Můj dotek štěstí, ale trochu jinak
Můj dotek štěstí, ale trochu jinak...
Ta dívka vedle mne, kterou jsem vedl šerem a bezútěšností sídliště k domu, který jsem tak důvěrně znal z dob, kdy ona ještě nebyla na světě, mi připomněla ono dávno, na něž jsem, přes neustálé přívaly všedností, skoro zapomněl...
Byla krásná, svěží, dychtivá, plná života, snů a nadějí. A strašně moc se podobala své matce z kdysi, z tenkrát, z hloubky zavátí. Jen já už byl starý, šedivý, neforemný, těžkopádný a strašně, strašně jiný než ona dnes a než já tehdy, dávno, kdy jsem na stejný práh vedl její matku...
Sraz byl u Ludmily, u známého kostela s náměstím, co ke schůzkám té doby využívala snad celá zamilovaná Praha. A dohodl jsem to tehdy tak, že šel s námi i můj kamarád Kája. Šlo se totiž tančit na Valdek, a to nebyla, a dodnes není, moje parketa. Zato Kájůva ano. Proto ta trojčlenná kombinace... Už s Míťou čekali. Já přišel pozdě. No, to to hezky začínám, pomyslel jsem si. Nevím, proč bylo rozhodnuto jít zrovna do Valdeku, ale oni tvrdili, že prý je to tam dobré. Já to tam neznal, ale brzy jsem musel uznat, že prostředí tam bylo opravdu příjemné. A hlavně, malý parket, kde se motala změť mládeže, jejíž množství bylo až neuvěřitelně vysoké na tak málo místa.
Bylo obsazeno. Ale Kája objevil známé, a tak se pro nás našly tři židle. Tanec se redukoval na dva typy. Nesmyslné a vesměs libovolné poskoky, úklony či lomení rukama, což mistrně a nezištně obstaral Kája, a ploužák, vrávorání na místě, ve visu na partnerce, což zbylo na mě.
Asi po dvou hodinách se Kája diskrétně ztratil, a my šli s Míťou pomalounku pěšky až k ní, na okraj Prahy, na sídliště Červený vrch. A ještě jsme to brali to mnoha oklikami. Nejprve k řece, na nábřeží, pak přes Karlův most do Nerudovky a nakonec vzhůru na Hradčany. Typická cesta mnoha a mnoha dvojic už po generace. A osvědčená. A proto jimi také značně ušlapaná, a tou patinou ještě mnohem krásnější.
Povídali jsme i mlčeli. O všem možném. Na Starém Městě byl uprostřed noci klid a ticho. A u Vltavy, jen šedavá mlha mrazivě stoupala z hladiny. A my se dívali z mostu dolů, mezi ty potrhané chomáče páry, kde probleskovala ocelově lesklá, černá hlubina tmy a řeky, kde tma s ní splývala a zrcadlila okolní světla. Hvězdy zářily a vůkol se rozlévalo hedvábné měkko. Míťa mě vzala za ruku a přivinula se ke mně. Nečekal jsem to, ale byl jsem tomu rád a bylo mi tak dobře. Dokonce jsem se tam na tom mostě ani neodvažoval mluvit. Atmosféra byla totiž tak tajemná, že bych ji slovy vyplašil. A tak jsem jen ovinul ruku kolem jejích ramen a dále jsme šli stejným, jakoby váhavým krokem, jež mají jen nic nevnímající milenci. Položila si hlavu na mé rameno a v mém nitru se zlehka, zlehýnka rozhoříval ten zvláštní, tenounký, ligotavý, a přece tak mocný a vše spalující plamének něhy. Sílil a pohlcoval mi rozum. Něha prýštila z hřejivé síly, síly, kterou vyzařovala blízkost dívky a jíž umocňovala velebnost okamžiku. Ten křehounký chomáček dobra, co se mi opíral o rameno, který se ke mně přimkl, to byl balzám. Odvěký všelék, věčný zdroj nevyčerpatelné energie. Zbytostnělý cit. A já si v tu chvíli uvědomoval, že žádný projev, žádné gesto, žádná slova nemohou definovat to neznámé, tajemné a přece všední, krásno, co nás v té chvíli tak sladce prostupovalo, naplňovalo a jež nám vládlo. Ne, nedovedl jsem najít slova, a tak jsem mlčel, až mi to bylo líto. Mlčel jsem ale nejen já, mlčeli jsme tak mnohomluvně oba. A s námi snad mlčel i celý svět. Aby nerušil. Stoupali jsme prastarou Nerudovkou vzhůru a naše kroky se rozléhaly noční tišinou. Až teprve nahoře, u Hradu, jsme stanuli. A majestátní Praha u našich nohou nám poskytla ten svůj tisícekrát opakovaný neopakovatelný pohled. Pohled, jenž nikdy nezevšední, byť všedním je, protože vyjadřuje vždy přesně tu atmosféru a náladu, kterou právě pociťujeme.
Bylo nám hezky. A snad jsem měl mlčet i nadále. Snad. Abych ani hlasem a nedostatečnými slovy nepoškodil tu snovou stavbu chvíle. Snad. Ale mlčet, znamenalo skrýt své pocity uvnitř, nesdělit je, nepodělit se o ně, naplnit jimi jen svou mysl a sobecky si je nechat pro sebe. A to jsem nemohl.
"Člověk", řekl jsem, "zažije za jediný den mnoho, vykoná řadu skutků. Tu něco ztratí, jindy něco nalezne, ale tady, na tomhle místě, teď, takhle, to vše přestává mít smysl. Tady je všechno marné, všechno k ničemu, neboť až tady, v takovéhle chvíli, se stává život životem, skutek skutkem, láska láskou. Až takhle a tady. Nic totiž není jisté. Nic. Jen hvězdy. A tohle město. A člověk. A vlastně ani to ne.
Hvězdy mohou být léta vyhaslé a jejich světlo dál letět kolem, město, i byť staré a věčné, které přetrvalo mnohé, už zítra být nemusí a stejně tak člověk. Ale to, co zbude, je láska... Není to zvláštní?" obrátil jsem tvář k Mítě.
Mlčela. Hlavu na mém rameni. Mlčela a hleděla na město zářící sty a sty drobných světélek. Mlčela a snad přemýšlela o tom, co jsem řekl, ale spíš mě vůbec nevnímala.
"Co je krásnějšího", pokračoval jsem, "než tenhle tichý pohled pohledů..."
"Buď tiše...", šeptla mi do ucha a postavila se přede mne, hledíc mi do očí.
A já ji objal a políbil.
Stáli jsme tak dlouho. Snad hodinu, dvě, nevím. Zvon zvolna odbil dvanáctou. Až pak teprve, když udeřil naposledy, povolil jsem objetí a díval jsem se jí do očí. A ona v nich měla plamínky a ona se usmívala.
"Lidé si k sobě cestu najdou. Někdy je delší, někdy kratší. A lepší je, když je delší. O to je pak sladší," řekl jsem.
Usmála se a tentokrát políbila ona mne. A bylo to tajemné a krásné. A já netušil, co si myslí. A ani o tom nepřemýšlel. "Tak jdem?" řekla něžně a vyprostila se z mého objetí.
A pak jsme chodili až skoro do rána, než naše kroky dospěly, před jejich dům. A tam jsme se zase dlouho, předlouho líbali, dokud se nezačalo svítání...
Byla to tehdy úchvatná noc. A žádný z následných dnů, večerů ani nocí už nemohl být takový. Nebyl totiž prvý. A to už tak bývá. Tenhle byl prostě - prvý. A mocná síla náhody ho na nás nachystala a my jí byli vděčni...
Přichystala nám pak ještě mnohé. Veselé i smutné, dobré i zlé. Přichystala nám i rozchod a smutek a samotu a nové lásky, ale ozvěna prvého večera zůstala tím nejlepším, co nám mohla připravit...
A teď jsem najednou stál zase u těch dveří. A zase jsem měl ve své blízkosti dívku. Jenže mně bylo o generaci víc ne jí. A ta dívka, ta útlá dívka s povědomými plamínky v očích, mě zde - právě zde, a právě na tomhle místě - skoro o dvacet let později, políbila také. Sice jen zlehka a na vráskatou tvář, ale já zas nebyl mocen slova a v nitru se mi přehrál ten starý, rozpraskaný film, při němž jsem se jen šťastně usmíval. A dívka špitla - děkuji - a zmizela ve známém vchodu. A já tam stál a v očích mi tály vločky a duší linulo krásno. Skoro tak, jako tehdy, dávno, kdysi ...(Richard, 55 let, Praha)
Richard Koníček