Úvod > O umění v Motole aneb CAPACITAS STATUA POLICLINICA aneb Sochařské projekty pro veřejný prostor - FN Motol

O umění v Motole aneb CAPACITAS STATUA POLICLINICA aneb Sochařské projekty pro veřejný prostor - FN Motol

06.08.2024 17:24

Milan Cais

PANACEA – Ultrasupertotalforte

Fakultní nemocnice v Motole

Pro vystavování umění je Fakultní nemocnice v Motole

jedno z nejzajímavějších veřejných prostranství, které hlavní město má.

Jde vlastně o jakési město ve městě

s vlastní infrastrukturou,

kde každý den zde projde přibližně

10.000 návštěvníků.

V daném prostoru se jedná se o různorodé cílové skupiny,

které spojuje poměrně traumatický zážitek.

Důvod návštěvy se totiž pojí vždy

s nějakou starostí, obavou či náročným psychickým vypětím.

Právě při častém pobytu na tomto místě si vedení FN Motol uvědomilo,

jak je toto místo pro sociální pestrost návštěvníků zajímavé,

což přináší velice rozdílné a intenzivní interakce na vystavovaná díla.

Současně s tím se nabízí možnost kontemplace,

jiný zážitek, impuls k jiným myšlenkám a

možná v jistém slova smyslu také úlevu.

Galerie vznikla v roce 2018 a od té doby představila řadu uměleckých děl.

Kurátorkou je Denisa Václavová.

PANACEA (z angličtiny) znamená VŠELÉK

Říká se, že v jednoduchosti je genialita. Netušíme, zda dílo nazvané - na pohled - poněkud záhadně, ale ve skutečnosti zcela transparentně - PANACEA – Ultrasupertotalforte - od Milana Caise je dílem jeho geniality či přímo dílem geniálním. Přáli bychom mu toto uznání, ale není to v naší kompetenci. Co je však v naší moci, je mít přesvědčení, že PANACEA je mimořádně lapidární vyjádření, srozumitelné všem bez výjimky a že je i atraktivní na pohled. Takže, není-li přímo geniální, tak jen kousek vedle.

Pilulky jsou pro nás přece tím, co nás - tu a tam - opravdu uzdraví, častěji udržuje v našem stavu tak, aby se stav dal přestát, a v mnoha případech nám slouží i jako placebo. Z nemoci nás sice nevyvlíknou, ale pocitově nás naladí tak, že se cítíme lépe. Asi tak nějak, jako že, víra naše (v pilulku) nás uzdraví.

Občas se provalí nějaké přirovnání naší doby. Tu, že je teď třeba doba sociálních sítí, jindy doba kosmická, či co, ale dalo by se klidně říci, že jsme od doby kamenné, přes různé další doby, dospěli až do doby pilulkové. Máme na ně už doma i třídící krabičky, signalizaci v mobilech, rodinného příslušníka, ti všichni nám lajnují, že tyhle tři si máme dát ráno, tuhle po jídle, tamtu před jídlem, tyhle dvě najednou ale hodinu před či po… A my je do sebe ládujeme tak, že pak na otázku zdrcené dcery tážící se ošetřujícího lékaře jejího otce, proč tedy vlastně odešel do věčných lovišť její otec, uslyší upřímnou odpověď: „ No, nedivte se, vidíte, kolik léků bral?“ Dodejme, že převáženě pilulek. Tak tedy ano, provolejme s Milanem Caisem společně - Chvála pilulek. Nebo to snad autor myslel ještě nějak jinak? No, to už je na nás. Ale za půl hodiny si musíme dát svou pilulku, takže - ať to nezamluvíme…

Jak to vidí kurátorka?

Denisa Václavová doplnila výmluvnou instalaci Milana Caise následujícími slovy:

„Vizuální umělec Milan Cais přináší do veřejného prostoru Fakultní nemocnice Motol instalaci s názvem PANACEA (což v překladu z angličtiny znamená VŠELÉK) – ULTRASUPERTOTALFORTE.

Navazuje tak na své předchozí realizace, ve kterých pracuje s posunutím měřítek – právě humor, lehkost a nadsázka jsou pro jeho tvorbu příznačné, ale i aktuální společenská témata, která se odrážejí v sochařských realizacích autora a nabízejí možnosti dialogu s divákem.

Dvě naddimenzované pilulky jsou umístěny na piedestal a připomínají nejen umění antického sochařství, ale i ambivalentní vztah k pojmu léčení.

Léky jsou pro nás důležitou podporou, jejich nedostatek nebo naopak nadužívání mohou být však nebezpečným problémem.

Autor zde sleduje i fenomén placebo efektu, který je při procesu uzdravení stejně důležitý jako sama léčba.

Sokratovský filozof Hérakleitos tvrdil, že právě díky nemoci známe hodnotu zdraví, uvědomujeme si komplexnost těla i duše a důležitých životních sil, které nám se zdravím pomáhají.

Sochy Milana Caise se tak pokouší oživit prostor nemocnice, zpříjemnit cestu kolemjdoucím i nabídnout zamyšlení nad důležitostí fyzické a psychické pohody, zejména jejího významu při našem léčení.“

Milan Cais (1974)

· 1999 absolvent Akademie výtvarných umění v Praze 1999 (sochařský ateliér – prof. Hugo Demartini a prof. Jindřich Zeithammel a ateliér vizuální komunikace – Jiří David).

· Pracuje v oborech socha, instalace, scénografie, kresba, malba a video.

· Účastnil se řady společných výstav u nás i ve světě a jeho práce je zastoupena v několika sbírkách.

· Je známý svým propojováním vizuálního umění a hudby.

· Od roku 1988 dodnes působí zároveň ve skupině Tata Bojs jako skladatel, zpěvák, bubeník, textař, výtvarník a producent.

· Natočil s ní zatím deset řadových alb, za které skupina postupně obdržela desetkrát výroční cenu Akademie populární hudby – Anděl a řadu dalších ocenění.

Text připravil: Richard Koníček

Foto: Marie Kubíčková, DiS. (4 x) a 4 + 3 dny v pohybu - David Černý (1 x)