Úvod > Na věčné časy/ Built To Last - Relikty architektury socialistické éry aneb když architekturu dobový režim ovládá a ubíhající čas ji mění

Na věčné časy/ Built To Last - Relikty architektury socialistické éry aneb když architekturu dobový režim ovládá a ubíhající čas ji mění

05.10.2017 10:04

CAMP – Praha

29. 9. 2017

V nově otevřeném pražském centru nazvaném CAMP - Centrum architektury a městského plánování (viz. náš článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/camp-centrum-architektury-a-mestskeho-planovani-aneb-zajimate-li-se-o-prahu-tak-vstupte/) jsme se za www.www-kulturaok-eu.cz zúčastnili premiérové projekce pozoruhodného střihového filmu, nazvaného pro svoji mezinárodnost anglicky Built To Last – Relics Of Communist-Era Architecture (Na věčné časy – Relikty architektury socialistické éry).

Jedná se nejnovější experimentálně - dokumentární film, jež je dílem výrazného talentu naší nadcházející filmové generace, Haruny Honcoop. Film má dataci 2017, ale jak nám prozradila na premiéře přítomná autorka, vznikal 4,5 roku v produkci Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění, freeSaM. Premiéra snímku se konala jako součást festivalu Film a architektura.

Po projekci následovala diskuze s teoretiky architektury a posléze audio-vizuální afterparty. Diskuzi za účasti odborníků (Petra Švardová, Veronika Vicherková, Šárka Svobodová a Jaroslav Sedlák) na téma Architektura éry socialismu v post-komunistických zemích východní Evropy moderoval Petr Klíma, architekt a historik architektury. Zúčastnila se jí i iniciátorka celého filmového projektu a hlavní autorka snímku Haruna Honcoop.

Kdo je to Haruna Honcoop?

Haruna Honcoop je česko-japonská nezávislá filmařka, cestovatelka a studentka posledního ročníku Centra audiovizuálních studií na FAMU. Patří k pozoruhodným talentům a její neobvyklé nasazení, stejně jako invence, se u ní projevuje už za studia. Její první průlet světem filmu byla role ve snímku z roku 2013 Ledová archa. Tato akční sci-fi /thriller vznikl v koprodukci USA/Jižní Korea/Francie/Česko.

Na hereckou dráhu se i přes tuto zkušenost ale Haruna Honcoop nevydala. V témže roce totiž natočila svůj dokument (L) Ost Berlin, který si sama režírovala. V roce 2015 si zaexperimentovala znovu, a to dokumentem 3 minuty z Bukurešti, který také režírovala. V roce 2016 pak vytvořila už dokonce dva studentské filmy/Anatomie místa/ Pravda nebo lež. Oba režírovala a pro snímek Pravda nebo lež si napsala scénář, a navíc stála za kamerou, postarala se o střih a snímek si také produkovala. Po celou dobu ale pracovala na organizačně i obsahově náročném filmu, jejž jsme viděli v premiéře v centru CAMP v rámci festivalu Film a architektura, na filmu Na věčné časy – Relikty architektury socialistické éry.

O čem je film Haruny Honcoop?

Film Na věčné časy – Relikty architektury socialistické éry nepřehlédnutelné autorky Haruny Honcoop, měl 29. 9. 2017 světovou premiéru v Praze.

Film dokumentuje živým, střihovým a ne únavně popisným způsobem díla socialistické architektury v 10(!) postsocialistických - východoevropských - zemích. Snímek na diváka navalí audiovizuální skládačku reliktů architektury daných zemí vzniklých za dob, kdy tam převládala a vládla komunistická moc. Od někdejšího Sovětského svazu (Moskva) přes metropole jeho východoevropských satelitů (Berlín, Varšava, Praha, Bratislava, Budapešť, Bukurešť, Bělehrad, Priština, Tirana a Sofie). Zahlédneme tak produkty sorely (socialistické realistické) architektury, megalomanská giga sídlištní komplexy panelového opojení z 50. let i modernismus tzv. Brusel styl 60. let, socialistický modernismus, výplody brutalismu let 70. a „socialistické mrakodrapy“ z 80. let (vše z 20. století). Nakonec spatříme i nesmyslnost bulharského horského pomníku Buzludzha.

Co nám film Haruny Honcoop připomněl?

Asi to, co platí od věků. Architektura je - chtě nechtě – ovlivněna dobou vzniku. Trendy, idejemi, a v neposlední řadě i možnostmi těch, kdo ji zadávají.

Ať už je to systém, vláda, společenská nutnost či osvícený,

ale častěji - žel - neosvícený investor.

Nelze paušalizovat, neboť vše, co bylo postaveno a jak, má své důvody a zákulisí. Jenže čas plyne, trendy, ideje, možnosti, systém, vlády, společenské priority i investoři se mění. A vidí předešlé stavby a architekturu jinak. Ale ta předchozí zpravidla stojí. Je. Ale je viděna nově, jinak, kriticky a bez souvislostí. V lepším případě je omilostněna jakožto architektonická památka, i to ale nemusí být navždy, anebo je vnímána rovnou jako úlet a kaňka na koloritu města, či místa.

Ani to ovšem nemusí být navěky, jenže v takovém případě nastupuje až moc rychle bourací technika a zpětné ohlédnutí – za čas - je pak už jen smutnou a marnou vzpomínkou. Nemělo by se proto na předchozí architekturu nahlížet jen z hlediska nepovedené ideologie. Pohledem teď a tady. Ani likvidovat hned vše, co kdysi vzniklo. Náš pohled a úsudek je totiž až příliš krátkozraký a krátkodobý. Kdyby se takto postupovalo při každé architektonické etapě, neměli bychom zachovanou gotiku, protože ji nahradila renesance, ale ani tu ne, protože vznikl modernismus a tak dále.

Architektura socialismu byla – pomineme-li nucené vzory a opravdové nesmyslné úlety ryze ideologického typu – produktem doby a fungovala. A až teprve čas a dostatečný odstup, ne my dnes či zítra, posoudí, co opravdu stálo za to a co ne.

Jiskřičkou naděje nám budiž fakt, že mnohé typické stavby socializmu a to v celém východním bloku, slouží dál a svou funkci plní. Ideje neideje. Bořit je strašně snadné, ale zachovat je umění. A arbitrem nejsme my nyní, ale vývoj a budoucnost. Dokonce lze říci, že i ty opravdu nepovedené extrémy, mohou mít jistou výchovnou roli. Ano, to vzniklo, takhle se také stavělo, ale už snad opravdu nebude. Je to pomník doby.

A nedělejme si iluze, že současnost takové pomníky doby, pro oči těch po nás, nevytváří zas.

A nejde jen o to příslovečné podnikatelské baroko v malém či velkém.

Bourat a ničit je velice snadné.

Ale nevratné!

Jak je film Haruny Honcoop vytvořen?

Především autenticky. Každý díl s autorkou spolutvořil tým místních tvůrců. Od hudby přes ztvárnění, výběr staveb až po vyznění. Vzniklo tak do jisté míry 10 ´národních´ minisnímků, 10 sond do pohledu odtamtud.

Proto – pamětníci – mohli třeba v berlínském vstupu, tedy náhledu do bývalé NDR, zaslechnout motiv někdejší oficiální hymny NDR Auferstanden aus Ruinen (Povstali z ruin) socialistického (dělnického, jak se uvádělo) skladatele Hannse Eislera, s textem revolučního básníka (později minstra kultury NDR) Johannese R. Bechera.

Tím a podobnými národními detaily promlouvá každý díl film opravdu jazykem své země a nabízí pohled tamníma očima. A to znamená, že co by v jedné zemi mohlo být ještě snesitelné, to v té domácí šokuje a vzbouzí negativní emoce.

Vezme si například palác rumunského vládce Ceaucesca. Pro nás monstrózní palác. Pro Rumuny symbol krutosti a zla. Každá stavba má totiž svůj příběh, a tím je pak dán i pohled na tu stavbu.

Atmosféru všeho ve filmech ještě dotvářejí citace dobových projevů dobových hromovládců a dobové obrazové dokumenty.

Shrneme-li to, film Na věčné časy/ Built To Last apeluje na to, že by asi bylo žádoucí zachytit a zdokumentovat architekturu oné doby, dokud existuje. A i když to už nebude dokonalé, čas na zpravidla chátrajících a neudržovaných objektech za čtvrt století zapracoval spolu s hněvem lidu a vandalizmem, takže o to odpudivěji a obludněji dnes působí jako hororové memento, bylo by to však potřebné.

Takovýto bleskový průlet by mohl (a měl) být první vlaštovkou, předskokanem, souborného dokumentárního cyklu pro budoucnost. Ten už by asi nebyl tak skvěle a dynamicky sledovatelný jako tento film, zato by mohl sloužit jako hluboký studijní materiál příštích pokolení.

Dodejme, že film doprovází stránka - www.built-to-last-project.com - s interaktivní mapou a fotografiemi autorky z let její práce na projektu a ještě další informace o předmětné architektuře.

A na závěr ještě oficiální anotace k filmu

„Experimentální dokument o osud velkých sovětských budov a památek, postavených během komunistické éry (1945-89) v zemích střední a východní Evropy.

Pohybuje se po spirále z Moskvy do Berlína, Varšavy, Prahy, Bratislavy, Budapešti, Bukurešti, Bělehradu, Prištiny, Tirany a Sofie.

Film sladí minulé a současné podmínky administrativních budov, muzeí, památek, dělnických domů, komunistů stranickí ústředí, hotely a panelové projekty bydlení.

Série 10 krátkých filmů zkoumá často dramatické změny v postoji veřejnosti k těmto pozůstatkům nedávné minulosti,

které byly stavěny s úmyslem, že budou trvat navždy.“