Úvod > NGP: 1956⁠ – ⁠1989: Architektura všem aneb výstava o tom, jak naše poválečná architektura spoluvytvářela soudobý životní styl a naopak

NGP: 1956⁠ – ⁠1989: Architektura všem aneb výstava o tom, jak naše poválečná architektura spoluvytvářela soudobý životní styl a naopak

02.01.2023 19:05

1956⁠ – ⁠1989: Architektura všem

Národní galerie Praha

Veletržní palác

Výstava, prezentuje významná díla ze Sbírky architektury Národní galerie Praha a týká se ikonických staveb našich nejvýznamnějších autorů a autorek tvořících ve druhé polovině 20. století. Nechybí mezi nimi Václav Aulický, Věra a Vladimír Machoninovi, František Cubr, Karel Prager, Zdeněk Kuna, „trojčata“ Cubr–Hrubý–Pokorný nebo zhruba před rokem zesnulá paní Alena Šrámková.

Ale ani všemu tehdejšímu se vymykající tvůrčí kolektiv Sial Liberec v čele se svým zakladatelem, Karlem Hubáčkem či na svou dobu také značně progresivní tým Spojprojektu Praha.

To vše bohatě doplněno unikátními fotografiemi, vzácnými dokumenty z Národního filmového archivu a četnými dobovými publikacemi dotváří kontext vzniku staveb i tehdejší atmosféru doby.

„Expozice se zaměřuje na architekturu a životní styl mezi lety 1956 –⁠ 1989.

A životní styl je fenoménem, v němž se protínají každodenní zkušenosti a prožitky s architekturou a designem jakožto tvůrčími disciplínami.

Na pozadí modernity, charakterizované přechodem k postindustriální společnosti, růstem terciárního sektoru, služeb, významným pokrokem v oblasti (tele)komunikace a audiovizuálních médií, se specifická česká situace jeví jako zvláštní případová studie s odlišnými aspekty politického vývoje studené války.

Cílem výstavy je překonat tradiční binární pohled Východ⁠ – ⁠Západ, uměle udržovaný již od pádu železné opony před 30 lety a učinit ji srozumitelnou v celém evropském kontextu.“

Výstava není jen suchá přehlídka slavných staveb

Výše uvedenými slovy charakterizuje mimořádně významnou výstavu ve svých materiálech sama NGP. Ale výstava v místě - pro takovouto výstavu až symbolickém – v klenotu funkcionalismu, Veletržním paláci, naší vrcholné stavbě z doby předválečné, vzniklé v letech 1925 až 1928 dle návrhu architektů Josefa Fuchse a Oldřicha Tyla, není zdaleka jen přehlídkou významných staveb poválečných.

Výstava 1956⁠ – ⁠1989: Architektura všem přináší – a možná dokonce především – přesah za vzniklou architekturu. Přesah, avizovaný už názvem výstavy – Architektura VŠEM. Onen myšlenkový a významový přesah je právě v tom slůvku – VŠEM. Výstava totiž dokumentuje zásadní fakt, že naše poválečná architektura spoluutvářela soudobý životní styl. Ale stejně tak lze říci, že tatáž architektura, také odrážela onen soudobý životní styl.

Výstava prezentuje sice čtyřicítku vesměs dosud ještě existujících staveb z tohoto období, ale současně ilustruje atmosféru panující ve společnosti, v republice, atmosféru daného „okamžiku“ doby. A tak tu samozřejmě nechybí především zásadní pražské projekty, jako jsou Hlavní nádraží manželů Šrámkových, Nová scéna Národního divadla architekta Karla Pragera, Strojimport Zdeňka Kuny nebo Žižkovský vysílač Václava Aulického (s nímž jsme se na výstavě osobně setkali).

