Na srdce jsou Poděbrady aneb město, které není jenom na srdce, ale které je také srdečné
Poděbrady jsou lázně se sloganem, že jsou na srdce, ale jsou i město srdečné k obyvatelům, lázeňským hostům a všem. Pro nás na www.www-kulturaok-eu.cz jsou i srdeční záležitostí.
Za 45 let společného života jsme v nich strávili při 21 nejrůznějších formách pobytů celkem 270 dní, tj. 9 měsíců, 3/4 roku. K tomu je třeba přičíst přemnoho jednodenních výletů za totéž období. Ale Poděbrady nás vítaly i mnohokrát předtím. Oba prakticky od narození. Při průjezdech i na výletech zprvu s rodiči, pak s přáteli a nakonec s láskami…
Poděbrady mezi 1. a 2. vlnou…září 2020
Náš zatím poslední pobyt v Poděbradech se konal v loňském roce poznamenaném rouškami a opatřeními. Měli jsme štěstí. Konal se v pauze mezi zákazy a omezeními, v létě, kdy až na detaily, bráno z pohledu z druhé vlny pandemie, byly snesitelné. Ve vzácném mezičase, kdy jsme všichni skoro věřili, že je to za námi a žili a bavili se v blahém nic netušení, co bude pár týdnů po té, potrvá dosud a nebude naznačovat ani naději, že to už někdy dozná konce.
Původně jsme ani nemínili o našem již 21. pobytu v milovaných Poděbradech psát tak, jak píšeme o podobných týdnech v jiných městech. Jednak jsme o Poděbradech na www.www-kulturaok-eu.cz psali víckrát a jednak jsme ten 21. pobyt chtěli vnímat jen jako opravdu odpočinkový. Ale kulturní půst, který následoval a archiv fotek z tohoto pobytu nás vybídl, abychom zkusili sdělit tu atmosféru, co tehdy panovala, a vyznat se – byť opakovaně – z lásky k Poděbradům. Neboť čas plyne, věky se nám nachylují a doba moc potěšení moc neslibuje ani do budoucna. Takže, kdo ví, zda se ještě vůbec ocitneme zase někdy v Poděbradech a zda ty Poděbrady budou ještě takové, jaké jsme znali a milovali. A o tom to je…
Pár údajů pro pořádek úvodem
Poděbrady spadají (pro nás, jejich milovníky, dost nelogicky) pod Nymburk ve Středočeském kraji, 185 m n. m., na cca 34 km² a žije v nich přes 14 000 obyvatel. Dnešní Poděbrady jsou významné lázeňské město na obou březích Labe a leží v malebné Polabské nížině.
Ale i když se na pohled město jeví jako moderní, či přímo novodobé, jako kdyby spatřilo svět až se vznikem lázní, není tomu tak. S lázněmi svět dobylo, ale minulost mají dlouhou a významnou. Archeologové dokládají osídlení už v počátku paleolitu a městské muzeum je na to náležitě pyšné. Z novějších dějinných událostí nelze pominout roli jednoho z nemocnějších českých králů, Přemysla Otakara II., jenž tu v letech 1262–1268 dal postavit hrad. Čas a běh dějin a vývoje hrad změnil na dnešní zámek. Ještě se mu budeme také někdy věnovat. Název města se pak vklínil i do rodového označení pánů z Kunštátu, kteří se stali držiteli Poděbrad a nadále se rod označoval dodatkem „a z Poděbrad“. Klíčovou osobností byl samozřejmě další mimořádný český král, Jiří, řečený z Poděbrad, označovaný také jako husitský král. Pro význam Poděbrad a jejich společenské povznesení své sídelní místo jeho synové v roce 1472 povýšili Poděbrady na město. Po pánech z Kunštátu a Poděbrad se na zhruba 3 a půl století (1495–1839) dostaly Poděbrady do správy královské komory a nakonec si je koupil významný vídeňský bankéř Jiří Sina. Pro město je ale zásadní novodobé datum, rok 1905, kdy byl přímo na nádvoří zámku navrtán první minerální pramen. A město se stalo dodnes světoznámými lázněmi, jež se časem specializovaly na choroby oběhového systému a srdeční. Odtud to okřídlené – Na srdce jsou Poděbrady.
