Můj rozum zradilo srdce aneb naše srdce prostě zvítězila nad rozumem
Můj rozum zradilo srdce aneb naše srdce prostě zvítězila nad rozumem 
Jsem rozvedená a mám syna. Bertíka. Tak mu říkám odmala, i když je mu teď už skoro sedmnáct let.
V posledním ročníku základky dostal Bertík nového třídního učitele a byl jím docela nadšen. První, co pan učitel po svém nástupu udělal pro lepší svou spolupráci s dětmi a rodiči, že nás rodiče pozval na mimořádnou třídní schůzku.
***
Jen chvíli jsme všichni, co přišli, čekali na chodbě a už se objevil. Štíhlý, příjemného vzhledu a s úsměvem. Všechny nás pozdravil a pozval do třídy. Normální postup, ale já zbystřila. Vždyť já ho znám! Ano, chodili jsme spolu kdysi do školy. On, Jindra, jen jeden ročník a pak ho běh času odvál pryč. Ale vypadal vlastně pořád stejně. A co víc, i on kupodivu poznal po těch letech mě.
Když skončila třídní schůzka, nespěchala jsem pryč jako vždy, ale počkala, abych si mohla s Jindrou popovídat. A Jindra nebyl proti. Když pak už všichni rodiče odešli, tak se na mě obrátil, usmáli jsme se na sebe a já mu řekla: "Mám neklamný pocit, že jsme byli spolužáci. I když jen velmi kratičce, tak si na tebe pamatuji velice živě. Byl jsi o rok starší než my všichni ve třídě, všechno jsi znal, skoro bylo zbytečné, abys tu školu vůbec navštěvoval, a pak jsi zase někam nenávratně zmizel. Nikdy jsem se nedověděla proč. Odstěhovali jste se či co?" A Jindra mě vzal docela důvěrně za ruku a odpověděl: "Ano, Klárko, máš pravdu, jsme bývalí spolužáci. Moji rodiče museli tehdy odjet služebně do Koreje a já samozřejmě s nimi. A co ty? Bertík je šikovný kluk, je vidět, že se o něj dobře staráte." Nechtělo se mi o tom
sice mluvit, ale přišlo mi vhodné, aby to jako jeho třídní učitel věděl. Už proto, že Bertík je v pubertě a v nejhorších letech a já sama s ním mám někdy co dělat. Tak jsem to Jindrovi krátce objasnila, aby věděl, že Bertík potřebuje ve škole dozor o něco větší než kluci, na něž jsou
rodiče dva. Jindra se nad tím jen smutně pousmál, mlčky pokýval na znamení, že jako chápe a po malé odmlce mi sdělil: "Neboj, to zvládneme. Je docela prima, že mám ve třídě právě tvého syna, aspoň se budeme moci vídat častěji. Kvůli němu samozřejmě," mnohoslibně se pousmál a pokračoval, "a dokonce si myslím, jestli se neurazíš, že bychom se mohli někdy sejít někde na kafčo i jen tak, bez výchovných úkolů jako staří známí. Co tomu říkáš? Určitě bychom si zavzpomínali na školní léta, na spolužáky, a případně bychom mohli spolu uspořádat to, co už dávno chci, setkání spolužáků. Co tomu říkáš, Klárko?" Byla jsem
pro všechno, co povídal a navrhoval, ale přišlo mi nevhodné ho dál zdržovat. A tak jsem se omluvila, že už je pozdě, že už na mě jistě Bertík doma netrpělivě čeká.
***
Dny plynuly a na zmíněné kafčo nějak nebyl čas, a možná ani odvaha. Jak z mé strany, tak z Jindrovy. A tak zbývaly jen ty třídní schůzky. Dělal je častěji, než bývá zvykem, ale byly tak zajímavé a přínosné, že všichni rodičové, co měli zájem, aby jejich děti po základce zamířily tam, kam by měly, přicházeli a schůzek se aktivně zúčastnili. I já jsem na ně chodila velice ráda. A nejen kvůli Bertíkovi. Až jsem se za sebe styděla, protože mě dokonce nezajímaly ani tak Bertíkovy školní výsledky jako jeho třídní učitel. Sama sebe jsem přistihovala, že mám oči jenom pro něj.
Jenže pan třídní se líbil i Bertíkovi. Často se mi chlubil, jak dobře si s ním rozumí. Opravdu to s nimi uměl a dokonce se mi zdálo, že Bertíkovi se věnuje opravdu víc než jiným. Možná, kvůli mé prosbě, ale možná také, že i kvůli mě.