Výstava ovšem není pouze pragocentrická, pamatuje i na stavby nemenšího významu, byť nevzniklé pro Prahu. Proto tu nemůže chybět ikonický liberecký technicistní Hotel a televizní vysílač Ještěd, Karla Hubáčka a jeho Sialu, typicky brutalistní obchodní dům Prior Pardubice, architektky Růženy Žertové, postavený na základě přepracovaného původního návrhu Anděly Drašarové anebo dodnes oceňované sídliště Brno-Lesná, navržené architekty Františkem Zounkem a Viktorem Rudišem, ve spolupráci s Miroslavem Dufkem a Ladislavem Volákem…

Nelze zde ovšem jmenovat všech 40 staveb a jejich autorů a není to ani nutné. Precizně připravená výstava, poskytuje u každé ze staveb na infopanelu kompletní „křestní listy“ prezentovaných staveb se všemi základními údaji a samozřejmě i s uvedením autorů.

Vznikla nová sbírková expozice

O sbírce architektury Národní galerie Praha se zase tak moc ve veřejnosti neví. A je to sbírka cenná, hodnotná, poučná, ale doposud poněkud utajená.

Vznikem nové sbírkové expozice 1956⁠ – ⁠1989: Architektura všem se alespoň jedna tematická výseč z tohoto segmentu opatrovaného NGP vynořila z depozitáře do vyhrazeného 2. patra na ochoz Veletržního paláce k plné divácké potěše. A potěcha zaručeně zaručena. Pro odborníky, pamětníky, studentstvo všeho druhu, zájemců a klidně i pro rodinné návštěvy. Ano i rodinné, protože rodiče či prarodiče budou reagovat na jednotlivé expozice a probudí se tím jejich osobní vzpomínky, jež mohou sdílet s ostatními členy rodiny.

Stávající dlouhodobá expozice je tedy tematicky orientována na souznění architektury a životního stylu z let 1956 - 1989 v Československu.

Už z definice zmíněného pojmu - „životní styl“ - vyplývá, že se jedná o aktuální fenomén každé doby, proměňující se pouze v čase, v němž se „protínají každodenní zkušenosti a prožitky s architekturou a designem jakožto tvůrčími disciplínami“ jak to formulovala kurátorka této veskrze přínosné výstavy její kurátorka, Mgr. et Mgr. Helena Huber-Doudová, Kurátorka Sbírky architektury NGP.

Expozice, mimochodem velice nápaditě instalovaná, rozčleňující prostor ochozu na šestici klíčových částí, přestavujících na začátku veskrze zlomovou událost - výstavu EXPO - dále pak mapující bytové otázky daného období, vývoj technologií a možnosti nezbytné mezilidské komunikace, dále pak práci jako takovou a s ní související možnosti spotřeby. Výstava nepomíjí ani odrazy a vlivy vyvíjející se kultury a rozšiřujících se možnosti volnočasových (vtipně instalovaná expozice věnovaná sportovnímu vodnímu Areálu v Račicích). Správně a pro vyvážení celé problematiky se poslední oddíl výstavy věnuje i – opět řečeno s autory výstavy – „kritické architektuře“.

Nepřehlédnutelná – když už jsme právě na výstavě architektury a to v paláci zvícího klenotu starší architektury – tedy ve Veletržním paláci - je malá podexpozice věnovaná Veletržnímu paláci a jeho fatálnímu vyhoření. Nechybí tu ani známý obraz Jiřího Sozanského z jeho cyklu a výstavy konané právě zde ve Veletržním paláci před devíti lety, věnované mimo jiné i požáru této budovy a jeho pro stavbu fatálním následkům (viz. náš článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/jiri-sozansky-1984-rok-orwella-aneb-kdyz-hruzy-pozaru-ani-totality-lidem-nesvedci/).

„Socialistický životní styl“ a jeho architektura

Vraťme se však ještě – podle našeho názoru - k největšímu přínosu nové výstavy architektury v NGP. Léta 1956 až 1989 byla léty socializmu. Pamětníci vědí, oč kráčí, nepamětníci, tak trochu něco vytuší…

Socialistický životní styl – odmyslíme li si nános politické ideologie, byla utopická pouť k ideálu žití. Socializmus se ani tak v zásadě nebránil vývoji, jen ho totálně deformoval tou svou všudypřítomnou a zatracenou ideologiií. Moderní či dokonce módní design, ano, ale po našem. Spotřebitel si to žádá… Tak mu to dopřejme, ale pozor, paní autoři, jenom v mezích zákona a mírného pokroku, a hlavně pod kuratelou ideologů. Jsme si tu přece rovni, tak ať je vkus kolektivní a ať je tím správným vkusem. A nenakupovat pro nakupování, ale dodržovat spotřeby v normě potřeby. Nehromadit zboží, to přece není socialistické, jen uspokojovat momentální přání a užívat si jen té správné kultury. A to nejlépe pěkně doma a u televize. Tak to (totiž) máme pod kontrolou.

