Obchodní dům Máj se 24. 6. 24, po dvou letech, znovuotevřel aneb a hned je o čem diskutovat…
Už když se objevily - počátkem května 2024 - na Národní třídě jeřáby a
začaly instalovat na dokončovaný bývalý obchodní dům Máj
pohyblivé plastiky Davida Černého, bylo jasné, že nastane mela.
Několikametroví fialovo-tyrkysoví motýli jsou totiž pro naše vnímání mimo normu
a coby parafráze na legendární stíhačky Spitfire, zase mimo diskuzi.
Tak co si s tím má tedy počít duše Pražáka...?
Budova na rohu Spálené a Národní sice vymazala celkem, v klidu a potichu,
Před tím zde stojící někdejší novogotický Šlikův palác, aby na jeho místě mohl vzniknout –
podle projektu pánů architektů z legendárního libereckého ateliéru Sial,
založeného samotným Karlem Hubáčkem (vysílač na Ještědu!) OD MáJ.
Pod vedením hlavního architekta projektu Miroslava Masáka,
ve spolupráci s Johnem Eislerem a Martinem Rajnišem,
se nám tu zrodila dobová pražská událost – obchoďák Máj.
Poprvé se Máj otevřel dne 21. 4. 1975. Bez jednoho roku právě před půl stoletím.
V roce 2006 jej dokonce Ministerstvo kultury prohlásilo – a právem –
kulturní architektonickou památkou.
Po různých nesmyslně likvidačních hurá výkřicích, se budova Máje dočkala
zasloužené dvouleté rekonstrukce a modernizace. Sláva!
Nepřišla tedy vniveč, jako jiné stavby s podobným datem vzniku.
Ale…
Z obchoďáku moderním centrem zábavy, her a zážitků
Rekonstrukcí zachraňující „náš obchoďák“ Máj, na který jsme si za to půlstoletí zvykli tak, že se až stal součástí životů a nakupování téměř dvou generací, dospělo jeho poslání v něco jiného. Oficiálně nese Máj nový název Máj Národní a někdejší tzv. monofunkční obchodní dům je jiný. Vně i uvnitř. Plocha více jak 17 tisíc m2 je slibnou porcí místa pro obchody, gastronomii a dokonce i (kdo ví…) nečekaný „lunapark“ nacházející se uprostřed stařičkého Nového města Pražského. Jeho zakladatel, otec vlasti, český král Karel IV. by zíral. Anebo možná naopak ne. Byl to přece vizionář a už ve 13. století nám naprojektoval, v době volských povozů, bulváry pro dnešní víceproudou autodopravu a MHD k tomu. Těžko tedy odhadnout jeho reakci. Co se však odhadnout dalo s jistotou už předem, byla reakce nás Pražáků. Bouři v hrnci vody. A to to celé ještě vyhrotili ti Černého motýli.
Motýlí stíhačky? Stíhací motýli?
Když se nad tím člověk zamyslí, je to podivná kombinace. Stíhačka je sice designérský majstrštick, ale jinak je to zbraň. A dokonce je právě tahleta, Davidem Černým, do motýlků implantovaná zbraň, zbraní druhé světové války přímo klíčovou, zbraní, která se neoddiskutovatelně zasloužila o porážku hitlerovských uchvatitelských plánů.
Obsadit totiž Němci Británii, nemohly by odtud startovat bombardovací svazy devastující německou válečnou mašinérii. Dostat se Anglie pod velení wermachtu, odkud by asi mohlo být provedeno vylodění? A uvědomíme-li si k tomu všemu i malou, leč náležitě hrdosti hodnou věc, že v kokpitech Supermarine Spitfire usedali piloti z Československa, má ten letoun, tahle zbraň opravdu mimořádný význam. A na ten můžeme být právem hrdi. Však se také těch 359 statečných (pilotů) připomíná i na chodníku pod Motýli, siluetami jejich letadel vtisknutými do dlažby. David Černý dokonce doufá, že se časem – až přestaneme koukat jen nahoru, na Motýly, tak jako jsme při naší návštěvě celé atrakce činili i my z www.www-kulturaok-eu.cz – stane se z takto posvěcené dlažby - Chodník slávy. Budiž to přáno. Autorovi skulptur i chodníku. Chodníku zejména proto, že známe dobře to naše věčné asfaltové záplatování všech chodníků, dlažba nedlažba…
A je – žel – pravda, že to celé je dnes třeba hodně moc připomínat. Když už jsme zase vlastně ve válce a zase se kolem ní tak hojně diskutuje o ústupcích útočníkovi, jako bychom se už konečně nedokázali poučit z minulosti, která dokazuje, že dějiny jdou vždy do kruhu. Jenom v jiném kabátě, v jiném obsazení hlavních postav dramatu a v jiné aranži. Ale opakuje….
