Nechci být dobrou mámou - love story
Nechci být jen dobrou mámou
aneb
když jsem včas prohlédla
Celý ten příběh je vlastně prostý. Neměla jsem životě už od začátku štěstí na muže, který by nezneužil mou povahu.
Máma byla učitelka. Žila se mnou sama jako svobodná matka. A skoro pořád byla vytížená ve škole. Odmala jsem si zvykla jí pomáhat. A nejen doma s péčí o nás dvě, ale i při přípravě vyučování. A moc mě to bavilo. Jednak jsem věděla, že jí ulehčuji žití a v pozdějším věku jsem si navíc i říkala, že se mi to bude jednou jistojistě hodit. A v zásadě to byla i pravda, ale jen do určité míry.
***
Každá schopnost se dá docela snadno zneužít. Zejména, když se o to přičiní ti, jež milujete. Vy se pak totiž vydáváte a oni z toho těží. Vy to v tom fofru ani nevnímáte. A to je už zlé... Bohužel by mě nikdy ani ve snu nenapadlo, že se právě tohle může stát zrovna mně. A stalo.
Seznámila jsem se náhodně s jedním mužem, Mirkem. Potkali jsme se v supermarketu a potvrdilo se to, co se říká: A to, že je tam mnoho perspektivních chlapů. Zejména pozdě večer. A Mirek si právě v tu dobu kupoval pizzu. Osud chtěl, nebo snad zákon schválnosti, že i já ji chtěla. A té šunkové to byl právě poslední kus. Oba jsme tedy stanuli u mrazicícho pultu a oba svorně natáhli ruku po námi vybrané pochoutce. Ale, jak říkám, byla jedna. A ruce dvě. A každý z nás ji držel z jedné strany. Oba jsme se na sebe upřeně koukli a usmáli se a pak si začali dávat přednost, kdo si má ten poslední kus pizzy vzít. Už to vypadalo, že ji tam necháme oba a každý odejde s jiným druhem, kterých tam bylo dost, až jsem řekla: "Jen si ji vezměte, já si uvařím rýži. Mám ji ráda." A povšechně jsem ještě dodala: "Je až k nevíře, jak tyhle pizzy rychle mizí." Už už jsem se chystala jít pryč, když vzal jemně moji ruku a vložil do ní onu pizzu. Až jsem ztuhla, ale on byl klidný: "Vemte si ji vy. Vypadáte hladová. Já si vezmu jinou. A jmenuji se Mirek".
***
Musím se přiznat, že se mi líbil už na první pohled, ale samozřejmě, že jsem si dávala pozor, aby to na mně nepoznal: "Děkuji vám, jste laskav, vezmu si ji tedy, když dovolíte. Snad už příště nebudeme mít takovéhle problémy. A jen tak pro pořádek, já jsem Zdeňka." Mirek se zasmál a už jsme nakupovali spolu. A když jsme uspokojili svou nákupní vášeň, tak jsme svorně, vozíky vedle sebe, směřovali k pokladnám.
Ukázalo se, že tu má Mirek auto. A protože už bylo hodně pozdě, nabídl mi odvoz domů. Možná jsem byla tehdy příliš lehkomyslná, ale já jeho nabídku přijala. Tím zvěděl, kde bydlím a jeho přičiněním se stalo, že jsme spolu postupně začali chodit. Často mě pak Mirek navštěvoval u mě doma, v mé pronajaté garsonce. A já mu připravovala něco k večeři, abychom nemuseli utrácet pořád za drahé restaurace. Jednou mi ale Mirek řekl něco, o čem jsem nevěděla, co si mám myslet. A ještě se k tomu smál. Řekl: "No, ne, z tebe bude výborná máma." Stalo se tak, když jsem jednou z dobrého rozmaru připravila hned několik chodů večeře, zatímco on celou dobu příprav polehával v koutě u mé televize. Dalo se to vyložit různě, a tak, abych z toho pak vybruslila, odpověděla jsem neutrálně: "O čem to mluvíš, Mirku? Takovéhle věci mi neříkej. To není téma k žertování." A v duchu jsem přemýšlela, jak to myslel. Máma...? Proč prostě a obyčejně neřekl díky a hotovo, říkala jsem si. Navíc, mi to zněla tak nějak falešně. Jako by v jeho hlase zazněla i stopa pobavení. Nebo že by se mi to snad jenom zdálo? Čert se v tom chlapovi vyznej...
***
Jenže ten čert nikdy nespí a jak jen něco vypadá slibně, vystrčí rohy a začne s nimi do toho píchat. Při další návštěvě, a zejména pak při návštěvách dalších, se začalo ukazovat, že Mirek nemyslel ani náhodou na sňatek, či na nějaké rodičovství našeho potomka vzešlého z naší lásky, ale že prostě potřebuje druhou mámu, ke které by se vracel - když chce, kterou by využil, když potřebuje, kterou by měl, když není jiná. Postupem času totiž už nezůstalo jenom u toho vyvařování, ale přidružilo se praní, žehlení, spravování a nakonec už i vyřizování. A stále více bez prosím, stále více bez díky, a stále více s výčitkami, když to či ono nebylo náhodou tak, jak to chtěl on. A že to byl pedant náročný a stále náročnější. A bez kompenzace z jeho strany. Přišel, kdy chtěl, později se už ani neohlašoval, ale také ani neodhlašoval. A já se chytala s jídlem a vším, co mi přikázal, a on si nepřišel a ani nezavolal a ani to nevysvětloval. No chvíli jsem to nevnímala, nějaký čas celkem snášela, po určitou dobu jsem to však už jen trpěla, a pak už mi došla trpělivost a přes všechnu bolest v duši a zmatečnost v srdci, se rozhodla ve vlastním zájmu jednat.Začalo to tenkrát tou jeho dobrou mámou... Ano, v tom to je. Dobrá máma mu chyběla. Svou už neměl a milenky si mohl najít, kdy chtěl. Dobře vypadal, sympaťák a peněz neměl zase tak málo. Ale dobrou mámu už neměl. A když jsem si to všechno uvědomila, tak se to v té mé mysli naráz všechno zhroutilo. A najednou jsem si uvědomila, že jsem vlastně nikdy nepřemýšlela, jaké by to bylo, kdybychom spolu s Mirkem jednou žili, z tohohle úhlu. Má láska a mé vytoužené štěstí mě úplně zaslepilo. Zbavilo rozumné úvahy a udělalo ze mě jenom tu jeho dobrou mámu. Nic víc. Byla jsem z toho strašně moc smutná. A váhala. Nejsem náhodou jenom líná, nemá to tak být. Vždyť až do chvíle, než jsem si to vše uvědomila, jsem byla konečně po čase šťastná a šťastně čekala, až přijde, a zda přijde, a když nepřišel, omlouvala jsem si to vším možným, a usínala pak sama se vzpomínkou na něj a na to krásné, co mezi námi bylo. I když stále vzácněji a vzácněji. Proč musí být každé štěstí vykoupeno velkým bolem?
***
Nemám představu ideálního muže. Mám jen představu o jeho některých vlastnostech. A tak, když jsem se z toho svého procitnutí trochu vzpamatovala, a on zas přišel a sám nic nevnímal, zeptala jsem se ho přímo. A dostalo se mi rázem vysvětlení. Pochopila jsem to správně. Má mě svým způsobem rád, ale vidí ve mě jenom náhražku za jeho maminku. Nic víc. Ta také u něj doma jenom nepřetržitě uklízela, co rozházel, vařila mu, prala a žehlila a on nanejvýš přinesl pivo, které si pak stejně sám vypil, nebo nařezal dříví. I když jsem k tomu dospěla vlastně už i sama, takhle natvrdo mi to přišlo strašně smutné. Vždyť já ho tak bezmezně milovala a vlastně ještě miluji. Ale, i když mé city stejně dál tvrdošíjně říkaly: vydrž, žij pro tu svou lásku, vlastně ti nic nedělá. Jenom to využívá a to chlapi dělávají, rozum se podprahově hlásil, že jsem na špatné adrese a že mám všechny ty mé šťastné chvíle, kdy přišel a byl se mnou a já měla radost, že mu chutná, a já byla vděčná, když mě pohladil a někdy i víc, hodila do koše jako omyl a ztracený čas.
***
Když Mirek odešel, tak jsem plakala. Hodně a zhluboka. Byla to taková má malá tryzna, za umřelou lásku, za letmý dotyk štěstí, které se tak nějak zvrtlo. Ale když příště zase dorazil, už jsem neplakala. A také jsem mu nic nepřipravila. A když se divil, a když se chtěl snad dokonce zlobit, že jsem si to vůbec dovolila, náležitě jsem mu to vytmavila: "Tak se, Mirku, podívej: Moc mě to všechno mrzí, ani nevíš jak a proč. Ale v dnešní době, kdy pracuji já i ty, se musejí starat oba dva. A ne jen ten jeden. A nejen o ten kus žvance... Ten můj kvíteček mého štěstí jsi udupal. A mě už zbude navždy jenom vzpomínka. Ale vůni a krásu toho kvítku už nevzkřísím. A nemělo by to ani cenu.“ Díval se na mě naprosto nechápavě, jako by mu nic nedošlo, jako by nevěřil vlastním uším, jako by ho ta jeho "dobrá máma" najednou vyhnala z domu. Ničemu nerozuměl. A to mě utvrdilo, i když zdaleka ne zbavilo bolesti. Raději jsem s ním přestala chodit. A už jsem mnohem opatrnější. Dotek štěstí ještě není štěstí celé, a tak si teď už svou představu muži, který mě oslovuje, vyjasňuji raději až na druhé či třetí schůzce.Ale stejně na ty začátky s Mirkem ráda vzpomínám. A na ty konce už raději nemyslím. Paměť je totiž naštěstí tak milosrdná, že úměrně s plynoucím časem zasouvá to, co se nám nelíbilo, do pozadí, a to co nás činilo šťastnými, nechává na kraji k nahlédnutí a nahlížení. A já, i když je to možná divné, do téhle přihrádky nahlížím i s odstupem času ráda...
ing. Olga Koníčková - Medvídková