A další chutě? Ty základní přece uspokojujeme, všichni mají práci, většina má šanci vlastní byt, paneláková sídliště rostou na zelených loukách, hlad a žízeň zaženeme kulturu nabídne znormalizovaná kultura, tak co víc chtít. Individuální potřeby? Ty nejsou v normě - idejí. Nabídneme žití, práci, zdravotní péči, jakžtakž auta, jakžtakž domácí telefony a ten televizor, kvůli kultuře. Co víc? Jenže, ono to nějak nevděčnému „socialistickému“ člověku nestačilo. Pošilhával, jak to jen šlo, vedle a toužil – a každý po svém – po tom, co tu nebylo, nebo sem ani dle ideologů nepatřilo. Toužil po individualitě, po možnosti vlastního rozhodování a třeba i po jistém nadstandardu. A tak bujel černý trh a jeho obdoba, oficiálně posvěcený Tuzex a různé speciální - ale i speciálně - drahé prodejny potravin i elektroniky. Lidé toužili vyrazit za hranice všedních dnů, ovšem po svém a ne s Čedokem a bez vševidoucího průvodce. A tak se najednou začal ten „socialistický životní styl“ sypat, až se v roce 1989 docela rozsypal…

A také o tom, je vlastně tak trochu tahle nová výstava v NGP. Umožní si to vše znovuvybavit a uvědomit. Pamětníci už budou vědět své, nepamětníci mohou alespoň cosi vytušit…

A teď ještě něco z tiskových materiálů…

„Nově otevřená sbírková expozice 1956–1989: Architektura všem chce nastavit nový úhel pohledu na poválečné období skrze perspektivu životního stylu a každodennosti. Na pozadí modernity, charakterizované přechodem k postindustriální společnosti, růstem terciárního sektoru, významným pokrokem v oblasti (tele)komunikace a audiovizuálních médií, se specifická česká situace jeví jako zvláštní případová studie s odlišnými aspekty politického vývoje studené války. Cílem expozice je překonat binární pohled Východ⁠ – ⁠Západ, uměle udržovaný od pádu železné opony před 30 lety, a učinit tuto architekturu srozumitelnou v evropském kontextu.

Název „Architektura všem“ je šifrou, která shrnuje étos obnovy a transformace společnosti po druhé světové válce a také název knihy Karla Honzíka z roku 1956. Jeden z hlavních teoretiků poválečné architektury Karel Honzík považuje architekturu za „soustavu vzájemně vztažných forem, jimiž se projevuje život lidské společnosti v určité historické situaci“. Tyto formy jsou jak věcné – zahrnující města, budovy, interiéry, ale i nádobí, oblečení, knihy, obrazy a sochy, tedy široké spektrum objektů či věcí obklopujících člověka –, tak životní, mezi něž patří jednání, vztahy a vědomí. Architekti tak navrhují komplexní životní prostředí člověka, které spoluvytváří soudobý životní styl.

V perspektivě životního stylu a proměn společnosti druhé poloviny 20. století v Evropě nehovoříme o železné, ale o nylonové oponě. Socialismus se nejpozději od roku 1956 vydal na stejnou cestu uspokojování konzumních potřeb jako jeho západní protistrana. Hlavní trendy pozdní modernity, kterými byly zprůmyslnění stavebnictví, rozvoj technologií a komunikace, proměna ekonomiky směrem k terciárnímu sektoru obchodu a služeb, tvoří hlavní osu expozice. Tento vývoj se děl v souladu s širším celoevropským vývojem. Důležité je nicméně přihlédnout ke specifikům socialistické modernity a socialistického stylu života jako svébytných identit a kulturních fenoménů, na jejichž stvoření se v Československu aktivně podíleli architekti i architektky, designéři i designérky.“

Text: Richard Koníček

Foto: Wenca Nikoníček