Úvod > Nádech pro lásku/Breathe aneb když nad skepsí lékařů vyhrajeme

Nádech pro lásku/Breathe aneb když nad skepsí lékařů vyhrajeme

24.11.2017 15:50

Kino Lucerna - Praha

22. 11. 2017

Na novinářské projekci nového britského snímku ´Nádech pro lásku´, kde hlavní roli ztvárnil Andrew Garfield, jsme zhlédli velmi dramatický film, na který nelze do smrti zapomenout. I přes anotaci distributora nelze totiž vynikající filmové dílo Nádech pro lásku považovat pouze a jen za film romantický, i když by se to tak ze začátku zdálo.

Láska mu dala sílu žít

Robin Cavendish a jeho manželka Diana jsou okouzlující mladý pár. Oba milují cestování a dobrodružství. Během pobytu v Keni ale Robin ochrne a prognózy lékařů nejsou příliš optimistické.

Víc než cokoliv jiného, touží Robin po světě bez nemocničního lůžka. Diana se rozhodne za něj bojovat a splnit mu jeho přání za každou cenu. Přes odpor doktorů odváží Robina z nemocnice.

Láska mladých manželů je mnohem silnější než nepřízeň osudu. Rozhodnou se nepřežívat, ale žít naplno s každým nádechem (doslova). Začnou cestovat po světě a jejich odvaha, humor a vášeň mění životy dalším lidem.

Životopisný romantický příběh Nádech pro lásku byl natočen podle skutečného příběhu rodičů Jonathana Cavendishe,

který je producentem filmu.

Scénář napsal William Nicholson, jenž má na kontě i dvě nominace na Oscara (Gladiátor, Bídníci, Everest).

Režie se ujal Andy Serkis (trilogie Pán prstenů, King Kong), pro něhož byl film režijním debutem.

V hlavních rolích tedy excelují Andrew Garfield (Hacksaw Ridge: Zrození hrdiny – nominace na Oscara, Amazing Spiderman)

a Claire Foy, držitelka Zlatého Globu pro nejlepší herečku za seriál The Crown.

(oficiální anotace)

Film začíná klasicky a romanticky

Dva krásní mladí svobodní lidé Robin a Diana se seznámí. A zamilují se do sebe.

„Vím, že je to ten pravý.“

I přes pochyby Dianiných bratrů dojde ke svatbě. A poté mladá manželka následuje svého Robina i do Keni, kde Robin obchoduje s čajem. Milují se. Čekají dítě.

1958 Keňa

Robin náhle na hřišti ochrne (těžká dětská obrna).

„Chytne se to snadno jako rýma.“

Je z něj rázem nezvratně postižený člověk… nemůže samostatně dýchat, ani se pohybovat.

V nemocnici je jich takových ale víc…

„Až se to narodí, pojedu...“,

trvá na svém Diana.

Začíná se projevovat její nezvratná láska k Robinovi, pro kterého je ochotna podstoupit vše i proti vůli lékařů.

A tak příběh dramaticky běží dál… od návratu do Anglie až po získání nového domova.

„Jak ti mám vyhnat z hlavy myšlenky na svou smrt ?“, ptá se Diana

„Vezmi mě odsud“, říká Robin na nemocničním lůžku

Nebýt však obětavých přátel manželů Cavendishových, Diany a malého Jonathana, příběh by probíhal zcela jinak.

Postižení lidé jako byl Robin, umírají totiž i přes péči lékařů velmi brzy.

A tak začíná zcela jiný život Robina v kruhu jeho rodiny, i přesto, že je závislý na přístrojích. Robin postupně dostává opět chuť žít, dostává nápady, jak by se mu mohlo pomoci, splňují se mu jeho přání, jako je například výlet do Španěl (1971), kde nachází pomoc místních obyvatel (zde zhlédneme jednu z nejkrásnějších scén, jak reagovali místní Španělé na turistu - vozíčkáře).

„Utrpení mladého muže nás svedlo k tomu, že jsme se sešli,“ řekli Španělé

1973 Německo

Dr. Aitken (ředitel britského centra těžce postižených) vezme Robina sebou na konferenci o tělesně postižených, protože potřebuje podporu, aby se věci hnuly dál.

Zde jsme svědky překrásného Robinova projevu k účastníkům konference,

který po zásluze sklidí mohutný aplaus.

„Ti lidé nesmí na oči veřejnosti“

„Já jsem důkaz, že je možné je do společnosti začlenit.“

„I jiní se potřebují osvobodit.“

„Proč držíte postižené jako vězně?“

A tím zahajuje éru zcela jiného pohledu na postižené, zejména z hlediska až dosud zcela skeptických lékařů.

I přes Dianinu lásku je ale Robinovo utrpení nezměrné a zhoršující se… (trvá to již 18 let!)… a tak je na řadě Robinovi,

který se musí dál rozhodnout už sám…

P. S. autorky těchto řádků:

Příběh Robinova utrpení přispěl k tomu, že zdravotně a tělesně postižení přestali být stále jen hospitalizováni, vyvinuly se další zdravotní pomůcky, zjednodušily se přístroje, zdokonalily invalidní vozíky a další (vždyť dnes už např. i brýle se mnohdy stávají módní doplňkem). Většinou jsme totiž každý nějak postižený, i když ne hned, tak není vyloučeno, že se může stát později cokoli… úrazem, nemocí či jinou katastrofou, a i my sami budeme najednou potřebovat pomoc. To ale přece ještě neznamená, že jsme se stali bezcennými…lidmi, čekajícími bezútěšně jen na svou smrt.

Např. autorka těchto řádků je od 3 let neslyšící (91,9 % ztráty sluchu) díky špatné léčbě zánětu středního ucha. A přesto, díky nezměrné lásce její matky, učitelky, která i přes varování lékaře, a že to byla kapacita (Olinka přece nikdy slyšet nebude vůbec!), ji ze školy pro hluchoněmé převzala do své běžné třídy na základce. Nedokázala se totiž jako matka smířit s myšlenkou, že se bude její jediná dcera dorozumívat pouze znakovou řečí. A do ´normální´ třídy pak autorka zapadla zcela normálně. Stačila lavice v první řadě, sluchátko, výuka odezírání ze rtů, dobří (předem poučení) spolužáci a kamarádka. A získání šestého smyslu – či jakési empatie … v podobě zostřeného vidění a houževnaté povahy buldoka… jak ji ostatně kdysi také v práci přezdívali kolegové …