Nejen město, ale i příroda je tam „na srdce“
Ještě před pár lety jsme do „našich“ Poděbrad jezdili víc kvůli okolí než kvůli městu. I když jsme za léta pobytů střídali lázně, hotely i pensiony, nejšťastněji jsme byli v dnes už dávno pozměněném kempu. Tam jsme zprvu stavěli stan, pak najímali boudu. Snídaně na její verandičce, za zpěvu ptáčků a vanu větru, byly nezapomenutelné. Stejně jako koupání v Jezeře – na duševně osvobozující – nuda pláži. A procházky podél řeky do Libic, Nymburka, Oseka, Velkého Zboží, Nymburka, přes most do Polabce a Kluku anebo do Přední Lhoty, Pátku a vůbec do všech směrů kolem, po cestách značených i námi objevených, byly tím nejlepším odpočinkem, jaký jsme si jen mohli přát. Pohybovali jsme se především po svých, ale po jistou dobu i na kole (se synem). Nejvíce v létě, ale ani jiná roční období, včetně zimy, jsme nevynechali.
Poděbrady a Poděbradsko mají výhodu
Jsou v rovině. Krajina se tu od nepaměti hodila k zemědělské produkci. Ustoupily a ustupovaly jí lesy a mokřady kolem meandrů Labe. A i to Labe bylo časem zpacifikováno do rovného regulovaného toku. Osud asi nějak nechtěl, abychom zdolali i dominantní vrchol blízkého okolí Poděbrad, památný vrch Oškobrh (285 m. n. m.). A to tam, podle legendy, žijí místní, Oškobrští rytíři, kteří, tak jako ti o poznání známější Blaničtí, vyrazí na zteč, až bude Poděbradům nejhůř. Zatím nevyjeli a spí. Jsou tam ale k dispozici. Nejblíže centru Poděbrad, hned za zdymadlem, se nachází také slepé rameno Labe, zvané Skupice. Tam jsme chodili z kempu na večerní procházky, tudy jsme mířívali do kempu se zavazadly od vlaku a podél Skupice úzkou silničkou jezdívali do kempu v době, kdy jsme na střešním nosiči vozili mohutný stan. V oranžovém stanu jsme se pak u syna střídávali po týdnech celé prázdniny. Skupice, to je takový malý „skanzenový“ obrázek, jak vypadalo labské řečiště před regulací. Často, i když ne moc rádi, kvůli komárům, jsme vyráželi za Poděbrady, ve směru k Libici nad Cidlinou do nitra národní přírodní rezervace - Libický luh. Další z ukázek, jak vypadal původní lužní les, co kdysi pokrýval celé okolí labských meandrů.
Čtvero ročních poděbradských období
Léto v Poděbradech pro nás bývalo nejskvostnějším časem. Však jsme také většinu pobytů realizovali právě v létě. Udává se, že tu v létě panuje tzv. teplé podnebí. Pokud ovšem nelije jako z konve, což v Poděbradech rádo. Kde by se asi jinak brala ta vyvěrající minerálka?! Ale i jaro jsme si tu vychutnávali. To pravé tu začíná – i podle místních pozorování - v půli dubna. A zima, další z našich prožitků, ta tu neudeří v plné síle už v listopadu, jak je zvykem v Praze. A mimochodem, za nejstudenější měsíc tu považují leden. Nabízí mráz, že zamrzá jezero, po němž jsme často, rádi, ale v obavě zatajeným dechem chodili od pláže až k ostrovu uprostřed a zase zpět. Tedy pouze, pokud tu nebyla místní zimní specialita, inverzní mlha. Ale pokud jde o sněhové přívaly, tak ty jsme tu zase tak moc nikdy nevnímali. A nebyla to naše chyba, protože, jak se také uvádí, trvalejší sněhová pokrývka není v Poděbradech obvyklá.
Čas však pokročil a zub zapracoval na našich údech, tělech i těch srdcích, takže, když jsme vždycky v závěru všech našich pobytů vyčítali našim toulavým botám příliš malý kontakt s kolonádou, tak ve věku značně, řekněme, usedlejším, jsme se jí při našem zatím posledním pobytu konečně věnovali dosyta. Ale o tom budeme psát až někdy jindy.
Poděbrady svobodomyslné
Poděbrady byly a jsou nábožensky pestré. Trochu to zřejmě ovlivnila skladba lázeňské klientely, zatupující všemožná vyznání. Ta při pobytu toužila po „svých“ svatyních. Ale nejvíc se o náboženskou pestrost jistě zasloužila míra tolerantnosti místních.
