Naše Vánoce 2017 aneb od rybí polévky až k živému Ježíškovi
Praha/ 22. -26. 12. 2017
Vánoce jsou zvláštní. Pro nás, vás, pro každého. Kladně i negativně. Ale jsou. Nepřehlédnete je. Neminou, nenechají bez reakce. Nevím, zda něco působí tak jako Vánoce, ale asi ne.
A není to tím, že od září buší reklamy a výlohy chrámů obchodu. Je to tradicí a zjihlostí, jež se do nás vkrádá. Kradí, ale ne proti vůli.
Alespoň ne nás na www.www-kulturaok-eu.cz. Nám s naším souhlasem. Dáváme se tím napouštět, jak piják ukápnutým inkoustem. (My starší víme, o čem je řeč.) A my Vánoce vsáváme rádi. A dlouho před. Aby pak nebyl fofr.
Řekl bych (a nemluvím o dárcích, ty kupujeme minimálně, neboť o tom naše Vánoce nejsou), že to u nás začíná na přelomu listopadu a prosince, když se začíná prodávat jmelí.
Jmelí se má darovat, pověsit na lustr a pod ním se líbat. A co je nejdůležitější, má se tam nechat pořád. Ano, loňské, předloňské, předpředloňské… i to letošní. Lustr je pak sice obtěžkán jak plodící jabloň na podzim, ale štěstí se tak léty kumuluje.
V praxi je ale přirozená redukce. Jmelí puchří, křehne a občas dojde k průvanu, úklidu či jiné katastrofě a ubude. K potěše lustru i paní domu. Ale, zkuste ze jmelí utřít prach…
Miléniové jmelí
Koupil jsem ti včera
plnou náruč jmelí,
které při polibcích
štěstí přináší...
Přišel jsem s ním domů,
v pátek před nedělí.
Rád se topím v zvycích;
to mě povznáší.
Věřím totiž,
že ty zvyky
jsou jak víčko
k bublinkám...
... neuletí, nevyprchá, nevyčichne, nevyschne ...
Láska,
Látka éterická.
Zavadí jen o líčko...
... a už těká, a už vzlíná...
do světa.
Pod jmelím se budem líbat.
Pod jmelím, jak pod čepcem.
Nad jmelím děs může lítat.
Nad jmelím je za slepce.
Přes jmelí nás neuvidí.
Neuchvátí, neskolí.
Skrze jmelí náš zrak šidí.
Mraky se nám zahalí.
Vem si jmelí
dokud je čas.
Dřív, než bude víc než zle.
Život je tak strašně krátký
a dělá si jen sám, co chce.
Jmelí brání, jmelí chrání,
zlaté jmelí ze stánku.
Dokud sníme, dokud jíme,
dotud víme, že jsme tu.
Loňské jmelí připomíná,
to, že člověk zapomíná.
Že je dlužen vzpomínkám.
Že je třeba hledat slova,
někdy marně, jindy znova.
Že má jeden, jednu rád.
Že ten stav už trvá léta,
že zmizí až s koncem světa.
Zatím,
že je,
díky bohu,
(přírodě a štěstí rohu)
zatím,
že je.
A my v něm.
Líbám tě,
jak jitro den.
Vánoční stromy na náměstích
Předzvěstí, že jsme blíže Vánoc, je strojení stromečku. Teď ale nemyslím ten náš, domácí. Je na řadě - co je syn dospělý – o bronzové neděli. Myslím náš společný pražský strom. Ten na Staroměstském náměstí a v mnoha městských částech. Avízo dají media, když prozradí, odkud se veze, kde a proč byl obětován. Pak už je jen otázkou času, kdy se začne starobylé náměstí – do té doby s dominujícím Janem Husem, měnit v tržiště a dominantou bude pražský vánoční strom. A kdy ho začnou zdobit. Je to ostatně zajímavá podívaná. Malý koncert pro velké jeřáby a pár zdobitelů, jimž dole sekundují dozdobovatelé všeho dalšího.
Kapři
Nejsme militantní humanisté a kapra jíme. Opatrně, mají kosti (99 svalů, ale ty kosti, kdo je už spočítal), ale tradice je tradice. Když se však člověk dívá na – také tradiční – prodej, ani se moc cizincům i humanistům nediví. A němé tváře v tom nejedou.
To lidé se chovají tak lidsky. I když ještě lidsky normálně. Také lidsky, ale nenormálně, se chovají prodavači. Triky a postupy k šizení zákazníků nejsou moc křesťanské a desatero se tu ohýbá, jak tráva ve větru. Ale co, i to patří k tradici. Žel, i to.
