O Vánocích po Vánocích aneb Vánoce 2022 s fotoaparátem naší fotoreportérky Marie Kubíčkové
Vánoce…
Taky to jistě znáte.
Vánoce začínají, zejména pro ženy, dávno před Vánoci, a to tradiční větou:
„Nežerte to! Až na Vánoce!!!“
No, a když už Vánoce skončí, všechny svátky a ještě i něco navíc, jsou za námi, tak to celé odpíská zase jiná tradiční věta. Nebo spíše zoufalá výčitka…:
„Tak, svátky jsou pryč. A vy jste to zase všechno nesnědli…“
Vánoce.
Otázka zní, zda jde o svátky jídla, o svátky pohody, o svátky rodinné pospolitosti nebo o svátky exhibic a hereckých etud na téma „radujme se, veselme se“ a den po té, své masky ohodíme v dál.
Odpověď se hledá těžko. Každý jsme jiný, každá rodina je jiná, každá výchova byla jiná a zkrátka a dobře každý to vidí jinak.
Budiž přáno každému každé pojetí Vánoc. A budiž nevnucováno to naše těm ostatním a rovněž tak, pojetí těch ostatních, nám.
Jak už řečeno, každý jsme jiný, každý to prožíváme, cítíme a vnímáme jinak, a všichni máme svá práva na své Vánoce.
Ani naše skládačka fotek z letošních Vánoc si nečiní nárok, býti ideální, vzorová, dokonalá. Fotky naznačují, ale nevysvětlují. Vidíme na nich to, co vidíme na nich, ale to, co nevidíme za nimi, to nevidíme.
A je to jako se vším v životě. I prožívání Vánoc u každého z nás, budiž v souladu se sloganem našeho webu. Jen v mírné parafrázi.
Komu se nelíbí naše prožívání našich Vánoc, ať si prožívá ty svoje po svém.
Atmosféra Vánoc z venku…
Zdobení veřejného prostoru po čas svátků Vánočních, je dnes už samozřejmostí. O uliční parter se stará zpravidla obec, město, komunikace a záleží na tom, kolik obci zbylo prostředků po odečtení po zafinancování developerských „projektů“, zákonných nezbytností, finančních odměn a kolik poradců, lobistů, expertů musí dostat svoji „koledu“.
Podle toho je pak výzdoba ulic a prostranství bohatá nebo chudší. Neradno to řešit. Vánoce mají být svátkem klidu a usebrání. Ne popichování, výčitek a podpásovek. To nechť – chce-li – ožívá zase až po svátcích.
Naštěstí jsou ještě různé iniciativy. Oficiální či spontánní, které si svépomocně své okolí zdobí po svém.
Ale hlavně, se „vyřádíme“ doma.
Tedy z domu do ulice. Zdobíme si okna. Snad ne jen proto, aby lidi viděli, ale snad i proto, abychom měli orámován náš soukromý svět, naše soukromé Vánoce a vytvořili si, už kvůli době a kvasu okolního zašíleného světa, pocit svého příjemného hnízdečka, doupěte, kde je nám dobře a kde jsme rádi. Tedy, alespoň by to tak mělo být.
A výzdoba oken k tomu patří.
Je to mírová hráz mezi pulzujícím - venku a ztišeným - uvnitř. Taková malá emigrace do soukromého světa za ozdobeným oknem.
Jen se nám zdálo, jako kdyby – snad dílem cenových eskapád, snad dílem strašidelných zpráv a energetickém nebytí - prostě jako kdyby se nám do toho letos chtělo nějak méně. Možná že i mnozí máme zcela jiné starosti - a vpravdě i o dost zásadnější – než se patlat se zdobením, když na to není doba ani nálada. To by ale byla ta horší varianta. Tak věřme, že je to jen tou energií a těmi financemi.
Štědrá Štědrá večeře
Rodiny mají být pohromadě. Tedy, když to jde. Ne, když se chce. O tom nemluvíme.
A když to jde, tak je jejich spoluprožití Štědrého dne jeden ze základních pilířů pro přežití oné rodiny vůbec. Souznění, ztišení, shluknutí a splynutí. Alespoň po čas Vánoc, alespoň u té Štědré večeře.
Už jen její chystání – v každé rodině jsou to rituály – chtě nechtě děděné po generace a jen modifikované dle průsečíku rodinných rituálů dvou původních rodin, z nichž oni dva, tvořící základ té rodiny přišli a jež jim před tím pronikly do duší, myslí a snad i srdcí.
Zpravidla – když bychom nahlédli tím ozdobeným oknem – zpravidla, Ona chystá krmi, zatímco On, záleží ovšem na jeho šikovnosti a ochotě – aranžuje sváteční stůl. Ale není to podmínkou. Upřímně řečeno, ono docela stačí, když u toho On je, tělem i duchem a neplete se Oné do příprav té krmi.
Prázdný stůl je obraz katastrofy, tragedie, neštěstí, zmaru a zániku.
Prostřený stůl, ale dosud nedotčený přívalovou vlnou potravin a doplňků, jež posléze stůl zaplní, talíře či mísy naplní a každý prostor přeplní, tak takový prostřený a zatím prázdný, je příslibem jakéhosi mystického očekávání. Těšení. Snad ne jen stran hladu, žravosti či mlsné. Těšení se na obřad nesporně navazující na naše prapředky, kteří také očekávali podobný okamžik, těšíce se z toho, že se alespoň teď, konečně všichni sesednou.
Všichni?
Když všichni, tak hurá, když od posledně, někdo nevratně chybí, je to horší, ale alespoň si ho představí tam, kde býval a vzpomenou na to, jak se choval, jak jedl, co říkával, jak se tvářil, jak vypadal, no zkrátka, jaký byl a že vůbec byl.
A pak se nosí na stůl.
A pak se stůl prohýbá.
Nemusí, dokonce by snad ani neměl, dietologové by nám o tom řekli své, ale zpravidla jsme si zvykli, že prohýbá…
Tedy on se z téhož pravidla, prohýbá i po naší večeři, protože ne vše, co naň bylo vloženo, nebylo zkonzumováno a vlastně ani být zkonzumováno nemělo. Bylo to tam dáno, aby si každý zavdal, čeho žádá, když ještě žádá, a aby bylo znát, že ona Štědrá večeře je vskutku štědrá.
Vím, že křesťané, ti pravověrní a liturgie znalí, to vidí o dost jinak, ale budiž nám - též křesťanům – leč nepravověrným, prominuto. Což křesťané pravověrní, mají v popisu písma. Svatého.
Dárky, dary, dárečky
Po večeři, tedy po štědře Štědré večeři, se odbírá rodina do před tím před dětmi uzavřeného pokoje, jenž je ponechán pro záhadnou postavu, zvanou Ježíšek. Nikdy ho nikdo neviděl, vždycky ho všichni očekáváme a děti mu dokonce píší svá zbožná přání. Ty předpubertální to už sice mají za ulítlost a infantilnost rodičů, a ti pubertální, dokonce jen nadiktují své objednávky. O postpubertálních, zpravidla, rodiče netuší nic, a tuší jen, že si svá přání plní – a aktivně - jen co se vymaní ze sevření, dle nich, povinné rodinné večeře. Ale i to pak pomíjí.
Nevděčnější jsou v tomto směru ti, co buď vůbec nic ještě nechápou, a ještě i ti, kdo na ty legendy o jakémsi Ježíškovi, jenž stihne v jednom večeru orazit a dodat – naše pošta by se měl poučit u odborníků – všem, co jim určeno jest.
Ale blahý čas dětského netušení či věření postupně opadává, a děti pak aktivně slídí, kam to ti rodiče schovali, a co, i když na venek s nimi hrají hru na Ježíška, aby jim nebraly iluze. Rozbalování dárků je náročné.
Ne ani tak fyzicky, dnes už se moc nevážou mašličky a neskládá umně papír, dnes se to nataškuje a je po ptákách.
Náročnější je to vybalování dějící se před publikem. Zejména tím publikem, jež rozbalujícího obdarovalo. Očekávání darujícího se nejednou míjí s očekáváním obdarovávaného a je to pak souboj grimas a hereckých etud. Záleží na povaze. Těch i těch.
Krásný je pohled na nadílku pod stromkem, děsivý je pohled na haldy papírů a krabic a dalšího nepotřebného materiálu potom, všude kolem. Ale i to patří k Vánocům jako Vánočka.
Chvilka rozjímání
Vybalením vyvrcholí obřad zvaný Štědrý večer. Napětí opadává a je čas na zklidnění a úlevné zadumání. Při svitu svíček na stromku.
