Úvod > Milkov aneb výstava monumentálních soch a intenzivních obrazů, která si vyžádá naše soustředění a donutí nás k zamyšlení

Milkov aneb výstava monumentálních soch a intenzivních obrazů, která si vyžádá naše soustředění a donutí nás k zamyšlení

13.02.2025 18:30

Milkov

Stefan Milkov

24. 10. – 23. 3. 2024

Kurátor: Leoš Válka

Centrum současného umění DOX

„Výstavu vnímám jako jakýsi ‚chrám života‘.

Pevně věřím a doufám, že diváci budou schopni vnímat

všechno to dobré i to špatné, radostné i smutné a tragické,

všechnu tu energii a vášeň, kterou se snažím prostřednictvím své tvorby vyjadřovat.

Ale i tu krůpěj humoru, která tam je (ne úplně prvoplánově) obsažena.“

Stefan Milkov

„Vystavené obrazy Stefana Milkova jsou barevné i černobílé a nesmírně silné.

Jsou tak intenzivní, že jsme s nimi museli nakládat velmi střídmě,

aby nezastínily sochy, o kterých jsem si myslel, že je nic zastínit nemůže.

Ukázalo se ale, že Stefanovy obrazy toho schopné jsou.“

kurátor výstavy, Leoš Válka

DOX vystavuje průřez dílem sochaře Stefana Milkova

Konečně! Chce se zvolat. Konečně, někdo uspořádal průřezovou výstavu sochaře Stefana Milkova. V rámci objektivity, nutno říci, že takováto výstava nejde realizovat jen tak někde. Monumentální sochy potřebují prostor a ne všude se, zkrátka a dobře, vejdou…

Fakt, který určitě mnohé progresivní a vstřícné galeristy limitoval. Čestnou výjimku představuje předcovidový rok 2019 a vůle osvíceného kurátora Galerie Václava Špály, Pavla Lagnera, který se s výstavou soch Stefana Milkova popasoval. Ale nesporně s lítostí k objektům, jež se do výstavních prostor této prestižní galerie prostě nedaly umístit, neboť se tam nevešly. (viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/stefan-milkov-neklidne-casy-aneb-posledni-tibetan-ci-andelicku-muj-straznicku/ ).

Prostory dílům Stefana Milkova příhodné, jako třeba Galerie Rudolfinum, pro příval jiných neméně prostorově náročných projektů, skvostné sochy našeho Stefana Milkova jaksi pominuly…

A různé kolektivní počiny, jako kupříkladu v roce 2013 Galerie Vltavín (viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/%c2%b4vyzva%c2%b4aneb-kdyz-sblizime-autory-nejmladsi-a-starsi-tvurci-gnerace-v-procesu-spolecne-vystavy/ ), nebo venkovní výstava v Anežském areálu v roce 2016 (viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/anezka-nove-aneb-klaster-sv-anezky-ceske-oziva-mozna-prijde-i-anezka/ ), na Milkova chvályhodně sice upozornily, jeho díla daly dokonce do příhodného kontextu s obdobně smýšlející autory, ale bylo to - v rámci možností těchto projektů - vše.

Je skoro samozřejmé, že se díla Stefana Milkova objevila také ve veřejném prostoru v rámci sochařských festivalů pod názvem Sculpture line (Piazeta Národního divadla, 2018, viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/mezinarodni-socharsky-festival-sculpture-line-praha-stefan-milkov-8-dynamicon-aneb-co-lze-ocekavat-od-animalnich-ale-pritom-silnych-stroju/ ), ale i to zase byly jen střípky z celé mozaiky prací Stefana Milkova.

A tak až iniciativa Leoše Války a plošné možnosti Centra současného umění DOX daly tvorbě Stefana Milkova to, co jí právem náleží. O jisté souvztažnosti mezi tvorbou Stefana Milkova a Leoše Války vypovídala již široce pojatá, hlavně co do zastoupení autorů, dávná legendární výstava uspořádaná v DOXu, která se konala pod lehce vyzývavým názvem Vetřelci a volavky. Probíhala koncem roku 2013 a počátkem roku 2014 a Stefan Milkov na ní byl samozřejmě zastoupen (viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/%c2%b4vetrelci-a-volavky-%e2%80%93-atelier-sochare%c2%b4-aneb-kdyz-uz-ani-procento-na-vyzdobu-nedame-%21/ ) .

Ale až závěr roku 2024 a první měsíce roku 2025 poskytly, a opět v DOXu, náležitou plochu k realizaci projektu, jenž je projektem průřezovým, zahrnujícím 35 autorových tvůrčích let. A že jde o projekt víc než zajímavý a hlavně divácky po právu přitažlivý, dokládá fakt, že přes relativně nebývalou délku výstavy, musela být nakonec ještě o půl měsíce prodloužena. Prý s těžkým srdcem všech, kdož se na této výstavě podíleli, pouze o tolik…

Dodejme, že práci sochaře Milkova sleduje Leoš Válka kontinuálně od svého návratu z emigrace v roce 1997. Své první setkání s jeho díly Leoš Válka popisuje následovně:

„Tehdy jsem poprvé viděl jeho sochu s názvem Pieta, která je nyní dlouhodobě umístěna u vstupu do DOXu.

Je to zcela mimořádná, neobvyklá socha z bronzu. Už tehdy na mě velice zapůsobila. Až dodatečně, nyní při instalaci, jsem zjistil, že pro Stefana jsou stěžejní dvě sochy.

Právě Pieta z roku 1989 a Opilý anděl z roku 1996.

Mezi těmito díly je 27 let rozdíl a přitom mají mnoho společného, zejména náboženské téma.“

35 let práce Stefana Milkova

Výstava Milkov je dosud nejrozsáhlejší samostatnou výstavou sochaře Stefana Milkova. Výstavní projekt v hlavním sále DOXu představuje výběr z autorových děl, která vznikla v období 1989–2024. Celkem 29 – většinou monumentálních – soch, umožňuje vhled do jeho tvorby a jejích různých a často překvapivých poloh.

Výstavu provází i velkoformátové abstraktní malby, jimž se autor začal intenzivně věnovat v období posledních deseti let a které představují zcela svébytnou linii jeho umělecké tvorby.

Myšlenku výstavy, která by ukázala tvorbu sochaře Milkova za 35 let zpátky, uskutečnil ředitel Centra současného umění DOX a také kurátor výstavy, pan Leoš Válka:

„Podstatnou částí Stefanovy tvorby jsou monumentální sochy, které mají vysoké nároky na prostor. Když vystavíte tři takové sochy v běžné galerii, tak ji kompletně zaplníte. My jsme naštěstí mohli věnovat výstavě velkorysý prostor v přízemí DOXu, kam jsme umístili na 29 soch. Například největší socha měří přes čtyři metry, nejtěžší váží 800 kg. Sám Stefan nikdy neviděl tolik svých děl pohromadě, takže teď prochází DOXem a žasne. Je nesmírně zajímavé vidět a moci ukázat jeho vlastní tvůrčí vývoj. A kdy jindy uspořádat takovou výstavu než v době, kdy Stefan Milkov slaví životní jubileum.“

„Tvrdohlavý“ Stefan Milkov

Stefan Milkov (1955) působí na české výtvarné scéně kontinuálně již od poloviny 80. let. Po studiích na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze se zapojil do aktivit nově se rodící generace umělců, která je někdy označována jako postmoderní.

V roce 1987 byl spoluzakládajícím členem skupiny Tvrdohlaví, k níž patřili umělci Jaroslav Róna, František Skála, Jiří David, Michal Gabriel, Čestmír Suška, Stanislav Diviš, Petr Nikl, Václav Marhoul nebo Zdeněk Lhotský.

Navzdory odlišným přístupům jednotlivých členů k vlastní tvorbě skupinu názorově pojil především přirozený postoj k tvůrčí svobodě jakožto samozřejmému principu uměleckého projevu.

Také tvorba Stefana Milkova se ubírala vlastní cestou.

Znovuobjevení vlastních dětských kreseb představovalo zlom v jeho hledání svébytného výtvarného jazyka, který stále více usiloval o zjednodušování forem.

Pohybuje se od hieraticky statické figurativnosti ovlivněné klasickou tradicí, archaickým sochařstvím i mimoevropskými civilizacemi až po téměř čistě abstraktní formy.

Výstava v DOXu představuje různé autorovy polohy tvorby, především monumentální sochy vytvořené z různých materiálů (litina, bronz, ocel, železo, laminát a dřevo). Necelou třicítku soch doplňuje devět abstraktních obrazů z posledních deseti let autorovy tvorby.

„Navezli jsme do DOXu většinu mých velkých soch a přes třicet velkoformátových obrazů. Pro výstavu byla vybudována zcela nová architektura interiéru výstavní haly.

Leoš Válka nakoupil ohromné množství stěhovacích skejtů, takže všechny velké a těžké sochy byly pohyblivé a tedy snadno manipulovatelné, takže jsme s nimi mohli dobře pracovat. Postupně, jak vznikala koncepce instalace, jsme v rámci její smysluplnosti byli nuceni redukovat počet soch a především obrazů, kterých zůstalo jen několik. S výsledkem jsme ale oba dva spokojeni.“

sochař Stefan Milkov

Tvorba Stefana Milkova

Námětově je Milkovova tvorba obecně zasazena do světa bájných a mytických postav a výjevů (Anděl, 1989, Sluneční vůz, 1993, Astrální tělo, 1997, apod.).

Objevují se ale i témata křesťanská (Pieta, 1989).

Respekt k starobylým symbolům, jejichž univerzální platnost Milkov nepopírá, často kontrastuje s jemnou ironií a humorem.

Podle kurátora Leoše Války je v pozdější autorově tvorbě patrný zájem i o technologickou eleganci odkazující k věku strojů (Adam, 2018), vyjádřené téměř aerodynamickým tvaroslovím (Jesus Christ Super Stealth, 2020) a dosahující až k čistě abstraktního výrazu (Nosič lásky, 2024, Nosič radosti, 2024).

„Různé formy, různé materiály. Minipříběhy i mytologické výjevy. Andělské šustění křídel, rozbitý sluneční vůz na poušti, rekové na horizontu a nástup moderní civilizace.

To je krajina Stefana Milkova.

Sochy a obrazy, které vyžadují soustředění a zamyšlení.

Není to lehké čtení, ale jistě stojí za to“

Leoš Válka

Text s využitím tiskové zprávy připravil: Richard Koníček

Foto: Wenca Nikoníček