Němci už zase na Václaváku? aneb ´nestraš!!!!!´
Zima 2016 - Praha
Samozřejmě, že jde o vizuální klam. Točil se nějaký film a náš fotograf Václav Koníček se čirou náhodou pohyboval tam, kde se jako správný reportážní fotograf pohybovat měl. Byl zkrátka ve správnou chvíli na správném místě, jak se říká. A tak to má být…
„Největší problém byl, aby tam nebylo vidět nic současného…“
Fotografií vznikla řada. Kulomet digiNikona umí. I aktéři byli v pohodě. Fotografovat šlo. A jestli ne, tak si jednoho vlezlého fotoreportéra prostě nikdo nestihl všimnout. Potud dobré.
Háček byl v tom, že na záběrech, za vozy wehrmachtu, kolem jeho příslušníků, tedy těch filmových, si Václavák žil svým podivným denním životem. Nevíme, zda se točilo i v noci, protože v noci si žije Václavák dost bizarním životem, a s tím by si neporadil ani wehrmacht. V bitvě o Václavské náměstí by dopadl, no nebudeme to raději srovnávat nijak konkrétně, ale dopadl by tak, jak dopadl opravdu. A tak kvůli václavákovským reáliím zbyly nakonec čisté, nerušené a pořádně sugestivní jen tyhle čtyři fotografie. Ale na www.www-kulturaok-eu.cz se nám zdá, že stojí za to. Zejména s nadcházejícím 15. březnem. Byť o 77 let pozdějším…
… a už jsou zase tady!
Tak nazval prezentaci fotek na jednom ze svých facebooků Václav Koníček (https://www.facebook.com/wenca.nikonicek). A jak už to u příznivců této komunikace bývá, přišlo mu na to několik ohlasů. Mezi nimi i jeden lakonický. Od jistého Pavla Němečka. Zněl ovšem zcela pregnantně: Nestraš!!!!! A měl pravdu. A byl nejvýstižnější.
Václavák je tak trochu zrcadlem našich dějin
Jsme – na rozdíl od našeho fotografa – staří a pamětníci. Na Václaváku už jsme toho zažili dost. Od prvomájových průvodů v letech 50. až po ten v roce 1968, kdy nebyla k našemu údivu tribuna s papaláši na tradičním místě, tj. na Můstku, tam, co jsou vchody do metra. Pamatujeme ale i ten, kdy se tam už zase ta tribuna vrátila. A pamatujeme, že pak už se po Václavském neprůvodovalo, protože celá 70. leta se stálo povinně v mokrém písku na Letné. O průvodovém veselí jsme si už mohli nechat leda zdát.
Průvody se tam vrátily až krátce před rokem 1989, kdy se - tuším - dva, tři roky - zase konaly tam. Zažili jsme tam i týden s vodními děly v roce 1988 a samozřejmě i listopad 1989. To, jak nám z balkonu Melantricha zvěstovali, že je konec průvodů a dalších fajnovostí této země a režimu.
Dnes je ze slavného Melantricha obchodní dům. Jak jinak. Tržní hospodářství. Zažili jsme na Václaváku i první Silvestr a Nový rok v roce 1989. I s nezbytnou exhibicí těch, co náhle už neměli s minulým režimem nic společného. A dávali to tam náležitě ostatním najevo. Zažili jsme tam ale i druhý Silvestr a prchali z bojové linie. A zažíváme tam všelicos dodnes. Víc už ale toho děsivého a nehezkého než toho hezkého a romantického, jako bývaly milostné schůzky pod ocasem. Co jsme ale nezažili, byla přítomnost wehrmachtu na Václavském.
Takový docela divný pocit
Zajímám se hodně a stále o tohle temné období dějin. Od vzmachu té černé moci za našimi západními hranicemi až do jejího konce. Znám tedy moc dobře i obrázky projíždějícího wehrmachtu po Václavském náměstí. Jistě, že ne ty vítací – které v té době určitě z propagandistických důvodů také vznikly, ale ty nevítací. Ty smutné, ty se zaťatými pěstmi, se slzami v očích. Jsou nezapomenutelné, stejně jako záběry na defilující wehrmacht. Psal se 15. březen 1939 a sněžilo, jak dokládají dobové fotografie. Jako kdyby nebe shazovalo svou běl na tu šedou zeleň uniforem wehrmachtu. A bílé ústřižky soucitu na nevítající Pražáky. Na Václavák.
Jako by samo nebe tou sprškou sněhu chtělo naznačit, že tahle zima bude dlouhá, a to i v létě, a na podzim, a na jaře, a že bude trvat 6 let. A že ten něžný bílý sníh je něco jako kvítky, které se upouštějí do bezedné jámy hrobu při spouštění rakve. Za všechny, které ta šedozelená zima pod pláštěm wehrmachtu zahubí. Buď proto, že jsou prostě jiní, nebo proto, že si něco nenechali líbit, anebo jen proto, že tu konec konců Čech nemá co pohledávat.
Muselo to být neveselé nevítání. A neumíme si to ani představit.
Vlastně, trochu možná umíme i my, pamětníci mladších událostí. Předvedli nám to jiné tanky na témž Václavském. Ruské, v srpnu 1968. Bylo mi čtrnáct a byl jsem z nich baf. Nechápal jsem. Naštěstí mě táta včas odvedl, a tak nejsem aktivním pamětníkem – jen vzdáleným divákem - bojů o kus dál u rozhlasu. Jako kdyby šly dějiny do kruhu, nemáte ten pocit?
Akorát, že v jiných tancích a jiných uniformách. Ale možná, to přece jen nebylo tak úplně srovnatelné. V osmašedesátém jsme měli sílu psát po zdech, že na hlídání státní banky (byla na Václaváku co je dnes Komerční banka) nepotřebujeme ruské tanky (stály mimo jiné i na křižovatce Václavák, Vodičkova, Jindřišská – tam, kde dnes stojí občerstvovací Křižíkova tramvajka - Krasina).
Bojovali jsme jako proti wehrmachtu před tím. Zase beze zbraní, jen silou ducha a inteligencí.
Tak ať nám to vydrží a ať nám to stačí i do budoucna. I když v současné situaci na Václaváku tanky nehrozí. Spíš jiné dopravní prostředky… Ale to už je o něčem jiném…
A pak, že pár fotek nemá vypovídací hodnotu, co…?
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: © Václav Koníček
www.facebook.com/wenca.nikonicek