Úvod > Milan Křenek: Paralelní cestou aneb co se stane, když jste na výstavě a vtrhne autor vystavených prací

Milan Křenek: Paralelní cestou aneb co se stane, když jste na výstavě a vtrhne autor vystavených prací

10.02.2023 18:59

Milan Křenek

Paralelní cestou

30. 1. – 23. 2. 2023

Výstavní síň Antonína Navrátila

Nové sdružení pražských umělců / Malba

Milan Křenek (*1946) je nyní především malíř. Ale za ta léta, co je na světě, toho prošel už celou řadu. Skoro by o něm platilo, ono okřídlené, vše, čím jsem byl, jsem byl rád. Až na některé malé výjimky.

Milan Křenek je dnes tedy malující důchodce, ale je také násobným absolventem vysokých a kupodivu dosti nesourodých škol.

Milan Křenek je totiž inženýr elektrotechniky, stejně jako docent oboru pedagogika, anebo třeba průvodce, či odborný cvičitel zdravotní tělesné výchovy, vášnivý turista a vytrvalý cyklista.

Mimo to ještě vystudoval Střední odbornou školu výtvarnou (SOŠV) a výtvarnou výchovu na PedF UK. A nelení ani v důchodu. ¨

Od roku 2007, kdy do důchodu odešel a stal se malířem na „plný úvazek“ zapojil se i do dění spojeném s výtvarným uměním...

Každé další setkání s Milanem Křenkem je pro náš web překvapivé. Objevujeme stále něco nového, nějaké nové, do té doby nepříliš autorem zdůrazněné a nyní jen jakoby mimochodem představené.

Třeba to, že je také designér, mechanik a konstruktér…

Stačí zavítat na jeho nejnovější výstavu „Paralelní cestou“ do Výstavní síně Antonína Navrátila.

Divák se tam ocitne především v tradičně vlídném, skoro až sousedském, prostředí jedné z nejpříjemnějších žižkovských galerií. A že jich tam je…

Setká se tam ale také se spoustou obrazů všech možných stylů a objeví ono dosud netušené, rozkošná designérská díla ze dřeva…

Měli jsme kliku…

V čase naší redakční návštěvy v oblíbené Výstavní síni Antonína Navrátila, v kotvišti řady umělců, souborně se označujících jako Nové sdružení pražských umělců / Malba, vtrhl do galerie sám autor vystavených děl – Milan Křenek. Z původně plánované rychlé pracovní akce, se stalo půlodpoledne s autorem.

Komentovaná prohlídka, jak se taková akce za přítomnosti autora běžně nazývá, se změnila v živou a strhující přednášku o vystavených dílech.

Rozhodně jsme nelitovali.

Naopak stali se pozornými posluchači – „docenta v oboru pedagogiky, a zaujatého průvodce“ – který právě tyto dvě, ze svých mnoha profesí, rozhodně nezapřel.

Dostalo se nám pedagogického minima, dějin umění v kostce a svižného průletu tvůrčími peripetiemi autorova vývoje uměleckého i životního.

Rozhodně, jsme nelitovali.

Proč Paralelní cestou?

Název této výstavy je i názvem většiny výstav Milana Křenka. Zajímavý nápad. Vzniká jakýsi logotyp, který potenciálního diváka a občasného sledovatele autorových výstav (uvádí se kopa, tedy 60, samostatných a spoluúčast v téměř stovce společných, včetně těch v Berlíně) trkne, no ano, Milan Křenek.

A hned divák ví, kam zamířit, a co tam očekávat.

S tím očekáváním je to však pokaždé tak trochu novum. Už to slovo Paralelní v názvech autorských výstav naznačuje, že to nebude nikdy pořád to samé. Křenek totiž současně, souběžně, paralelně, maluje tu, stylizovaně, realisticky a pak zase třeba abstraktně. Problém mu nečiní ani souběh malby figurativní s malbou abstraktní. Ba co víc, jak nám bylo autorem osobně vysvětleno, zkušenosti nabyté v abstrakci, transformuje do své figurace a totéž činí i obráceně.