V Poděbradech dnes aktivně působí a mají své svatostánky - Církev římskokatolická, Českobratrská církev evangelická, Církev československá husitská, Církev pravoslavná a dokonce i Svědci Jehovovi. Kdysi – tedy do okupace – tu působila i obec židovská, ale nacistická ideologie a holocaust přivodily její zánik. Takže V Poděbradech lze obdivovat i navštěvovat svatostánky všech zastoupených církví. Nejvýznamnější je asi kostel Povýšení sv. Kříže pyšnící se, nad vstupním portálem, znakem proboštství, od Bohuslava Schnircha. Jde o kostel původně gotický, ze 14. století, jenž byl ale v 16. století renesančně přestavěn a v 19. století zase regotizován. Dále tu je raně barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie, funkcionalistický kostel Husova sboru Církve československé husitské z roku 1937, kostel Českobratrské církve evangelické na Husově ulici, z roku 1962, který nahradil staršího předchůdce z roku 1878. Ten zbourali, když překážel stavbě silnice. Církev bratrská si otevřela v roce 2007 modlitebnu „Bétel“ a v Kluku se nachází hřbitovní kaple, kterou využívají ke svým bohoslužbám pravoslavní věřící. V Poděbradech byla i synagoga. I ta se nacházela v Husově ulici už od roku 1852. Ale… Nezničili ji za okupace ani Němci, ale zánik ji potkal až po válce, koncem nechvalně proslulých totalitních 50. let. V roce 1958 ji zbourali.
Zajímavé jsou i oba hřbitovy
Je to jistě věcí názoru, ale my hřbitovy – kdekoli – vnímáme jako místo klidu, relaxace a zajímavý park. Často se specifickou, spirituálně působící architekturou celku i hrobek. V Poděbradech jsou tedy hřbitovy dva. Jeden – se zmíněnou kaplí - dnes sloužící Pravoslavné církvi, jsme navštěvovali v Kluku. Tenhle hřbitov má i sekci židovskou od roku 1898. Za protektorátu byla židovská část vypleněna, náhrobky zcizeny a židovské místo dávných odpočinků tak dnes připomíná hlavně židovská obřadní síň z roku 1900, která slouží svému účelu dosud. No, a ve Velkém Zboží je hřbitov evangelický.
Náměstí je pořád průjezdní tepnou
Když jsme začali vnímat svět a s ním Poděbrady, vnímali jsme při jejich průjezdu i věčnou řeku aut a autobusů, valící se napříč náměstím kolem sochy Jiřího z Poděbrad na tradiční zastávky u nádraží. Když se začal budovat objízdný dálniční okruh kolem Poděbrad, dalo se čekat, doufali jsme, a s námi jistě i místní, že konečně nebude náměstí průjezdním. Nevíme sice, o kolik se situace zlepšila po dokončení, ale vidíme, a každý, kdo se tu pohybuje, potvrdí, že přes náměstí teče dál řeka aut a autobusů dál. Škoda. Je to jako v Praze, kde dálnice vede přes práh Státní opery, téměř po chodníku Nové budovy Národního muzea, o vlásek míjí kašnu před Národním muzeem a z druhé strany se vine pod ocasem koně sv. Václava - patrona země České.
Totéž si užívají Poděbrady. Výpadovka s řekou aut teče přes Jiřího náměstí, obtéká pomník Jiřího z Poděbrad a valí se podél zámku, hlavní dominanty města. Takhle si to jistě autor skvostné jízdní sochy krále Jiřího z Poděbrad, Bohuslav Schnirch, sochy, již odborníci považují za jeden z vrcholů české monumentální plastiky 19. století.
Zasloužil se o ni v roce 1883 jistý poděbradský Sokol. Dokončena byla v roce 1891. Poprvé byla vystavena v Praze, na Výstavišti, při Jubilejní zemské výstavě. A pro značný úspěch tam zůstala až do roku 1895, kdy končila další výstava, Národopisná výstava českoslovanská. Pak došlo na stěhování sochy do Poděbrad, kde mezi tím pro ni vyrostl na náměstí kamenný podstavec. A Jiří z Poděbrad tak Poděbradům žehná již od slavnostního odhalení sochy 15. 8. 1896 dosud…
Z druhé strany náměstí, od Nymburka, je ale zase křižovatka u Mariánského sloupu z roku 1765. Stojí tu, vztyčen k 50. výročí přežití pandemie moru… Můžeme se tedy těšit, že někdo někdy také už někde vztyčí nějaký, klidně opět další Mariánský, sloup i po té současné pandemii? Kdo ví…
Poděbrady dobré místo pro vzdělávání
Snad opravdu Poděbrady přitahujeme, jako ony přitahují nás. Autorka fotek a šéfredaktorka www.www-kulturaok-eu.cz , totiž kdysi – shodou okolností – absolvovala v Poděbradech část svého postgraduálu. Probíhal i formou soustředění, a právě na kolejích u Skláren Poděbrady.
