Nové zpracování klasiky - Hrabě Monte Christo aneb jak chápete konec Monte Christovy msty…?
Hrabě Monte Christo
Produkce: Francie, 2024
Scénář a režie: Alexandre de La Patellière, Matthieu Delaporte
Titulní role: Pierre Niney
V kinech od 4. 7. 2024
„Monte Christo je příběhem nevinného muže, který trpěl a věří, že se uzdraví tím,
že se pomstí těm, kteří to způsobili.
Přesvědčí sám sebe, že pomsta je spravedlnost.
Přesto svádí boj sám se sebou a propadá se hlouběji a hlouběji do temnoty, až se
stane bezzákonnou a nevěřící bytostí.
Musí projít stíny, aby zažil, že existuje možnost znovuzrození a vzkříšení,
skrze lásku a odpuštění.
V tomhle je Monte Christo příběhem univerzálního a nadčasového vykoupení a
potvrzení, že to, co utváří naši lidskost, je schopnost povstat, být osvobozen,
za předpokladu,
že přijmeme, že se nás dotkne milost, ať už přijde odkudkoliv.“
Alexandre de La Patellière, režie a scénář
„Dantès se ve vězení v pevnosti If podobá svými dlouhými vlasy, vousy a nahotou
obrazům trpitele z křesťanského umění.
Ale po jeho útěku (ve věku 33 let!) je tento obraz, který připomíná Krista, obrácen:
na rozdíl od Krista, který odpouští svým trýznitelům,
chce muže, kteří mu ublížili, donutit trpět a zaplatit.
Otevřeně vzdoruje Bohu, chce zaujmout jeho místo a vykonávat spravedlnost.
V jeho jménu.
Odtud pramení Monte Christův pocit všemohoucnosti a zvrácenost jeho plánu.
Mohl by své nepřátele jednoduše střílet do hlavy, ale chce je dehonestovat a potrestat, protože zhřešili.
Chce jako inkoust poskvrnit vnitřek společnosti, kterou je nyní milovaný a obdivovaný. Pomsta se stane jeho jedinou hnací silou, dokud ho nezasáhne láska
a opět se v jistém smyslu stává milosrdným člověkem.“
Matthieu Delaporte, scénář a režie
Synopse distribuční společnosti Bioscop
Marseille, 1815. Mladý lodní důstojník Edmond Dantes zažívá nejšťastnější obdobní svého
života. Má se stát kapitánem a konečně se oženit s láskou svého života, krásnou Mercedes. Jeho úspěch ale u mnohých vzbuzuje žárlivost. Edmond se stává obětí zákeřného plánu. Ze dne na den je bez soudu uvězněn v kobce pevnosti If, bez naděje na propuštění. Jediný, s kým může Edmond mluvit, je abbé Faria, vězeň z vedlejší kobky. Abbé se stává Edmondovým přítelem a učitelem. Před smrtí mu abbé svěří tajemství o ztraceném pokladu. Po dlouhých čtrnácti letech utrpení, zoufalství a beznaděje se Edmondovi podaří uprchnout a najít poklad ukrytý na ostrově Monte Christo. Jediné, po čem Edmond Dantes touží, je zúčtovat se všemi, kteří ho zradili. Nyní, vyzbrojen obrovským majetkem, se bez slitování vydává na cestu pomsty…
Monte Christo je svůdné sousto pro inscenátory, ale…
Kdo by neznal nesmrtelný příběh nesmrtelného romanopisce Alexandra Dumase staršího. Román, od jehož vydání uplynulo (shoda okolností?) letos přesně 180 let. 1 300 stran. Autorův literární velehit, jemuž může - ze spisovatelova díla - konkurovat už jen další veledílo – Tři mušketýři.
Román Hrabě Monte Christo je lákavé sousto pro všechny možné obory toužící tuhle literární pevnost dobít a román zadaptovat. Často po svém. A vylepšit tím nevylepšitelné. Kdo se opravdu pokusil o vylepšení, vytvořil paskvil a je už on i jeho pokus právem zapomenut. Rozumný inscenátor se cestou vlastní úpravy příběhu nevydá. Rozumný inscenátor se snaží pouze o nový pohled, nové vnímání vztahů a akcentování detailů, které jiným inscenátorům unikly, nebo ani nedošly pochopení.
1 300 stran románu, je 140 tisíc stránek potenciálního scénáře, a na film, jako v případě téhle nenovější inscenace - musí stačit nanejvýš 14 tisíc stran. Je tedy z čeho vybírat, je s čím pracovat a je i co vyzdvihnout a co přejít.
Československá filmová databáze, známé ČSFD uvádí za leta 1929 až 2024, tedy zhruba za jedno století, 10 filmů nesoucích divácky tak přitažlivý název - Hrabě Monte Christo. Za posledních, bezmála, šedesát let, od roku 1968 do 2024, uvádí ještě tři seriály s týmž názvem. A jistě to není vše. Jistě by se našly i další inscenace s nějak pozměněným názvem i pojetím. A co další žánry, které se pouští do pokusů o zdolání této literární velehory? Včetně našeho muzikálu, z roku 2000, s hudbou Karla Svobody na libreto Zdeňka Borovce, který se díky zběsilým inscenátorům utopil v opulentní scénografii a přetechnizovaném jevišti, na úkor hudby a obsahu. Ne vždy se zadaří…
Pamětníci z české kotliny byli zatím „odkojeni“ ve třech generacích zpátky ponejvíc asi verzí z roku 1954 (v hlavní roli s Jeanem Maraisem) a pak opět francouzskou verzí, z roku 1998, zpracovanou jako čtyřdílný seriál (v hlavní roli Gérard Depardieu). Oběma pojetím není co vyčítat. Babičky a dědové se kdysi ztotožnili s dobovým Maraisem, dcery a synové zase z jim dobovým Depardieu a na vnučky a vnuky čeká od 4. 7. opět francouzský, o opět generačně dobový, Pierre Niney jako nejnovější Edmond Dantès…
Monte Christo znovu (a lépe?)
Autor těchto řádek si prožil oba předchozí generační vrcholy. Verzi z Jeanem Maraisem (Honzou Marešem, jak se tomhle lamači dívčích srdcí mezi lidem důvěrně říkalo) i verzi z Gérardem Depardie (dnes dehonestovanou celebritou za jeho excesy duševní i fyzické). Marais vyšel inscenátorům na dva díly, Depardie na čtyři. Alexandre de La Patellière a Matthieu Delaporte, autoři a tvůrci současného Monte Christa s Pierrem Niney, to vzali z jedné vody na čisto v jednom díle. Zato tříhodinovce. Proč ano, či proč ne? Těžko říci, své předchozí dílo Tři mušketýry rozdělili na díly dva, přičemž ten druhý díl už poněkud autorsky – byť s úctou k duchu literární předlohy - fantazíroval a Dumas by asi byl krapánek překvapen, i když asi ne pohoršen. Monte Christa, ale oba autoři nadupaly do jednoho dílu. Bylo to však trojí riziko.
Tím prvním byly nesporné nároky na divákův sicflajš.
Tím druhým, byl nárok fyziologický, útočící na divácké limity, zejména těch, co jsou zvyklí si před každým filmem posedět a popít. Ale – a v kině jsme to zaznamenali a ocenili – nevydrživších, bylo jak šafránu, co by na prstech spočítal. A že sál č. 3 byl při premiéře ve Slovanském domě obsazen do posledního místa. Snad i o něco víc.
Klíčové bylo riziko třetí. Děj i film, nenabízí totiž přespříliš strhujících akčních scén. A přesto nás vlepil do sedadel jak uhranuté. V tom je ukryt i důvod proč se, přesto všechno, snímek při své světové premiéře na prestižním filmovém festivalu v Cannes dočkal ještě dalšího prodloužení o víc jak 12minutový potlesk. (Ten už ale – raději - ve stoje). V Praze nám byl z provozních důvodů hostitelského Cinema City Slovanský dům, potlesk zapovězen. Vzhledem k panujícímu přehřátí nás i kinosálu, to bylo konec konců i prospěšné. Ale zatleskat bychom bývali důvod měli.
Ano, právě se dostáváme k odpovědi na otázku z titulku tohoto odstavce. Znovu (a lépe?).
Odpověď – alespoň dle názoru www.www-kulturaok-eu.cz – není o tom, zda lépe či nelépe, o tom odpověď není, odpověď zní, že jinak – film má další a pro tenhle příběh neběžnou dimenzi. To je to podstatné…
Čím tedy přispěli k dosavadní kinematografii Monte Christa nejnovější tvůrci?
Děj ozvláštnili o dosud nepříliš či skoro vůbec neakcentovanou vztahovou, mezilidskou stránku. O duševní rozměr nejednoduchého příběhu. Děj je dán. A sem tam nějaká autorská licence oproti zavedenému sujetu nehraje vlastně žádnou roli. Není podstatná. Téma je tu rozkryto v modu Zločin a trest. A navozuje, víc než kdy před tím, filosofické a etické vnímání totálně zištného ublížení nevinému od padouchů a následné odplaty či přímo pomsty postiženého.
Zničený čistý člověk zlikvidovaný uměle, duševně, společensky i morálně, tedy hůř než kdyby byl zlikvidován fyzicky, maje zázrakem najednou tu možnost zahrát si na osud, spravedlnost a skoro až téměř Boha nad osudy svých likvidátorů, stojí před otázkou jak s tou šancí naložit. Vykašlat se nato nedá. Hraje v tom hlavní roli zmarněná láska. A to je kalibr neústupnosti nad jiné. Tak tedy trestat, či mstít se? Odplácet stejnou mincí?
Dantes ve svém všemocném alter ego Hraběti Monte Christo, volí tu stejnou minci. Zabít? Ne. Bylo by to moc snadné a pro zlotřilé trio i moc málo citelné. Jedna kulka do hlavy by bolela vteřinu či dvě. A ještě by nemuseli ani pořádně tušit proč to jako bylo. Ne, Dantes si je vychutná. Nepotřebuje je zabíjet. Jen z nich udělat zničené trosky bez šance na cokoli, kterým zbude jen pozvolné útrpné a potupné skomírání. Tak jako oni ho nechali žít, ale beznadějně a bez konce umírat. Plán s emu zdaří ve dvou případech, třetí se krapet – ovšem vinou hříšníka – vymkne z původního Monte Christova scénáře…
To vše nás – diváky – donutí přemýšlet o tom, jak bychom se zachovali my, o tom, co je vzít spravedlnost do vlastních rukou, o tom, kde končí odplata a kde začíná chladnokrevná pomsta. Vše se dá pochopit, můžeme se do mysli Monte Christa vcítit, ale musíme se rozhodnout, zda jsme pro, či proti, jeho postupu. Christ není Krist. Kristus odpouštěl, Christo ne. Má svou logickou pravdu, ale má ji objektivně správnou?
A to je to, co udrží diváka těch 179 minut stopáže přišpendleného k rozpálenému křeslu pod zadkem a způsobí mu i nevnímání tělesných potřeb.
Takže řečeno jasně. Příběh nebyl ve filmu porušen, ale byl uchopen zcela nově. Nově - ne co se týče scénáristické exhibice a upravování neupravitelného - ale nově v hloubce filozofie, o kterou určitě šlo už samému otci myšlenky Alexandru Dumasovi staršímu v jeho příběhu.
Co k tomu sami autoři?
Pánové Alexandre de La Patellière, Matthieu Delaporte, spolutvůrci nejnovější verze filmu Hrabě Monte Christo, spoluautoři scénáře i spolurežiséři filmu na otázku:
Jak chápete konec Monte Christovy msty? Je to opravdové odpuštění?
Je to důsledek lásky Mercédès? Nebo je to steskem nad jeho ztracenou čistotou?
Nemáme odpověď. Možná trochu od všeho.
Jsme přesvědčeni, že každý v tom vidí něco jiného.
Divák se musí ptát: je to upřímné nebo je to z jeho strany zoufalý čin,
jehož cílem je amputace sebe sama od vlastního násilí?
Nebo potřebuje trpět ještě více?
Nakonec, opravdu se Monte Christo od všeho osvobodil?
Možná je odsouzen k věčnému putování.
Putování nám připadá krásné. Protože je to tragické a nic není krásnější než tragédie.
Možná je v tragédii i nějaký stín úlevy?
Ale v každém případě je vyústění zároveň strašné i krásné…
Alexandre de La Patellière, Matthieu Delaporte
Pierre Niney je ten, co hrál Yves Saint Laurent!
Kdyby Pierre Niney neztvárnil nic jiného než - před deseti lety - onu titulní postavu slavného módního návrháře, lze říci, že už tak zanechal svoji stopu ve světové filmografii. (viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/snimek-%c2%b4yves-saint-laurent%c2%b4-aneb-bez-prace-se-unudime-%21/ )
Naštěstí pro jeho filmografii - a hlavně pro jeho fanynky - tenhle charizmatický představitel hrál už v celé řadě filmů nejen francouzské provenience a dělá čest slavné francouzské herecké plejádě.