Potud je to v pořádku. Otázkou, která zbývá, je otázka, proč jsou torza těch letounů doplněna jinými křídly, křídly křehkých a vzácných šperků přírody – Motýlů. Snad kvůli tomu Máji? Kdo ví…
Ale víme, že nikdy úplně všemu co cítí a vytvoří umělec, nemusí divák nutně zplna rozumět. Stačí, když si toho všimne, stačí, když ho to upoutá, stačí, když si to nějak sám pro sebe po svém i vyloží, ale hlavně že to neminul bez povšimnutí. Což, mimochodem, platí pro veškeré umění. Včetně užitého umění, atrakci, jakou bezesporu Černého motýli jsou. A co je to vůbec nepodstatnější, že na existenci a znovuotevření Máje to nepřehlédnutelně upozorní. A aby ne. Investorem je přece developerská firma Amadeus Real, která se už tři desetiletí na podobné projekty realizované do center našich měst v podstatě specializuje. A to předmětem takovýchto projektů jsou hlavně obchodní domy. Investoři zkrátka moc dobře věděli, na koho se obrátit, aby upoutávka opravdu upoutala. A David Černý je přece vždy zárukou rozruchu. Zejména v kombinaci s Pražáky tak niterně prožívaným Májem.
Dílem náhody, snad i osudu, měl autor na skladě právě připraveny k expedici tři takto přetvořené stíhačky. Původně určené a šité na míru bruselského sídla aliance NATO. Černý nezaváhal. Dvě z nich poskytl Praze a jedna mu ještě zbyla na to NATO. Tam umístěný objekt tohoto typu má sice větší logiku než ta pražská realizace, ale jek víme, účel světí prostředky, že. A diskuzi o tom, zda jde o kýč či nikoli, nechme raději odborníkům…
Než motýli usedli
Samozřejmě, že své motýly David Černý nevytvořil vlastnoručně, sám. To by nedal ani on. Sám David Černý proto zmiňuje bezmála dvě desítky spolupracujících – jak řekl v jednom z mnoha rozhovorů – subjektů. Nás při prohlídce napadly sice jisté úvahy technického rázu. Především tedy naši fotografku a nutno uznat, že úvahy oprávněné a logické. Inu vládne odbornějším a techničtějším typem vzdělání, tak není divu.
Třeba otázka váhy celé sochy a její zatížení na obvodový plášť domu.
Nebo otázka silného větrného náporu na konstrukci, o němž není v poslední době nouze. Nebo co až nastane zima, která v Praze zde sice sněhem nehýří, ale dá se od ní čekat namrzlý déšť násobící pak váhu pohybujících se křídel Motýlů… Atd., atd.
Jako odpověď na také a podobné otázky se uvádí, že jenom křídla, studie, propočty, konstrukční řešení, trvalo odborníkům půldruhého roku. Tak věřme, že nám to spočítali dobře, že jim při výpočtech řešili i odpovědi na takové lajcké otázky, jaké napadly okamžitě a na místě…
Vyrobit = jedna koruna. Vědět jak = 99 korun. Cena celkem = 100 Kč
Otec autora těchto řádek byl dělník-všeuměl a výše uvedenou větu mu vždy vštěpoval do hlavy s tím, že platí pro každý druh práce při vzniku jakéhokoli díla. A platí.
Nápad je vždy základem. Pro Davida Černého to byl jeho tradiční a jemu blízký vlet do surrealismu, takového toho příslovečnému setkání deštíku se psacím strojem na operačním stole. U Černého - stíhačka s křídly motýla.
V principu nic zas až tak neznámého. Z dávných dějin známe sfingy, zvíře s ženskou hlavou. Potýkali se s tím už i Bosch (ne, ty pračky, malíř) či Arcimboldo a u nás se v tom přímo vyžíval Jan Švankmajer. Ten až do hrůzna.
Takže ten Černého nápad, stíhačka s křídly motýla je celkem roztomilost.
Jedni znalci oceňují, že trup má všechny náležitosti včetně maskovacího zbarvení jako originály, tzv. kamufláže. Naturalismus trupu letounu navíc dotváří „pilot“ usazený v letecké kombinéze v kokpitu a otáčející se vrtule.
A zase jiní znalci, ocení, že křídla motýla jsou tvarově převzata od motýlího křídla proslulého migrujícího druhu, jemuž se říká Monarcha. Je to zvláštní stěhovavý druh denního motýla, jenž je schopen přeletět i 4 000 km ke svému přezimovacímu hnízdišti. Motýlí prvek na soše zase dotvářejí tři fáze pohybového algoritmu. Motýl jakoby (zde nejde o oblíbené balastní slovo mládeže) usedne, složí křídla, odpočívá a pak jimi máchá jako za letu. Výsledný barevný vjem celé skulptury je směs fialové s tyrkysovou.
Dodejme, že uhnízdění motýlů je od památkářů stanoveno limitně na jeden rok. Naštěstí ne dočasně, to bychom měli jasno, na čem zase jsme.
