Úvod > MOONFALL aneb bacha, Měsíc nám padá na hlavy

MOONFALL aneb bacha, Měsíc nám padá na hlavy

03.02.2022 18:47

Moonfall

Režie: Ronald Emmerich

Premiéra: 3. 2. 2022

Měsíc se řítí k Zemi a do jeho kolize se Zemí zbývají pouhé týdny. Výkonná

ředitelka NASA Jo Fowler (Halle Berry) je přesvědčená, že zná klíč k

záchraně nás všech. Spolu s astronautem Brianem Harperem (Patrick Wilson) a

konspiračním teoretikem K. C. Housemanem (John Bradley) se vydávají do

vesmíru na záchrannou misi s jediným cílem. Odvrátit zánik lidstva a zkázu

naší planety...

Nový film mistra filmové destrukce režiséra Rolanda Emmericha – MOONFALL přichází s myšlenkou, že mezi spoustou hrozeb, které na Zemi můžou přijít z vesmíru, je jedna, Měsíc, která je tím posledním, čeho bychom se měli obávat. Ale, nového katastrofického filmu jsme se nemohli mýlit víc…

… a tím je vlastně řečeno vše…

Pro úplnost ještě doplňme, aniž bychom něco předem prozrazovali, ono totiž není v případě typického „rukopisu“ tradičního devastátora naší planety a labužníka nejneuvěřitelnějších konspiračních teorií Rolanda Emmericha, ani prozrazovat co. Kdo viděl některé jeho filmy ví na co jde a jak to dopadne. Takže, jen pro úplnost, tentokrát jakási zprvu neznámá síla vychýlila Měsíc z oběžné dráhy kolem Země. A to tak, že nám neuletí, ale že do nás vletí. Jo, poslala ho směrem, který bude znamenat konec života, jaký ho známe. No, v době zatím jen dvouleté pandemie, by se dalo spíše říci, jaký jsme ho znávali. Respirátory ve filmu nikdo ještě nenosí… A žije si jak je mu libo. Aby ne, do blížící se kolize se Zemí zbývají sice pouhé týdny a nikdo až na jednoho podceňovaného outsidera, který už to ví, ale kterému takovou blbost nikdo nevěří, a později i zmatené NASA, která tomu ale sama nechce věřit, nikdo nic netuší. Jsou ůsice čím dál tím větší ničivé záplavy, tsunami, zemětřesení a požáry, ale to nikoho nijak nevaruje. Přesunem se výš a dál, a klídek a tabáček…A svět si stojí na pokraji zničení.

Není-li na skladě Superman nebo dokonce sám prezident USA…

Bývalá astronautka, nyní výkonná ředitelka NASA, Jo Fowler (Halle Berry), je přesvědčená, když pochopí, že to není žádná „rýmička“, ale pořádný průs-švih, dá si dohromady fakta a nabude dojmu, že zná klíč k záchraně. Nás všech, samozřejmě. Problém je, že jediní dva lidé na celé planetě, jsou kteří ochotni jí věřit, jsou z NASA neprávem vykoplý astronaut Brian Harper (Patrick Wilson) a otloukánek odborníků, které varuje a varuje, jeden konspirační teoretik K. C. Houseman (John Bradley), génius, v rouše outsidera. Ale jsme v americkém filmu, tak je to dál jasné. Domysli si, diváku, sám. My už mlčíme…

Osvědčené kopyto

Tím není samozřejmě myšlen hlavní pachatel filmu, ten v daném žánru, tedy v přehršli svých osvědčených a vesměs i velkolepých sci-fi blockbusterů, režisér a scenárista Roland Emmerich (z jehož hlavy a dílny vzešly pilíře daného žánru, jako Den nezávislosti, 2012 či Den poté. Jenže co taky furt vymýšlet. Tak se to tak nějak všechno semele, vymyslí se netušitelná klíčová příčina a jede se po zajetých kolejích až se hory tříští, města tonou a lidé se mění ve své podstaty. Jedni prchají, jiní vraždí, další loupí a pár jich dělá, co může i když je zřejmé že na nic. A ve správně americky genderovém modelu. Bílí, černí, žlutí, rudí, hnědí, snědí, ženy na vedoucích místech, jen sexuální minority se tu nemihnou. Mela jak se patří a vyhovuje.

Osoby a obsazení?

Bez hvězd není hvězdného filmu. Jasná zásada. A když je to takové nějaké, ta jména to vyrovnají a dotáhnou. Takže herecké obsazení akčního spektáklu Moonfall je na výši. Tedy amerického střihu. V hlavních rolích se na záchrannou misi vydávají držitelka Oscara Halle Berry (X-Men, John Wick 3, Ples příšer), Patrick Wilson (Aquaman, V zajetí démonů), John Bradley (Hra o trůny), Michael Peña (Ant-Man) či v záhadné postavě téměř přízrakové a vševědoucí, takže asi taky vědoucí, ale mlčící a skryté Pan Herec, Donald Sutherland (Hunger Games). Snad líčením, snad věkem, je tu na první pohled k nepoznání, ale na druhý už je jasno, to on, Sutherland (senior, samozřejmě).

„Vždy chci lidem na plátně ukazovat věci, které ještě neviděli.“ Roland Emmerich

Svatá pravda. Tohle – tedy pokud se příčiny, tedy zápletky týče, opravdu svět neviděl.

„Někteří věří, že Měsíc není přírodní objekt,“ vzpomíná Emmerich. „Říkal jsem si, že by to byl zajímavý nápad na film. Co se stane, když takovýhle objekt spadne na Zemi? Samozřejmě bychom museli přijít na to, jak to zastavit. Ale bavila mě výzva vytvořit postavy, které se vydávají na misi na Měsíc, aby zachránily naši planetu. Ale stejná zábava pro mě byla vymýšlet postavy těch, kteří zůstávají na zemi a bojují, aby přežili katastrofy, které předcházejí kolizi Měsíce se Zemí.“

Emmerich, se svým častým spolupracovníkem Haraldem Kloserem a scenáristou Spenserem Cohenem napsali scénář, který kombinuje poutavé sci-fi prvky, katastrofické přírodní pohromy a fascinující postavy.

Kloser, který film také produkoval a složil k němu hudbu, poznamenává:

„S Rolandem vždy chceme lidi našimi filmy rozesmát i rozplakat. Díky smíchu a následně budovanému napětí je příběh vždy lepší. To je styl, který Roland vymyslel už pro svůj blockbuster Den nezávislosti (Independence Day, 1996)“.

Věc názoru. Že by měl divák u filmu důvod se smát z příčiny děje a dialogů, to snad nehrozí, ale že se může smát při filmu, to asi občas hrozí. Hlavně žrouti podobných filmových nápadů.

Ale nechme domluvit pana Klosera:

„Pro Moonfall, jsme přišli s myšlenkou, že Měsíc změní oběžnou dráhu a vypadá to, že se na nás zřítí, což je naprosto zdrcující situace. Ale lidský duch se tak rychle nevzdává. Vždy se najdou lidé, kteří jsou schopni překročit svůj potenciál a pokusit se o nemožné. Rádi vyprávíme příběhy o obyčejných lidech v naprosto mimořádných situacích.“

Takže, co dodat na závěr

Roland Emmerich tu opět posouvá hranice žánru katastrofické sci-fi. Tentokrát zkoumáním své vize o struktuře Měsíce. Tvorba scénáře i samotné natáčení nezbytně zahrnovalo rozsáhlé diskuse mezi scenáristy, vědeckými poradci, kameramanem Robbym Baumgartnerem a veledůležitým supervizorem zvláštních efektů Peterem G. Traversem. To je vidět. Hra na co kdyby, kdyby… Je nelehká a vzrušující. A přijít na to aby byla jiná – alespoň stran zápletky – není žádná legrace. A aby to celé působilo jako třeba někdy i možné, to už muselo zaměstnat hodně odborníků, kteří museli připustit nepřipustitelné a vycucat si z prstu „vědecké“ zdůvodnění. No a pak je tu kamera a triky a trika a kamera, aby se bylo na co dívat. A dělá-li se to tak celá léta, film po filmu, jeden, druhý, desátý režisér, ví, divák, už když usedne na čem je a na konci bude. Takže dvě hoďky s přesahem a v respirátoru…, no, je to tak trochu otázka…

Text: Richard Koníček

Foto: distributor filmu Bioscop