Narodil se v roce 1989 a už v roce 2000 (tedy v 11 letech) účinkoval na divadle. Zaujal a stal se historicky nejmladším stážistou legendární Comédie- Française. Vyplatilo se. Od roku 2008 (od 19 let) už točí filmy. Druhým filmem natočeným v jeho debutantském roce, se objevil v mimořádně úspěšné francouzské komedii o mladých a pro mladé, nazvané LOL. I když tam dominují hvězdy jako Sophie Marceau či Francoise Fabian, nebyl v roli sympatického kámoše hlavní hrdinky, k přehlédnutí ani Pierre Niney. To způsobilo, že byl obsazen záhy do vážnějších filmů. Už v roce 2009 to bylo lucembursko-švýcarské válečné drama Réfractaire a následně Armáda zločinu o židovském odboji vůči nacistické okupaci Paříže.
Během dalších pěti let byl obsazen do pěti filmů různých žánrů a Pierre Niney byl právem vřazen mezi velké talenty francouzské kinematografie. Dotvrdil to pak v roce 2014 jako Yves Saint Laurent ve stejnojmenném filmu. A tak to jde dál. Zatím má na svém kontě 32 vesměs úspěšných filmů, od komedií, přes romance až k dramatům (nepočítaje TZ seriály, dokumentární snímky a další počiny). Zatím posledním zářezem na jeho pažbě zásahů do černého je právě do našich kin - dnem 4. 7. 2024 - vstupující Hrabě Monte Christo.
Ještě malá česká kuriozitka na závěr
Od distribuční společnosti tohoto filmu do našich kin, společnosti Bioscop jsme se dozvěděli takovou malou českou hříčku osudu. My jsme sice film na premiéře shlédli s titulky, ale do kin vstoupí i verze česky nadabovaná. A právě v dabingu je cosi symbolického. Všichni známe herecký klan rodiny Brousků. Víme, že doposud nejznámější představitelé z tohoto rodu jsou pánové Otakar Brousek starší (* 1924, + 2014), Otakar Brousek mladší (* 1957) a Ondřej Brousek (* 1981). Tři generace Brousků. Onou kuriozitou je, že Gérarda de Villeforta nadaboval v roce 1966, Otakar Brousek starší (děd), v roce 2002, Otakar Brousek mladší (syn) a v roce 2024, nynější verzi, Ondřej Brousek (vnuk).
Zatím poslední Gérard de Villefort – Ondřej Brousek k tomu při natáčení v dabingovém studiu řekl doslova:
„Nová verze Monte Christa je si myslím velice poctivě natočená. Hraju de Villeforta a je to shodou okolností role, kterou daboval jak můj dědeček, tak můj tatínek v různých filmových zpracováních, takže Brouskovic padouši - my jsme jedna rodina!“
Text: Richard Koníček
Foto: Společnost Bioscop
Hrabě Monte Christo
Produkce: Francie, 2024
Podle románu: Alexandre Dumas
Scénář a režie: Alexandre de La Patellière, Matthieu Delaporte
Titulní role: Pierre Niney
V kinech od 4. 7. 2024
Originální název: LE COMTE DE MONTE-CRISTO
Jazyková úprava: dabing / originální znění s českými titulky
Žánr: akční/dobrodružný
Stopáž: 179 minut
Přístupnost: nevhodný do 12 let
Režie: Alexandre de La Patellière, Matthieu Delaporte
Scénář: Matthieu Delaporte, Alexandre de La Patellière
Střih: Célia Lafitedupont
Kamera: Nicolas Bolduc
Hudba: Jérôme Rebotier
Hrají: Pierre Niney, Pierfrancesco Favino, Anaïs Demoustier, Laurent Lafitte, Oscar Lesage, Anamaria Vartolomei, Julien de Saint-Jean, Bastien Bouillon, Pierfrancesco Favino, Vassili Schneider, Patrick Mille, Bruno Raffaelli, Lily Dupont, Matthew T. Reynolds, Françoise Gazio, Maxime Durand
(V českém znění: Edmond Dantès/hrabě Monte Christo - Ondřej Gregor Brzobohatý, Mercédès Herreru - Tereza Bebarová, Haydée – Berenika Kohoutová, Gérard de Villefort – Ondřej Brousek a další, pod vedením režiséra Jiřího Sádka)
WEB: https://www.bioscop.cz/filmy/hrabe-monte-christo