Nevyhýbá se, tvorbě situační a dějové, klidně obohacené o nečekanou symboliku. A aby byla škála pestrosti autorovy palety ještě pestřejší, neváhá napálit problémy kolem nás a jindy se sarkasticky vysmát nešvarům, které nás většinou štvou stejně. Nešanuje ale ani současnou společnost. Ovšem - s noblesou. Prostřednictvím do reality vmontované symboliky, tedy prostřednictvím fantaskních, leč výmluvných a snad každému divákovi i zřejmých, postaviček, jež jsou pro někoho ještě pořád zvířátky, pro jiné už spíše příšerky.

Ty obrazy jsem už ale někde viděl…

Samostatný segment této autorské tvorby Milana Křenka tvoří kupříkladu slavná díla velkých mistrů bez ohledu na dobu vzniku. Picasso, Gogh, Gauquin a další a další. Co to? Proč to? Autor nám to vysvětlil. I když to není na první pohled ani pro poučeného diváka patrné, tak odborníci to samozřejmě postřehnou, ony „stejné“ a kultovní obrazy nejsou kopie, ale jakési transformace. Ač na první pohled chronicky známé obrazy nejsou nikdy stejné jako originály, ale liší se. V detailech. Proč? Oč jde? Milan Křenek nám vysvětlil, že při jejich tvorbě zkoušel napodobit a zvládnout techniky oněch mistrů, volbu jejich barev a co nejvíce si je řemeslně osvojit. Současně ale také – a v tom je ta odlišnost – si ona díla po svém a pro sebe vylepšit. Není to ale žádná „svatokrádež“, nýbrž spíše taková hra. Na dávný obraz, který každý alespoň trochu zasvěcený zná, jemuž však v něm něco nehraje, a začne hledat, v čem je ono něco jinak.

Sem, s dovolením, malá soukromá vsuvka

Autor těchto řádků, v jisté začátečnické době, před cca 50 lety, když se rozhodl, že bude psát, opisoval - slovo za slovem - knihy svého dodnes nejmilovanějšího autora, Miroslava Horníčka. Aby mu jeho stylistika a stavění vět vešlo do krve pro vlastní další celoživotní psaní. Dosáhnout mistrovství Horníčka se nepovedlo, samozřejmě, originál je vždycky jenom jeden, ale celoživotní smysl a motor marné snahy se našel. A jako vedlejší produkt té mladické pošetilosti – a snad – i tak trochu přátelství, jednoho z obdivovatelů svého mistra, byly opisy (tehdy ještě a psacím stroji) osobně předány, jako hold a projev obdivu. Kupodivu byly panem Horníčkem přijaty, a posléze následovány už opisy vlastních prací. Tolerantní Mistr Horníček je vždy s citem a milosrdně – nezatratil.

A co ten Design-park?

Novinkou výstavy Paralelní cestou byla také výstavka několika dřevěných a pohyblivých modelů z dílny Milana Křenka. Takže další, alespoň z hlediska našeho webu, objevená profese autorova. Designér a konstruktér. Abychom to vzali komplet. Figurky zvířátek v triviálním principu, jsou skutečně pohyblivými konstrukcemi, jež autor vytvořil jako vzory pro své studenty, aby se neučili jen mechanice, ale trochu i truhlářskému opracovávání materiálu, a ztvárnění figurek, vhodných posléze jako hračky pro děti. Rozebíratelné, skládatelné, kombinovatelné, ideální možnost rozvíjení dětské tvůrčí fantazie a k estetické výchově.

Bavil se prý při jejich projektování, konstruování a tvorbě jak autor sám, tak posléze jeho žáci a bavily by se i děti, pro něž by mohly být vyráběny, kdyby je někdo vyrábět ovšem měl zájem.

Jak je důležité mít u sebe autora…

Nelze vše vyslechnuté přenést do tohoto článku. A nemá to ani smysl. Lepší je to slyšet na vlastní uši a vidět – díky upozorněním autora – i na vlastní oči. Zejména to námi přehlédnuté. Lepší je zkrátka na výstavu Milana Křenka, Paralelní cestou, na Žižkov do Výstavní síně Antonína Navrátila, zavítat. A třeba mít kliku jako jsme měli my. Klika cvakne, dveře letí a autor je ve dveřích. Stálo by to za to. Věřte. Fakt.

Text a foto: Richard Koníček