Symboly, symboly, symboly
To základní tedy víme. Zbývá si odpovědět, proč právě toto, právě tam a právě tak. Většinou, známe to z vernisáží, tohle ví vždy nejlépe jenom kurátor výstavy. Nesčetněkrát pak autor vystavených děl jenom dodává, že paní/pan kurátor/ka to už řekli za něj. Ti odvážnější ocení, že konečně vědí, co to vytvořili, jak to vytvořili a proč to vytvořili. Zkrátka ono okřídlené, co tím chtěl - autor - říci.
David Černý je však hodně silná osobnost, takže nepotřebuje žádného mluvčího a raději ani odborné kurátory. ( Že…)
V podání Davida Černého, jak se nechal porůznu slyšet, je v tomhle jeho díle hned několik symbolů.
Především je to spojení pojmů Národní třída a „souzi a soužky“, kteří na začátku svého působení v čele tohoto státu, zlikvidovali letce RAF za to, že se hrdě vrátili domů a že díky jim došlo k osvobození jejich vlasti. A současně pak právě zde pod křídli diskutovaných motýlů na domě Máj, se opět „souzi a soužky“ snažili zlikvidovat při svém závěrečném extempore omladinu, která jich už měla dost a zatoužila po změně.
Jinak je ale pro Davida Černé také Máj, také kalendářním pojmem, tedy symbolem konce války a mimo jiné i přírodního jara s poletujícími motýli.
Inu, umělec ví, ale nám, divákům je to třeba podat po lopatě...
Butterfly Effect
Když David Černý vytvářel a posléze obhajoval své původní uplatnění Motýlů z Máje tedy symboly před budovu NATO, šlo o „mýtického tvora chrlícího oheň a zahánějícího zlo, v kontrastu s bezbrannou krásou, lehkostí a křehkostí motýlích křídel.“ Tedy o spojení křehké něhy a elegance s odhodláním bránit se bude-li toho zapotřebí. Což je pro budovu NATO přímo ideální…
David Černý je ten, co proslul těmi miminky na tom žižkovském vysílači…
Prdelkatá miminka Davida Černého jsou milou a snad dnes už ani nikým kritizovanou roztomilostí Prahy a ozdobou Žižkovského vysílače. Ne vždy se ale jeho díla setkávala s nadšením. A to jak pro své umístění, tak pro svou kontroverzi. Ale musíme si přiznat, že takové umělce také potřebujeme. Jenom by se snad dalo diskutovat na téma, zda Davida Černého už v té Praze nemáme plno. Od Chodícího Traboše a Růžového tanku, až po 35 tunovou obryni zachraňující padající obytný dům na Invalidovně, která je snad nejnovější.
Sama o sobě dokazuje, že u autora rozhodně nejde o nějaké vyčerpání invence, to určitě ne, ale o zaplnění veřejného prostoru. Až až.
Zda je to tak dobře nechme opět na povolaných. Každopádně mnoho takových Davidů Černých tu zase nemáme, což je také pravda.
Mimochodem D. Č. (* 1947) je absolvent UMPRUM, rezidenčního pobytu ve Švýcarsku a držitelem (českého „Oscara“ za výtvarné umění) Ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 2000.
Co dodat?
My lidé jsme povětšině konzervy. Málo co nového, nezvyklého přijmeme ihned a s nadšením. Spíš z naší ryze české lidové povahy, nejprve remcáme, vzdycháme, a opakujeme, už po generace, že to či ono za našich mladých let nebylo, nebo nebylo možné.
Za čas se nám to znelíbí, v jiném případě naopak zalíbí. Zvykneme si a přestaneme - na roku Spálenky a Národní třídy - obracet hlavu vzhůru a budeme raději koukat, aby nás nesrazila tramvaj, pokud by tramvaják - nedej bože – v té zákrutě také zíral na motýly. O autech, kolech a koloběžkách už ani nemluvě. I tihle diváci, v nich a na nich, budou zírat vzhůru. Jedině se to snad netýká manažerek, věčně třímajících v přepažených rukou nějakou tu zobrazovací elektroniku. Ty jediné zírat vzhůru nebudou, sledují to totiž právě na displeji.
O mnohém k celé události vypovídá jedna internetová anketa. 83 % dotázaných v ní bylo pro. Jen 17 % z nich proti. Ankety se sice zúčastnily jen asi dvě tisícovky respondentů, ale čtyři pětiny z nich byly pro…
Takže. Jde o naši narůstající odolnost vůči podobným nečekanostem, nebo je v tom fakt, že už zase konečně funguje Máj a ať si na něm visí co chce? Nebo je v tom uvědomění a pokročilost obecenstva, jež už může cestovat a tím pádem vidět podobné vylomeniny i jinde po světě? Po světě, kde už dávno nikdo kvůli tomu nezvedá hlavu ani hlas. Vzpomeňme si jen na rozruch kolem Tančícího domu. Dnes tu zvedají hlavu a nastavují objektivy leda tak cizinci. A to proto, že tohle – setsakra – doma nemají. Heč…
Text: Richard Koníček
Foto: Marie Kubíčková, DiS.
Více: