Milovice aneb město zaslíbené vojskům či začínáme znovu, jinak a lépe…
Město Milovice
17. 8. 2019
V rámci poznávacích výletů v Česku jsme si na www.www-kulturaok-eu.cz tentokrát vybrali Milovice. Ty jsme tak navštívili podruhé. Město Milovice, město poznamenaném nejen pobytem Sovětské armády Skupiny středních vojsk, jsme poprvé navštívili autem v roce 1993 po odchodu sovětských vojsk z Československa. Podruhé jsme se jeli, páni!, přímým vlakem. A tentokrát jsme si to mířili přímo do centra Milovic. A objevili jsme RETRO výstavu, poté v Italské ulici směrovku na Italský vojenský hřbitov /Cimitero militare italiano. A na závěr v tomto článku si probereme stávající architekturu, která se v Milovicích nachází.
Jsou pole orná i válečná. Jsou ale i pole třetí. Ta, jež se nacházejí mezi oběma póly lidského bytí. Neprožívají boje přímé, nejsou válečná, ale ani se na nich neorá. Jsou pole určená ke cvičení ve zbrani. Pro boj. Tu zákeřně útočný, jindy hrdinsky obranný. Ani jedno není člověku i polím milé. Pole si však roli nevybírají. To člověk o nich rozhoduje. Následky pak nesou lidé i ta pole. Prokláta krátery granátů, zvrásnělá rýhami zákopů, oraná ne pluhy, ale pásy tanků. Jedním z polí postižených cvičeními ve zbrani, byla i pole a krajina kolem Milovic.
Psal se rok 1993
Dva roky po odchodu posledního z okupantů jsme se vydali autem do Milovic. Nevedla nás senzace, ač novinářské průkazy jsme měli v kapse, ale zvědavost. Sobotu co sobotu se vydáváme na výlet. Tehdy ještě autem do Milovic. Zastavili jsme na kraji města a šli. Opuštěnými, vyrabovanými domy, místy stále téměř zařízenými. Domy účelovými i společenskými, vojáků i důstojníků.
Na stěnách obrázky, pod natrženou tapetou ruské noviny, tu a tam inventář. Nejsme sběrači, ale pár plechových lžiček s emblémy, pár relikvií nedávno zmizelého režimu i moci, jsme si tenkrát vzali. Nohy nás nesly dál za domy do přírody. Nic tomu nebránilo, tak jsme šli podél lesa a objektů, co ještě nedávno sloužilyk výcviku v zabíjení. Trochu svázáni strachem z atmosféry místa. A najednou zdáli byl slyšet motor terénního vozu. Dostihl nás. Nebyli v něm však zapomenutí nepřátelé, ale – uf- naši policisté. Kdo jste, kam jdete, ukažte občanky! Máme ukázat novinářské průkazy? Ne. Jsme jen turisté a u toho zůstaňme. Tím naše cesta končila. Postrkem, ve služebním gazíku, nás eskortovali zpět. Proč? Jsme prý blázni, neboť je tu všude rozsetá munice a je to stále koneckonců vojenský prostor. Co bude? Nic nebylo. Jen varování, abychom to už nedělali v zájmu zákona i bezpečí, a zápis do - asi - seznamu hříšníků.
O čtvrtstoletí později
Zvyky neměníme. Jen délka výletů se krátí úměrně k našemu věku. Ale cíle posouvají. Kam jsme kdysi došli dálkovým pochodem, jede příměstská doprava. Takže teď vyrážíme o kus dál. I do Milovic už netřeba autem. Jede tam přímý vlak z Prahy – z Masarykova nádraží.
Vystoupíme a nepoznáváme. Kde je centrum, ptáme se místních. Kus od nádraží - vpravo. Nevěříme. Kostel je od nádraží přímo a tam bude centrum. Kostel je zavřený a pravoslavný. Hle, stopa minula! Ale centrum tu není. A cedule místní komunikace trvá na tom, co bylo řečeno. Tak jo. Po 200 metrech se octneme na přechodu železniční trati, po níž jsme přijeli a za ním - centrum. Ne staré domy. Moderní centrum, informační centrum, radnice, obchody, tržiště v plném provozu, spousta aut jedoucích i parkujících a prodejna se zvířátky. Tak tohle jsou už jiné Milovice…
Obchod se zvířátky? Ten nevynecháme. Křečci, morčata, myši… Vše jsme mívali doma. Nostalgický moment. Milá slečna nás vyruší ze vzpomínek. Chtěli byste zvířátko? Chtěli, ale už nemáme na ně čas ani síly o ně se starat. Tak se díváme. Slovo k slovu a vzpomínky na zážitky nacházejí odezvu. Ne přezírání a ignoraci, jaké bychom se nadáli od stejnověkých dívek v Praze. Ano jsou to už nové Milovice. Generace, co to ´kdysi´ nepamatuje a svým dneškem kráčí v pohodě.
Míříme k radnici a Infocentru. Chceme přece najít domy, co jsme kdysi obcházeli i procházeli…
Překvapení v Infocentru
Mapa tam je volně k mání i rady a dokonce i turisté jako my. A nejedni. Milovice žijí. I turismem. Chceme opustit radnici, ale zaujme nás - asi profideformace - přístupná výstava v atriu radnice. Mimochodem velice vkusném, kde se konají i svatby a slávy. Výstavu tvoří retro artefakty. Je o předmětech a době let 80 (viz. náš článek:https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/retro-vystava-aneb-kdyz-stare-veci-nevyhazujeme-protoze-slouzi-jeste-ci-je-darujeme-do-muzea/ ).
Volíme další cíl našeho výletu kromě ubikací i Mezinárodní vojenský hřbitov. O něm jsme nevěděli a Infocentrum nás spolu s městským mobiliářem naviguje. (viz. náš článek:https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/pamatnik-obetem-svetovych-valek-v-milovicich-aneb-nezelte-smrti-vitezu/ ).
Nacházíme, co jsme hledali
Cestou ke hřbitovu, míjíme ony někdejší domy. Kdo ví, zda přesně ony, jsou totiž jiné, přestavěné, rekonstruované, revitalizované, obydlené, zabydlené, živé a vstřícné.
Jen místy se ještě původní v bědném stavu vyskytnou.
Jako doklad, že jsou to ty z první návštěvy. A občas se i někomu zdaří dům zachovat a citlivé opravit. To chválíme. Trochu si říkáme, že tu mohl být architektonický skanzen, jako ve Zlíně proslulém malinkatými, režnou cihlou obezděnými Baťovými domky. I ty se už ale mění. Ač se to nemá. Tady se to smí. A, všechna čest, neděje se to unifikovaně. Skoro každý blok či dům jsou jiné. Jiný design, jiné fasády, jiné rozvržení balkonů, nástaveb a předzahrádek. Pramálo to připomíná naší cestu kdysi. Milovice žijí a dál ožívají. Materiál u zbývajících domů dobové architektury svědčí, že i ožívat budou.
Po návštěvě hřbitova se vracíme mezi domy.
Tam jsme šli po ulici Italské, zpět po Rakouské. Možná malý záběr,
milovická zástavba má takových ulic víc, ale žije to všude.
A nám se čas krátí. Nejen biologický, ale i odjezdu vlaku zpět.
A tak se vracíme na nádraží.
Míjíme hospodu U Jelínků, kde lze obědvat, leč v domnění, že v prapůvodní zástavbě najdeme hostinec a jaksi pamětnější, jí pohrdáme. Škoda. Nenašli jsme jinou. Inu, město se přesouvá od dávna do současna. I fyzicky.
Průlet historií podle milovické kronikářky
Dovolte nám zde citovat z textu paní Veroniky Brynychové,
kronikářky města Milovice
Ves Milovice, původně Milovici, v listinách Milevice, bývala vladycké sídlo s tvrzí, na níž ve 14. století seděl vladyka Holomek řečený … Další zmínky pocházejí z let 1441, kdy zde žila Eliška, vdova po Mikuláši Chebdovi z Milovic, a z roku 1454, kdy jsou v kronice zmíněny dva poplužné dvory v Milovicích…Po roce 1454 byly Milovice přikoupeny k lyskému panství rodu Smiřických, následně se v roce 1509 staly součástí benáteckého panství v držení Bedřicha z Donína…
K roku 1595 jsou ve starších zápiscích připomenuty tvrz i dvůr postavené z kamene a v zachovalém stavu….Pod vesnicí býval dříve rybník, jímž protékal potok, přicházející sem od Vápenska. Po vysušení rybníka byla v něm rýpána rašelina sloužící za topivo, ale neosvědčila se. …K Milovicům patří i myslivna Bohumilov a hájovna Alexandrov. … Roku 1599 prodali synové Bedřicha z Donína benátecké panství králi Rudolfu II. Mezi další majitele benáteckého panství patřil po třicetileté válce císařský generál Jan z Wörthu, původem Nizozemec …
Od roku 1679 byla majitelkou panství hraběnka Zuzana z Klenové… Roku 1768 koupil panství v dražbě pražský arcibiskup Antonín hrabě Příchovský. … Rod pánů z Příchovic vymřel r. 1816 … Benátecké panství dále držel rod Thunů a Hohenšteinů, posledním majitelem byl hrabě Kinský. …
Obec vznikající při dvoře byla dlouho malou, od světa odříznutou. Větší část občanstva nalézala výživu prací ve dvoře, a byla proto nezámožnou. Lidé byli katolického vyznání, fara se nacházela stejně jako škola ve tři kilometry vzdálené obci Mladá. Škola byla až do roku 1865 umístěna v přízemí fary. Pro velký počet dětí měla být od r. 1859 rozšířena … Milovičtí se ale rozhodli, že si v Milovicích postaví školu vlastní. Roku 1862 byla budova hotova a odevzdána svému účelu.
A moderní dějiny?
Milovice v okrese Nymburk najdeme asi 4 km od Lysé nad Labem, 12 km od Nymburka a 37 km od centra Prahy. Ve znaku mají stříbrnou hlavu srny s krkem a zlatým jazykem jako odkaz na středověkou pečeť rytířů z Milovic. Srna je v zeleném štítě. Zelená symbolizuje bohaté lesy.
Milovice ale měly smůlu, že za Rakousko - Uherska (1904) tu byl zřízen vojenský prostor. Zdědilo jej pak v roce 1918 Československo, po okupaci 1939 naši armádu vystřídal německý wehrmacht a zčásti i vládní vojsko. Po nich na chvíli Sovětská armáda, pak zase naše a v roce 1968 po okupaci, opět sovětská. Po invazi spřátelených vojsk Varšavské smlouvy se tu usadilo přes 100 tisíc sovětských vojáků i s rodinami. Měli tu celkem normální městské a životní zázemí. Když v roce 1991 konečně odešel poslední ruský voják, v Milovicích přesto zůstala ruská i ukrajinská menšina, která po návratu domů netoužila.
Po 87 letech se milovický vojenský prostor začal měnit na civilní. Město zlidštilo a někdejší domy po vojácích se začaly měnit a dosud mění v byty, do nichž se nastěhovala spousta nových obyvatel z celé republiky a dokonce i z ciziny.
V roce 1991 se Milovice staly městem a dnes k nim patří 28 km² plochy a mají bezmála 12 tisíc obyvatel. Dominantou je kostel sv. Kateřiny Alexandrijské z let 1906 - 1907, v letech 1915-1919 vyzdobený v pravoslavném slohu ruskými válečnými zajatci.
Význam má Muzeum Milovicka v bývalém Domě důstojníků, dnes Kulturní dům. Zachována zůstala i socha sv. Antonína Paduánského s Ježíškem v náručí a andílkem u nohou, z roku 1783. Je k vidění v atriu milovické radnice.
Přeměna města z vojenského prostoru v moderní město vede i přes kulturu. Vyrostl zde zábavní park Mirakulum, 10 hektarů zábavy a volnočasových aktivit. Využit je i Tankodrom. Má 200 ha a 46 ha náleží offroadovým tratím. K vidění je vojenská základna, střelnice a sbírka vojenské a offroadové techniky a vozidel.
Okolí Milovic je už jen příroda. Dokonce krajina, jakou lze nově ´tvořit´. Proto Milovice s Agenturou ochrany přírody rozvíjí environmentální zemědělství a snaží se vytvářet podmínky pro život ohrožených druhů živočichů i rostlin. Na všech plochách ve správě města se proto třeba pasou ovce a kozy. A najdeme tu i přírodní rezervaci. Jedinou na světě, kde žijí tři druhy kopytníků pohromadě. Tak to bylo naposledy snad v pravěku. Stádům zubrů, divokých koní a praturů se tu daří. Podobnou roli bude mít i revitalizační stavba, tůně a mokřady Josefov.
Na rozloučenou s milými Milovicemi nás míjí, jak příhodné, konvoj velorexů, či jak se říkávalo ´motocyklů v montgomeráku´. Taky vzpomínka na kdysi. A symbolická. I oni totiž míří k modernímu centru. No, jak by ne. Ve dnech 16. - 18. 8. 2019 se totiž konal jejich již 16. sraz pod názvem V pátek v Pátku. Součástí této třídenní akce byla i sobotní ´Jízda po okolí´, která zavedla kolonu i za námi, do Milovic. My také odjíždíme. A s dobrým pocitem. Milovice žijí. Minulost nezapomněli a současnost nezastavili. Tak přejeme hodně štěstí kdysi tak trápenému městu.
Všechno je zkrátka jinak
Milovice se za 25 let existence bez vojáků staly z posádkového města zajímavou lokalitou k bydlení, podnikání i relaxu. A jsou tak dnes nejrychleji se rozvíjejícím městem Středočeského kraje.
Hodnocení: 100 %
Richard Koníček (internet)
Foto: © Ing. Olga Koníčková
Zdroj: oficiální web Milovic: www.mesto-milovice.cz