Dnes už zpravidla bezrizikově. Svítí – jsa umělé – jde-li proud a je-li vše, jak má být. U těch svíček – krásných, ligotavých - ale také zapalujících, hořících, čadících, vosk ukapávajících a rizikových, je třeba zachovávat ostražitost a mít stále po ruce hasební materiál.
To na klidu nepřidá...
Moderní doba sice také ne, ale ty svíčky, co svítí uměle, to krapánek kompenzují.
A tak pravým ohněm, či spíše jiskřením, jsou už jen prskavky. Malá souhvězdí malého kosmu, jehož planetky však vděčně neobíhají kolem svého slunce, jež je v sebezničujícím žáru zrodilo, ale odletují odvrženy do všech stran, rozprskávají se v další a další až utichají do tmy.
Stejně jako jejich rodná hvězda.
A možná i jako naše soustava, v níž - v čase Štědrého dne - hledáváme onu bájnou dávnou kometu, co zvěstuje. Už nám raději nic nezvěstovává. Nemá to cenu. Lidstvo je nepoučitelné. Zatím, ještě na této své planetce kroužíme kolem svého slunce, ale jednou odlétneme, odtrženi, vyvrženi a utichajíc, kamsi do tmy.
Jak hvězdičky prskavek…
Pochutiny, dobrůtky, laskominy, kam se podíváš
Tak a je rozchod. Každý už může po svém, zatím i každý ještě může i po svých. Ten k dárku co dostal, jiný k misce s tím, co má rád, další k tomu, co má rád, a jiný volá či nyní moderně esemeskuje těm, co má rád. Jako, že je má rád a tak…
Nemluvme o těch, kteří sdělují, že mají rádi toho, s nímž nejsou víc, než toho, s nímž jsou. To je sice běžné, ale není to pro svatvečer to pravé.
O tom tu řeč není a nebude.
Lepší je mít rád to, co je tu a ne to, co tu není. Ať už jde o bližní své, což by bylo nejlepší, nebo o ty laskominy. Což taky ještě není taková katastrofa. A laskomin je.
Snaživá hospodyňka po vzoru syslů syslila už od září a chránila nasyslené zásoby až do Štědrého dne proti zneužívání v duchu oné naší malé úvodníkové ukázky. Nežer to, je to na Vánoce. A po Vánocích, bože to se toho nesnědlo.
Ale co, do Velikonoc času dost.
Pohádky – české specifikum
Prý to není celosvětový zvyk, ale český národní zvyk, který by se mohl dostat na seznam UNESCO mezi slavné rituály a národopisné zvyklosti. Jako třeba Jízda králů a tak podobně. Národ hromadně usedá, ulehá, zkroutí se u obrazovek všeho druhu a pohádkuje. Na Štědrý den úplně nejvíc. Od malinkých, po ty nejpamětnější. Dnes už je repertoár nekonečný. To, co dávají na TV všech druhů, lze doplnit závalem CD a ti šikovnější si ještě stáhnou, co si stáhnout chtějí. Řeč je pořád o pohádkách.
A jako národ jsme jednotni. Pohádkujem. Pokud jsou pohádky po hádce, jež se strhla pod stromečkem, či dokonce u večeře, je to smutné, ale pohádkování je taky následná první pomoc. Ale rozhodně je lepší, když pohádka není po hádce.
Pro starší ročníky jde o návrat do dětství, sice občas machrujeme, že jako kvůli dětem, ale není tomu tak. A pro mladší je to taková nějaká jistota, jako bývalo mateřské mléko z mateřského prsu. Uklidnění po tom všem dění, vření, víření ve víru událostí.
Zklidnění, jehož je nám v této době, ale hlavně v té poštědrovečerní době setsakrta už třeba.
Dobrou noc
Očka se zavírají, padni kam padni, děti zmrtví a je pokoj. Ještě je donést na pokoj a hurá, je klid a lze si otevřít – letos klidně i okno - ale spíš něco dobrého a pobejt pospolu. Chvíli. Ono toho opravdu bylo až dost.
Tal sladké sny a dobrou štědrou – těmi nejkrásnějšími sny - noc.
Za rok to snad bude zase, tak co to letos protahovat zbytečně.
Text: Richard Koníček
Foto: Marie Kubíčková, DiS.