Úvod > Museum Kampa – Alena Foustková aneb Ženy si musí zakrýt hlavu, protože nejsou obrazem božím

Museum Kampa – Alena Foustková aneb Ženy si musí zakrýt hlavu, protože nejsou obrazem božím

08.12.2023 18:29

Alena Foustková

Ženy si musí zakrýt hlavu, protože nejsou obrazem božím

2. 12. 2023 – 28. 1. 2024

Museum Kampa

Konírna

Alena Foustková, je multimediální umělkyně,

někdejší emigrantka a vysokoškolská pedagožka.

Její autorská výstava, nazvaná

„Ženy si musí zakrýt hlavu, protože nejsou obrazem božím“,

je věnována ženským traumatům.

V jednotlivých objektech,

ať už to jsou výšivky, asambláže či videoprojekce,

se osobní traumata autorky, střetají s kolektivní ženskou zkušeností.

„Moje osobní zkušenost se odráží v mé tvorbě.

Věřím, že umění má možnost pomoci být lidštější, empatičtější a citlivější

a ne sobecký a slepý k problémům druhých.“

Tato slova, mimo jiné, vyřkla Alena Foustková, při jedné z výstav

pořádaných v rámci cyklu Galerijní laboratoř,

který řadu let, neúnavně organizuje Matouš Karel Zavadil jakožto kurátor celého projektu. Výstava se konala - již tradičně, v posledních letech - na pražské Náplavce

ve výstavní Kobce 10, od 7. 10. do 21. 10. 2017, pod názvem - Česko Čechům.

I když se tehdy jednalo o poněkud jinou, nicméně rovněž závažnou, tématiku,

tak výše uvedený citát charakterizuje Alenu Foustkovou a její tvorbu dokonale.

A platí jednoznačně i pro její - zatím - nejnovější autorskou výstavu

uspořádanou v Museu Kampa, pod dlouhým, leč závažným názvem:

„Ženy si musí zakrýt hlavu, protože nejsou obrazem božím“.

Chvála obyčejných věcí a neobyčejných žen

Doba spěje kupředu a myšlení a vnímání žen se mění. A je to nesporně žádoucí. Pro ženy především, pro lidstvo tuplem. Dávno je upozaděno vnímání ženy, coby hospodyňky, domácí víly pořádnice, jíž jsou určeny jen nitě, nůžky, vařečka, prachovka, smeták a děti. Žena má – a vždy měla – jenom se to nesmělo říkat nahlas a už vůbec ne dokazovat – na mnohem víc. Často, a v mnoha směrech, dokonce mnohem víc, než na co má muž. Ne jen ten její, ale obecně.

Teď už - alespoň mezi rozumnými lidmi - plujeme zcela jinými vodami v pohledu na schopnosti žen a jejich společenské postavení. Ale doba stále plyne dál, a je tak trochu otázkou, zda se teď už pozvolna neupozaďuje ženství jako symbol a vlastně i základ lidství. Nebýt přitažlivosti žen, nebylo by ani lidstva…

Je správné, že se ženy oprostily od těch nití, nůžek, vařeček, prachovek, smetáků a dětí, a že se jímají věcí jim až do té chvíle zapovězených, nepřaných, ba pro ně považovaných jako naprosto nepoužitelné. Tak muže vedla a mnohdy a mnohde ještě nadále vede mužská (čtěme: machistická) logika. A ženy samy, aby si dokázaly, že na to mají, se těch věcí chápou a zvládají je stejně, či dokonce lépe, než muži. Fajn. Mají recht, dalo by se říci. Alespoň chlapi trochu změní názory. Jenže nic nemá být jenom hot, a jenom čehý, a nic není také jenom bílé nebo černé. Kouzlo ženy není v tom, že proniká za každou cenu mezi mužské disciplíny a trumfuje „pány tvorstva“. Kouzlo ženy je v ženskosti. A k ženskosti, patří i ty obyčejné tradiční věci. Ne však jako jařmo, ale jako jeden z projevů jejich ženství a dokonce, jak naznačuje Alena Foustková ve své výstavě, také jako okrašlující prvek toho, čemu bychom i v této pádící době, měli říkat – kouzlo domova.

Obyčejné věci totiž, ve správné konstelaci a správném pojetí, mohou být kromobyčejně neobyčejné a působit jako balzám na duši a potěcha smyslů. Jako jeden z můstků mezi mužností a ženskostí. Ženy by se v honbě za emancipací, neměly vzdávat své ženskosti. Ne být otrokyněmi těch četných macho kolem nich, ale nevzdávat se úplně všeho, co také tvoří ženu ženou.

Raději ale dejme slovo kurátorské zprávě

Předchozí odstavec měl naznačit, že výstava Aleny Foustkové je – řekněme – bojovná. Že řeší to nejhloupější, co přetrvává pořád ještě v podvědomí křesťanského světa a vládne ve světě nekřesťanském. Ale že ony opuštěné atributy mohou působit už první pohled krásně, mile, žensky, půvabně. Dalo by se říci, že opravdu opravdová žena, ženou zůstává, i kdyby stála třeba na barikádě. Ale dosti těchto mužských úvah…

„Museum Kampa otevřelo výstavu umělkyně, dlouholeté emigrantky a vysokoškolské pedagožky, Aleny Foustkové – „Ženy si musí zakrýt hlavu, protože nejsou obrazem božím“.

Museum Kampa již pravidelně v rámci svého programu představuje díla umělkyň a umělců, kteří značnou část života prožili v emigraci. Nejinak je tomu i v případě multimediální umělkyně Aleny Foustkové (*1957).

Autorka se ve výstavě nazvané Ženy si musí zakrýt hlavu, protože nejsou obrazem božím, zabývá ženským traumatem hned v několika rovinách.

V jednotlivých objektech, výšivkách, asamblážích i videoprojekci se autorčina osobní traumata střetávají s kolektivní ženskou zkušeností.

Některé z prací ve výstavě pak zvedají témata křesťanského učení, pokrouceného po staletí

cizelovanými výklady, které se v mnohých ohledech staly nástrojem k hromadnému

potlačování žen.

Autorka upozorňuje na nerovnost žen v kontextu římskokatolické církve, ale i jiných

náboženských struktur.

V jednotlivých dílech citlivě využívá práci s obrysem vlastního těla, japonskou techniku vyšívání sashiko či odkazy ke klasickým náboženským objektům jako je zpovědnice.“

Stručně o Aleně Foustkové (* 1957)

· Alena Foustková se narodila v Karviné

· Vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze, obor grafika, (1976 – 1982).

· Se svým manželem, Karlem Foustkou, v roce 1984 přešla hranice nejdříve do Rakouska a poté do kanadského Toronta.

· 1984 – 1994 žila v Kanadě

· V Kanadě také absolvovala roční program v oboru reklama na George Brown College (1984 –1985).

· Postupně se vypracovala až do působení v několika mezinárodních reklamních agenturách, kde dosáhla na vedoucí pozici Art Directora.

· Po revoluci byla přizvána k rozjezdu pobočky britské reklamní agentury Saatchi&Saatchi v Praze.

· To bylo i motivací pro přesun rodiny zpět do ČR.

· V následujících letech pracovala jako Creative Leader ve francouzské reklamní agentuře EURO RSCG (později Havas) v Praze.

· V roce 2008 se Alena Foustková definitivně rozhodla pro odchod z vysokých pozic v oboru reklamy a marketingu a pro návrat k výtvarnému umění.

· Začala se věnovat také vysokoškolskému učení.

· Působila jako vysokoškolská pedagožka na University of New York v Praze, na státní univerzitě Empire State College v Libanonu a Anglo-American University v Praze, na níž působí dodnes.

· Souběžně s tím se věnuje umělecké činnosti.

A na závěr tři informace, které je dobré vědět

2. U příležitosti výstavy vyšel hodnotný katalog, v němž si návštěvníci mohou přečíst o pozadí vzniku zastoupených prací. Katalogu se věnujeme samostatně a na jiném místě (viz. náš článek:

https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/vysel-katalog-k-vystave-aleny-foustkove-aneb-zeny-si-musi-zakryt-hlavu-protoze-nejsou-obrazem-bozim/

<span style="font-size:12.0pt;font-family: " times="" new="" roman","serif";times="" roman""="">3. Doprovodné programy:

Cyklus doprovodných programů k výstavě Aleny Foustkové je nazván Tělo, lůno, vlasy, tvář sestává z volné kompozice sledující téma vnímání žen ve společnosti a jejich specifické zkušenosti s prožíváním vlastní tělesnosti a stigmat s ní spojených.

Ve čtyřech samostatných celcích se tak diváctvo postupně setká s tématy, jako jsou postavení žen v církvi, symbolika vlasů a jejich zahalování, spirituální anorexie či pojetí ženské tváře v kinematografii.

Termíny jednotlivých přednášek:

Tělo – 4. 1. 2024 od 18:00

(https://www.museumkampa.cz/josef-zaruba-pfeffermann-evangelium-jako-hra-na-mamu/)

Lůno – 11. 1. 2024 od 18:00

(https://www.museumkampa.cz/nina-hridelova-zeny-tkadleny-zeny-pavoucice/)

Vlasy – 18. 1. 2024 od 18:00

Tvář – 25. 1. 2024 od 18:00

Vstupenky na akce jsou k dostání na GoOut nebo na pokladně Musea Kampa.

Text: Richard Koníček

Foto: Marie Kubíčková, DiS. (5 x) a M. Šimral (1 x)