***
Najednou bylo jaro a Bertík přišel celý rozjařený ze školy s tím, že pojedou jako třída na výlet, a že pan třídní shání nějakou maminku, která by se třídou jela jako dozor. Ani na
mě Bertík nemusel naléhat. Přihlásila jsem se, vzala si na to dovolenou a těšila se víc než Bertík. I když i on zářil. A dokonce mu vůbec nevadilo, že pojedu s nimi právě já, přesto, že když se podobná situace naskytla dříve, nepřežil by, že bych s nimi měla jet a dávat tak - podle něj najevo - že je nesamostatný a že s ním musí ještě jezdit maminka...
Jelo se na příjemnou exkurzi, do sklárny. A už když jsme se ráno sešli s Jindrou u autobusu, vítal mě s radostným úsměvem: "Jsem moc rád, Klárko, žes přišla. A zároveň se ti moc omlouvám, že jsem dosud nesplnil to slíbené kafčo, na které jsem tě na začátku školního roku pozval. Ale slibuju, že se určitě polepším. Měl jsem ale doma nemocnou maminku, bohužel mi před pár týdny umřela, a já se o ni musel postarat. Teď zas mám moc vyběhávání s dědictvím a tak. Ale stále jsem na tebe přitom myslel, Klárko, věř mi." A já jen odpověděla: "Ale, Jindro, vždyť se nic neděje. Poslouchám o tobě každý den nadšené výlevy syna. Akorát to o té mamince mi nevyprávěl. Takže, dodatečně, upřímnou soustrast." Jindra
jen zavrtěl hlavou, jako že to nic, a protože už byl čas k odjezdu, rozhovor jsme museli přerušit a věnovat se dětem.
***
Exkurze byla milá a skvěle připravená. A když jsme pak odcházeli ze sklárny, donesl mi Jindra malé skleněné těžítko, ve kterém se po zatřepání snášel sníh: "Tak, Klárko, tady jsem ti přinesl takovou hračku. Když ji překlopíš, sněží. Možná si to ještě pamatuješ, viď?" Byla
jsem poněkud v rozpacích, ale tu milou věcičku jsem přijala a poděkovala mu za ni. Bertík byl u toho, tak jsem mu tu hračku dala do ruky. Abych z toho nečekaného dárku nebyla
vyvalená jen já.
Než jsme odjeli, navštívila celá třída, na pokyn Jindry, cukrárnu. A tak jsme si s Jindrou konečně dali to půlroku odkládané kafčo. Ale moc klidu jsme s tím pytlem blech, v nějž se proměnily děti, neměli. Jindra se ale choval rozumně a přes nevhodnost situace, bylo znát, že mě rád vidí. Stačil mi dokonce říci: "Víš, Klárko, já jsem tak šťastný, že tě tu mám. Opravdu, bychom se měli spolu víc vidět. Já vím, že už jsem to jednou říkal, ale věřím, že teď to bude už lepší. Souhlasíš?" A já mu odpověděla: "Ale ano, jenže co tomu řeknou děti ve třídě?" Jindra ale oponoval: "Vždyť už ta třída stejně za pár měsíců končí. A po ten čas, se snad ovládneme, ne?!" Kývala jsem, že ano a v duchu si říkala, zda nemám i já právo na kus vlastního štěstí? Od rozvodu jsem už tři roky sama. A kolikrát už jsem toužila po tom, abych s někým zase mohla sdílet svůj život, své starosti i radosti. Ale hned se zase přihnala myšlenka jiná, co by to znamenalo pro Bertíka? Nebudou si ho kamarádi ze třídy dobírat? Nehledě na reakce jejich maminek a nesporné pocity na téma protekce. Každý by si přece mohl myslet, že Jindra Bertíkovi nadržuje. A i Bertík by tím asi dost od spolužáků trpěl. Otázek a otazníků bylo hodně, a já na ně nenalézala rozumné odpovědi. Ani u té kávy tam, na školním výletě, ani cestou v autobuse a už vůbec ne pak doma večer, když už Bertík byl v posteli.
Čas dal naštěstí nakonec za pravdu mně. A když Bertík ukončil základku, jeli jsme na společnou dovolenou už všichni tři. A vůbec mu nevadilo, že má trávit kus prázdnin
se svým třídním. A když mu pak Jindra ještě ke všemu přes mé výhrady koupil malého králíčka, měl u něj vyhráno. A já taky. Naše srdce prostě zvítězila nad rozumem a dobře
udělala.
Klára, 45 let, Praha