A Poděbrady, ač nejsou právě z největších měst, vůbec oplývají celou plejádou škol a vzdělávacích institucí. Počínaje samou Alma Mater, Univerzitou Karlovou, jež tu – na Zámku – má Středisko jazykové a odborné přípravy UK ÚJOP. Poděbrady samy pak disponují 6 středními školami, dvojjedinou hotelovkou (dělí se na Hotelovou školu a Vyšší odbornou školu hotelnictví a turismu), dvojjedinou školou zemědělskou (Střední Zemědělskou a Střední odbornou), mají tu 2 střední odborná učilišti, dvě základní školy a jednu speciální školu a také jednu mateřskou školu, ale s osmi dislokovanými odbočkami.
Když jsme se o tyhle školské údaje, díky naší vlastní zkušenosti, zajímali, zjistili jsme, že třetina Poděbraďanů je vyučena nebo má střední odborné vzdělání bez matury, třetina má úplné střední vzdělání s maturitou, 6 % vyšší odborné a nástavbové vzdělání a víc jak desetina jsou vysokoškoláci. Není divu při tom množství škol. A to čísla hovoří jen o místních. Poděbrady ale skýtají vzdělání i okolí a jak víme, tak dokonce i nám - Pražákům.
Mosty spojují a omezují
Klíčovým mostem pro Poděbrady je most pod zámkem. Tudy vedla jediná cesta dál, na Hradec králové, do Krkonoš a kdoví kam. Most ústí vlastně právě na zmiňované náměstí krále Jiřího a má tak svůj podíl na tom, co se pak na náměstí děje. Stávající most v roce 2008 nahradil starší železobetonový z roku 1953. Na oba, na starý i teď na ten nový, přejíždějí auta a autobusy přes dlouhý kamenný most z let 1828–1831 od Kluku. Dnes už stojí, poblíž plnírny Poděbradky, i most přes Labe, sloužící pro obchvat Nymburku. Pokaždé jsme cestou do Nymburka podél Labe, kde pamatujeme romantické okolí, později už jen obdivovali geometrické podhledy jeho konstrukce. Pro nás chodce a pro dnes tak módní cyklisty slouží také železobetonová lávka u vodní elektrárny. Má 122 metrů délku, a jak zdůrazňují odborné prameny, hlavní pole nad kanálem má rozpětí 31 metrů. Postavili ho v roce 2002 a my jako staromilci jsme z toho nebyli původně nadšeni. Dnes ale vidíme, že svůj účel i kouzlo má.
Pro nás byl a zůstal fenoménem neoficiální „most“ u kempu, jenž je vlastně jen vedení potrubí s malou kovovou stezkou. Tudy jsme se vracívali z Jezera i výletů, tudy jsme tamtéž vyráželi. A odtud je podle nás, nejkrásnější pohled na panorama poděbradského Zámku po směru řeky…
Poděbrady na přelomu 1. a 2. vlny pandemie
Jak už řečeno, náš zatím poslední pobyt v Poděbradech se konal v konci letního výdechu mezi 1. vlnou epidemie od počátku roku 2020 a těsně před 2. vlnou, nekončící ani letos. Roušky se venku ještě nemusely nosit, jen ve vnitřních prostorách, a lidé, tak jako my, si ještě vychutnávali volnost. Netuše, že s volností dýchat bude nadlouho, ne-li na furt, utrum.
Neturistovali jsme už. Únava materiálu, sešlost věkem. Konečně jsme si užívali město, z něhož jsme celý život prchali ven a za couráním. Proto jsou teď naše snímky spíše žánrové než popisné a věříme, že vystihnou to, co jsme my a všichni s námi cítili v té vzácné chvíli.
Konečně jsme si plně užili kolonády, dívali se jen tak pro nic za nic na vlaky, aniž bychom na ně na nádraží čekali í, na řeku, aniž bychom se podél břehů řítili v dál, a hlavně, sledovali jsme lidi, jak tu žijí a jak je město přijímá. A pobyli jsme si konečně v klidu i na zámku. Ale o tom až zase někdy příště. Až bude chvíli čas. Nejsme už totiž v Poděbradech, jsme v Praze…
Text: Richard Koníček
Foto: ing. Olga Koníčková
Více: