NIKOLA (část 8 - 9)
Metrová báseň
Vagon za vagonem kolem projíždí
lidé odjíždějí, jiní přijíždějí,
vagon za vagonem, prázdný se mi zdá
jsem v něm pouze já, nikde ruka tvá.
Cestující, ž se mají držet za jízdy.
Koho však? Kdo tu je? Předpis neurčuje.
Cestující se snad mají držet vzájemně?
To zní dojemně. Nejsi vedle mě.
Mizí někam do tmy vláček podzemní
a mě odváží ten s velkou tonáží.
Mizí se mnou někam do tmy a netuším proč.
Když se vzdaluji, víc tě miluji.
Za záchrannou brzdu tahám jako cvok
sklíčko rozbíjím, zákaz pomíjím.
Na záchrannou brzdu slepě spoléhám…
A pak mizím v davu cizím.
K tobě běžím cestou, kde jsem tě měl rád,
kde jsme se líbali a šťastni bývali.
K tobě běžím, abych už byl zase u tebe
světu vzdálený, něžně chráněný,
tvých vlasů prameny.
Květnová
Bývá to obvykle ráno
(tiše tě na chodidle šimrám).
Sny už jsou zhasnuty dávno,
skutečnost ještě ta tam…
Měsíc je ještě vedle slunce,
obloha nabízí nám vše,
bosá jsi jak hvězda v tůňce
uprostřed oázy své
Z mlhy, jak ztracená fara,
vracíš se sem ke mně.
Zas.
Usíná sen, vzbouzí se den,
odtamtud sem, vplouváš jak šém.
Startuješ svět, vracíš se zpět,
medvídků svět mizí na med.
Stažená deka odhalí tělo,
které by zas něhu chtělo
(a mít mělo...).
Stažená deka odmávne ke startu den
který je úsměv míň, mnohem víc sten
(všech žen...)
Světlo nám krade z misky žití
už tím, že svítí.
Světlo nám krade, i když je skryto
až je tím zpito.
Sen se choulí pod dekou
zastlán přehozem.
Čeká na tvou pleť měkkou
bude obrozen.
A ráno?
Jsem rád, že se mi vracíš,
jsem rád, že se mu ztrácíš.
A večer?
Je rád, že se mu vracíš
je rád, že se mi ztrácíš
Zatímco my, s tvým snem,
se spolu krutě škorpíme,
tak zatím ty, s tvým dnem,
tančíte každodenní skočnou.
Záhonem únavy a bdění.
Křížová cesta denní…
Že není...?
Napsal: Richard Koníček
Foto: Václav Koníček
Kontakt na fotografa: Wenca Nikonicek
www.facebook.com/wenca.nikonicek