Rybí polévka vůbec
Bývala v Praze jedna veřejná. Nevím, zda ji zavedl až Jan Koukal, když v 90. letech 20. století byl primátor po nedávno zesnulém Jaroslavu Kořánovi, po prvním polistopadovém primátorovi. Pro nás ale ano. Tehdy jsem totiž s Janem Koukalem trávil každotýdenně po jeho pravidelných brífincích každou středu před polednem čas. Pak jsem letěl do redakce zpracovat slyšené přímo od pramene, pro šéfa Josefa Vomáčku, jenžto svým zvučným hlasem přímo z redakce vysílal do rozhlasu a já pak do jedné hodiny, kdy by
la uzávěrka nejžhavějších aktualit, odesílal grafikům pro číslo pražského týdeníku PROgram, jež v pátek vyšlo. A právě tenhle ´můj´ primátor nás novináře na svém brífinku před Štědrým dnem zval na Staromák, na rybí polévku, již tam rozléval. Tehdy, v roce 1994 vznikla ta tradice, kterou celá naše rodina drží dodnes. Na Štědrý den - hurá - na Staromák na primátorskou polévku!
Recept paní starostky Hujové
Jak už to se zvyky bývá, mohou se časem zkomercionalizovat, rozšířit či zapomenout. Polévkobraní se, jak vidno, díky bohu, nezkomercionalizovalo, neztratilo a dokonce rozšířilo. Na jednotlivé pražské obvody. Starostky a starostové dávají polévku. A tím si konkurují. Člověk nemůže být však všude. A tak se ladí čas na dřív či později jako třeba Oldřich Lomecký na Praze 1, anebo na to jdou úplně jinak, jako například starostka Prahy 3, Vladislava Hujová. Ta, aby nekopírovala, rozlévala polévku tzv. adventní, už 16. 12. 2017 na ´svém´ náměstí Jiřího z Poděbrad. A za asistence zástupkyně Lucie Vítkovské, radního Alexandra Belu a dalších představitelů Prahy 3, provolala: „Už se to nese!!!“ a mávala naběračkami k nabírání, jež na její polévkové premiéře až do té chvíle jaksi - nebyly. Inu, poprvé. Ale milé.
A dobré, nutno říci. Dokonce jsme k tomu dostali i tištěný recept starostky na její rybí polévku. A hle, ač ji žena dělá podle nepsaného, leč vžitého receptu maminky, ukázalo se, že podle tohoto receptu byla jiná. I syn si ji přidal, což se nestává.
Takže jedna rodinná tradice příprav je teď v mírném ohrožení…
Jak Babiš s Krnáčovou vánočku krájeli
Ale pak nadešel Štědrý den a my šli – celorodinně – ač dvěma různými cestami na Staromák na polévku. Od primátorky Adriany Krnáčové. Už ji nalévala víckrát a vždy asistoval Andrej Babiš. V různé roli. Nyní jako premiér. Nové bylo to krájení a podávání předkrmu – vánočky. Ano, oba, zatímco radní se scházeli – pracovali a debatovali s přišedšími a dávali jim po plátku (i více!) vánočky, již sami – ne snad pekli, až tak daleko to asi nejde – ale krájeli.
Polévka, polévka, polévka!!!
Každoročně bývají na primátorskou polévku fronty, každoročně tlačenice, jako by se na někoho nemělo dostat. A každoročně to dobře dopadne. Silní jedinci, bez poděkování, ostatní s přáním Vánoc, někteří s nějakým pokecem s oběma protagonisty. Příjemný zvyk, lidský projev představitelů, zkrátka, něco jako startovní výstřel k vrcholu příprav a svátku. Milý, start. Kéž by nejen k Štědrému dni, ale i štědrým dnům…Konečně už…
Staromák je největší zahradní hospoda v Evropě
Tak mi jednou jeden moudrý muž charakterizoval bezpočetné předzahrádky a komerci, která tomuto památnému místu vládne. Po celý rok. O Vánocích a Velikonocích se maskuje trhy tržního (od slova trhni, co můžeš a dokud můžeš) hospodářství.
Letní vánoční ozvěny
Sníh se snáší
se zemí
a je zima.
Chvílemi.
Lidé cítí
smog a puch,
duše bloudí
jako duch,
poetika
reklamní jen,
auta troubí
snad už týden,
nával v metru,
stoupá tlak,
kroky spějí,
blátem však,
doba prázdnin,
děti doma,
svátky klidu,
jak, se kdo, má.
Copak ty se netěšíš?
Na tu přeplněnou spíž?
Vánoční Praha
Tu poezie a atmosféra, tu rub sváteční mince. Ber, jak ber. Každý si vybírá své. Snad je dobře, že to není nalajnované, povinné. Že je to přirozené, každému podle jeho gusta. A tak vedle šejdířů, přeplněné obchody zahraničním zbožím pro vyvolené, vedle koled a iluze Vánoc, bída a špína a rub všeho. Stačí vzít za ruku partnerku a před svatvečerem projít Václavák i jeho blízké okolí. Průře
z vším, co přinesla doba za 30 let. Zdevastované domy, opuštěné, rozkládající se, i exkluzivní výklady, jiných domů, obsazených všemocným zahraničním kapitálem. Protiklady, protiklady. Na jednom jediném náměstí s dávnou tradicí. A historickou angažovaností.
Výstava o Václavském náměstí
Jako kdyby to chtěli naznačit i organizátoři panelové výstavy, o Vánocích realizované na Václavském náměstí. Takoví jsme byli, takové to bylo, takoví jsme, takové to je. Zamysleme se nad tím. Výstava je dobře udělaná, krásně instalovaná a strašně výmluvná.
Vyvolala vzpomínky na seriál, jenž jsem s paní doktorkou Bečkovou, dnes předsedkyní Klubu za starou Prahu, dával na pokračování ve zmíněném pražském týdeníku, i na knihu, co paní doktorka s kolegy z Muzea hl. m. Praha připravila. Ale face to face je to mnohem údernější.
Poutě za jesličkami
Jako národ jsme prý pramálo věřícími. Asi ano a naše činy to i dokazují. Ale Vánoce a procesí Pražanů od jesliček k jesličkám to trochu vylepšují. Pravda, někdy je to problém. Kostely se otevírají, jak chtějí nebo i vůbec ne. Snad v pudu sebezáchovy. Kdo ví? Třeba do Ludmily na náměstí Míru jsme se nedostali. Nebyly úřední hodiny. To Ignác na Karláku, náš kostel svatební, můj 
niterný a synův křestní, je otevřen všem a celé svátky. A což teprve vyzdobený Plečnikův majstrštik, kostel na náměstí Jiřího z Poděbrad.
Dokonce nás tam osvítilo sluníčko, proniklé z mraků. To jsou pak vhledy do duchovna. Akorát ta zima v kostelích je problém. Ono se smeká. A kdyby se tam mělo zůstat na koncert či mši, tak i sednout a pobýt. To už na naše staré kosti a olysalé lebky není. Takže penízek na návratnou a jdeme dál.
U husitů se topí
Chodívali jsme na půlnoční. To už je na nás pozdě, ale Rybovku si ujít nedáme. Dřív jsme ji objevovali. U Boromejek /Praha - Řepy/ třeba. Pak jsme ale objevili Husův sbor církve československé husitské v Holešovicích, Farského 3 pod Strossmayerovým náměstím. Farářuje tu Jan Daniel Došek. Strůjce malého zázraku. Nejen, že jde o skvostnou stavbu kostela, farář tu svou bezprostředností vytvoří atmosféru vstřícnou i přespolním z Vinohrad, nejen farníkům z Holešovic. A vzhledem k tomu, že nás na jeho tradiční svatoštěpánské dopoledne svážejí tramvaje i metro, zdá se, nejsme sami, kdo tam chvátá. 
Nejen na jesličky, jež mimochodem vytvořil Jiří Jelínek (píseň Zčervená a další hity své doby), vynikající trumpetista divadla Semafor z dob slávy nejvyšší, ale i výtvarník. Všichni sem jdeme ale především na Rybovu mši vánoční v podání vynikajícího sboru, kterou tu každý rok, s příjemným slovem, kázáním i společným spontánním zpěvem přítomných pan Došek pořádá.
Vojtíšek Ježíšek
Zbožně jsme tedy vyslechli vše. Slovo, koncert i koledy a říkali jsme si, že teď už není nic, co by k dokonalosti letošních Vánoc chybělo.
Snad jen živý Ježíšek. A stal se – ne hned zázrak Vánoční – ale Ježíšek se zjevil.
Živý.
Nespal na seně, ale v náručí otce, ale byl pravý a současný.
Bylo mu 6 týdnů a jmenoval se Vojtíšek. Ježíšek Vojtíšek…
Padlý sníh
Uprostřed chladu usnutí
nevnímat klid tě přinutí.
Rozvitý kvítek na okně,
vykreslil mráz a ochotně.
Ozvěna léta, slunění,
ozvěna mládí,
blouznění...
Sněhu vločky, nízké nebe,
vůně zimy, blízkost tebe.
Prázdno, ticho, mrazivo,
Jak, když došlo palivo...
Náhle v mracích průrva,
paprsek se urval,
koho tne, ten přežije,
uhýbám, ať přesný je.
Ať tě najde vůně jara,
ať tě hřeje horká pára,
roztátého ledu, sněhu,
ať ti vrátí tepla něhu.
Do mládí tě vetne zpět,
rozkvete, jak v máji
svět.
Zatím tu však stříbro zvoní,
do zlata je dál než vloni.
A tak šeptám ti příběhy,
co by svedly k sobě břehy.
Ve víře, že půjdem spolu,
v tričku, někam do údolu,
a tam, pěkně skryti světu,
vyšeptáme si tu větu,
o tom, jak led rychle praská,
když je v duších těch dvou láska.
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková