Milan Křenek aneb povídání o tom, proč se dostal Milan Křenek do Encyklopedie osobností
Pansofie je věda či filosofický směr, jenž se snaží skrze poznání a zahrnutí všech vědních oborů harmonizovat svět a zbourat například i jazykové bariéry mezi lidmi. Prosazoval jej Jan Amos Komenský, který pansofii v díle Všeobecná porada o nápravě věcí lidských označil jako cestu k nápravě současného konfliktního světa.
Wikipedia
Nikdy nikdo nevíme o tom druhém všechno. Ať už se s ním potkáváme pravidelně na ulici, ať už s ním bydlíme v jednom domě, ať už s ním spolupracujeme, nebo sdílíme kancelář anebo dokonce – ať už s ním žijeme.
Nikdy nevíme všechno.
A je to tak dobře. Lidé by se ničím vzájemně nepřekvapovali, neobohacovali, nešokovali, neinspirovali, lidé by se znali a život by byl o něco ochuzen.
Je tedy dobře, že nikdy nikdo nevíme o druhém všechno.
Jednou je to tím, že jsme se o něj dost nezajímali, třeba i k naší škodě, jindy proto, že náš známý-neznámý nám vše nesděluje.
Z obavy, z pocitu, že to nikoho jiného nezajímá nebo i ze - skromnosti.
Nevíme. A jediné, co víme je, že nevíme.
Milana Křenka, malíře, známe.
Víme o něm, že je docentem, inženýrem, kandidátem věd, učitelem technicky zaměřených předmětů na Pedagogické fakultě, středoškolským učitelem elektrotechniky, tvůrcem průmyslového designu, průvodcem turistů, cvičitelem tělesné výchovy.
Víme to, ale stejně nevíme všechno.
Nevěděli jsme třeba ani to, že byl vybrán do pozoruhodné české Encyklopedie osobností České a Slovenské republiky (Britishpedia – Osobnosti ČR a SR a dále i do německého vydání Britishpedia – Successful People in Germany and Austria).
Ani to, že už je tam uveden pátým rokem.
A že mezi českými osobnostmi to byl opět on, kdo byl vybrán i do stejné publikace celoevropské.
Nevěděli jsme.
Proč?
Nechlubil se.
Nepovažoval za nutné a vhodné hlásat tuhle pozoruhodnost jen tak, na potkání do světa.
Když nevíme, tak se zeptáme, aneb náš rozhovor s osobností, o které jsme věděli tak málo…
Náš web není nikterak investigativní, je informační, a tak nemíníme „šťourat“ v životní dráze Milana Křenka.
Není to náš styl.
Ale proto, že jsme webem informativním, dovolili jsme se přesto zajímat o osobnost malíře Milana Křenka, abychom návštěvníky našeho webu o něm informovali, abychom informovali o osobě, jež nám, zatím, do jisté míry, unikala, přesto, že se na našem webu objevuje téměř od počátku naší existence.
Pan Milan Křenek byl ochoten věnovat nám čas a tak jsme ho využili. A naším prostřednictvím se s ním teď mohou seznámit i všichni návštěvníci tohoto webu.
Myslíme si, že je to tak dobře.
Pane Křenku, kdo tedy vlastně jste?
Jsem pořád ten samý Milan Křenek. Akorát život mi přinášel do cesty různé možnosti a já se mnohých chyt. Řekl bych, že teď už jsem ale zcela a jen – jeden běžný pražský malíř.
No, zas tak běžný ne. Není – například - zase tolik malířů, kteří malují - běžně - jednou figurativně, podruhé abstraktně…
Mám tu výhodu, že nejsem nijak vyhraněný. Maluji pro své potěšení a tudíž tak, jak se mi to k danému námětu právě hodí. Maluji, abych něco sdělil. A to se mi občas daří ztvárnit lépe za pomoci abstrakce a jindy figurou.
A obojí vždy s jistou melancholií…
Nevím, zda zrovna s melancholií, ale potrpím si na to, aby mé obrazy byly naplněné čistými a kontrastně kombinovanými barvami. A vyznávám také výrazné obrysy.
Odborníci u vás zdůrazňují vaše značně nevšední barevné cítění.
To tak nějak myslím souvisí. Ale současně ctím i jasný a úsečný tvar.
Malujete od nepaměti?
Dá se říci, ale naplno se malbě věnuji až teprve od roku 2007. Okolnosti mi to dopřály a před tím nedopřály. To je vše.
Jste řazen mezi naše malíře, kteří uznávají hodnoty klasické moderny.
Ano, uznávám směry jako kubismus, impresionismus, expresionismus, fauvismus a symbolismus.
Jistě, ale podstatné je, jak je dokážete uchopit a přetavit do tvorby se značkou - Křenek.
Svoji tvorbu nepovažuji za nijak výjimečnou. To ne. Ale když už, tak rozhodně za - svou vlastní.
Snažím se ty - mnou uznávané - hodnoty nejen nějak po svém proměňovat, ale dokonce je klidně i vzájemně propojovat. Obraz se tím dostává rázem do jiných úrovní a myslím, že se mi tak daří mu vtisknout vždycky i nějaký aktuální impulz.
A v tom to vězí. Vaše obrazy se stávají rázem - nejen pro vás - ale především pro nás, diváky, něčím, co těší. Harmonií a krásou.
Chtěl bych, aby mé obrazy byly takovým vhledem za. Za všednost, za rutinu, za banalitu. A snad se mi to trochu i daří.
Patnáct let, které jste věnoval především malbě, je dost, ale není to zas tak moc, na to, co jste už absolvoval a jak jste se svému oboru věnoval.
No, šlo to tak nějak samovolně.
Ale rychlým spádem. Dá se říci. Jste členem JUV, NSPU, Spolku pražských umělců a SVČR. Například. Realizoval jste už 60 samostatných výstav a zúčastnil se 95 výstav společných. A to dokonce i v zahraniční spolupráci.
Jak je to vůbec s tou vaší zahraniční spoluprací?
Asi jako se vším co mě kdy potkalo. Ano, poštěstilo se mi spolupracovat se spolkem VBK z Berlína. Jde o sdružení předních německých malířů, kteří – Němci mají rádi přehled a pořádek – kteří jsou tam v Německu evidovaní v jakémsi hodnotovém žebříčku - od nejlepších do nejslabších - a všichni z toho spolku tam patří do první stovky.
Jakou pozici tam máte vy?
To nevím, nejsem tam takhle evidován. Snad ale něco naznačí, když řeknu, že jsem už namaloval asi tisíc obrazů, jak si to tak nějak eviduji, a z nich se skoro stovka, tedy desetina, už usídlila v německých soukromých sbírkách. Takže snad dobře…
Moderní doba přeje postmodernismu. A vy jste jedním z našich nemnoha postmodernistů.
Nemám rád to škatulkování. Necítím se zařaditelný tam či onam a nepyšním se nějakými odbornými přívlastky. Ale připouštím, že svými obrazy obecné zásady postmodernismu asi opravdu naplňuji. Nemohu být řazen třeba k modernistům, protože ve svých dílech nepreferuju za každou cenu jen to momentálně jedinečné, to nové. Ne, snažím se dávat staré známé věci do nějakých jiných – snad i nečekaných - souvislostí.
Vyznáváte srozumitelnost a nebráníte se citacím. To přibližuje vaše obrazy divákům bez vysoce akademického vnímání.
Je to jako v životě. Tedy ve správně žitém životě. Diktát jednoty, stylu, názoru, módy, je podle mne omezující. Umění i svoboda ducha tím krní. Proto rád mísím různé styly a zkouším, co to udělá, když se budou prolínat.
Umělec má být ve svém vyjadřování svobodný a ne se podřizovat trendům a žádanosti. Takový umělec pak není umělec, ale je rutinér, řemeslník.
Právě. Není přece už doba, kdy se smělo jen to, co se smělo. Dneska je možné cokoli, žádná omezení v umění už přece neplatí. Nebo by platit neměla. Jen je třeba si to vždy plně uvědomit. Přání umělce je otcem jeho tvorby. Nebo, alespoň být má.
A moderna s gustem diktuje, co se má a nemá.
Ano, moderna, to jsou bariéry, limity, tabu, určené směry. Alespoň já to tak cítím. Postmoderna je volná a svolná k absorbování žánrů, stylů i forem. Nebojí se propojovat až ke kolizi. A takový je vlastně i aktuální obraz našeho současného světa kolem nás. Průnik kladů i záporů. Takže jsem asi opravdu ten - jak jste říkal – postmodernista.
Sto padesát výstav za 15 let, to je deset výstav ročně. Kdo to má…?
Ale jistě nejsem jediný. Tady bych vnímal jako výhodu tu moji paralelnost. Tedy vyjadřování realisticky, byť se stylizací a plně abstraktně. Protože, chci-li cosi sdělit, a nejde mi to dost dobře jednou technikou, tak použiju tu druhou a už to jde.
K pojmu postmodernismus, ale přináleží i pojem - výtvarný postmodernismus…
Vím, znám teorii dobře. Ale to se mě, doufám, netýká. Alespoň ne vědomě. Cituji rád z moderny, ano, ale snažím se zcela záměrně, stavět obecně známé tvary do zcela nečekaných, a tím snad pro diváka i přitažlivých vztahů. Hledám a snažím se vytvářet, nové vazby známých skutečnosti.
Přesto z vašich obrazů čiší úcta k starým veličinám. Ne přezírání či ignorance.
Samozřejmě. Pokora by měla být dána každému tvůrci. Extravagantnímu novátorovi, stejně jako konzervativnímu milovníku tradic. Ale nesmí se to zase přehnat. Zapotřebí je i únosná míra, vlastního malířského sebevědomí. Špetka odvahy a snad i jisté – zdravé – drzosti.
Docent, inženýr, kandidát věd, učitel technicky zaměřených předmětů na Pedagogické fakultě UK, středoškolský učitel elektrotechniky, průmyslový designer, průvodce turistů, cvičitel tělesné výchovy...
Proto jsme tenhle náš rozhovor uvedli definicí slova pansofie. Vševědění.
Ano pansofii prosazoval učitel národů Jan Amos Komenský. Ale ukázalo se to jako idealistická vize. Zejména s nárůstem dalších a dalších poznatků. Specializace je cestou pokroku. Já bych to u sebe ale takhle neviděl. Ano, absolvoval jsem mnohé a snad i dokázal, ale je to spíše zásluha náhod, okolností, štěstí, mého zájmu o kde co, a hlavně, zásluha mého dlouhého věku. Věku, který jsem se snažil vnímat a využívat vždy naplno a důkladně. V tomhle jsem tedy spíše ten technik než nějaký bohém.
Ano, to víme. Ale přesto je tu ta značně netypická šíře vašeho souběžného záběru.
Narážíte asi na mé studium v kurzech kreslení u mých přátel, akademických malířů Petra Hany a Františka Nedvěda a pak na mé večerní studium na „Hollarce“ a jeho úspěšné absolutorium…
Ano, narážím. Bylo to v roce 1977, kdy jste byl profesně zcela v jiném zápřahu.
Mám–li o něco zájem, snažím se to dělat nejen pořádně, ale i se znalostí. A když chci malovat, musím to nastudovat, i když to pak budu dělat třeba jen pro sebe, a třeba i podle sebe. Ale musím to dělat pořádně a k tomu je nutné odborné vzdělání. Jinak to nemá cenu.
Dokonce jste chtěl vystudovat i AVU, ale nějak se to nepodařilo.
Doba tomu nepřála. Ne politicky, či jakkoli jinak, ale i když jsem složil zkoušky na AVU, tak tehdy platil zákon, který mi tohle studium neumožňoval.
Vy jste se ale nevzdal.
Nemyslím si, o sobě, že bych byl snad tvrdohlavý, ale když se pro něco rozhodnu, tak se nevzdávám, a když to nejde tak, zkusím to jinak.
Na AVU z toho, že tam nemohu, taky nebyli nadšení, a tak mi doporučili mimořádné studium. A tam mě už přijali. To takhle studovat šlo.
Finta byla v tom, že jsem studoval výtvarnou výchovu na Filozofické fakultě UK.
Jenže to se mi moc nelíbilo.
Byly v tom různé zádrhele a nakonec jsem tedy absolvoval sice tentýž obor, ale místo na Filozofické fakultě, na fakultě Pedagogické.
A najednou jste byl i pedagog. Což Vám, docela sedí, jak víme z vašich komentovaných prohlídek, kdy vyprávíte - srozumitelně, klidně a zajímavě - o obrazech. A nejen těch svých samozřejmě…
Ano, získal jsem kvalifikaci na učitele výtvarné výchovy. A to s možností od základní, přes střední až po základní uměleckou školu. To se hodí. A zanechá to ve vás i své stopy. Asi ano. Rád obrazy vysvětluji a myslím, že v nich umím i docela obstojně číst a divákům je tak také „překládat.“
Tak to zkusme.
Který směr, vás inspiruje jak a čím. Povězte nám – laikům - srozumitelně a pokud možno jednou větou jak jsou na tom vaše inspirace.
Já nejsem žádný umělecký zákonodárce ani rádce určující komukoli cokoli. Ale dobře. Sám za sebe…
Impresionisté mě například inspirují hlavně schopností využít optických účinků barev. To si rád osvojuji.
Fauvisté mě zase přitahují jejich využitím linií. A také tím, jak dokáží pracovat s výtvarnou zkratkou. Obraz nemá být popisný, ale má mít vypovídací hodnotu. Jasnou, stručnou a srozumitelnou.
Kubisté jsou vynikající v akcentu, který dávají tvaru a ve schopnosti rozpohybovat plochy. Obraz je pak dynamičtější, živější, životnější.
No výborně, promluvil Pan Učitel. Ale vzdor tomu všemu, jste stejně pořád svůj. To vás to nesvede následovat ty slavné, zavedené, velké, předchůdce?
Ne to by byla chyba a konec Křenka jako svobodného umělce. Pro mne je právě vůbec nejdůležitější, respektovat, poučit se, ale nepodlehnout. Být přes to všechno co uznávám, stále svůj.
Takže jste takový přenašeč. Nabytého poznání a jeho přiměřeného rozdávání nám ostatním?
Ano, to by bylo krásné. Nevím, jak moc se mi to daří, ale mám pocit, že jsem své znalosti a zkušenosti nasbíral proto, abych je předával. Ne jen za katedrou, ale hlavně svojí tvorbou. Ta snad přetrvá. Katedra pomine. Věkem a časem…
Ač tvoříte mnoha způsoby, pořád je v tom autorský rukopis. To není snadné, nebo je?
Myslím, že jsem se po letech dopracoval ke svému rukopisu. Ano. Takovému, jaký si pro sebe představuji, že bych mít měl. A že se jeví a projeví vždy, ať namaluji cokoli a jakkoli? No, je pár momentů ve všem stále společných.
Především přepečlivě vážím optické účinky barev. Pak také vyznávám kontrast úsečných přímek a plavných křivek. Barvy zase používám raději tlumené, ne až tak transparentní, ale přesto takové, aby vyzněly, a zdůraznily ony pro daný obraz- klíčové tvary. Nenásilně se tím rytmizuje obraz, prostoupí ho na jednu stranu nezbytný a oživující pohyb, na druhou stranu ale musí být stále dodržována i jistá autorská sebekázeň.
Ano, barvy a tvary, to je asi to, co tvoří základ vašeho autorského rukopisu.
Správně. Tvary a barvy musejí být vzájemně rovnocenné prvky jednoho výsledného celku. Snažím se vždy o vyladěný dvojhlas obou těchto prvků. A možná je to i proto, že jsem pořád tak nějak i technik. Dbám tedy na geometrizovanou stavbu obrazu. Řeknu-li to moc učeně, tak finále obrazů tvoří transpozice motivu do výrazně symbolizující polohy.
A pak se divme, že vaše obrazy mají takový ohlas a tolik obdivovatelů, a že jste se ocitl v publikaci, která vás, pro nás, objevila ve zcela novém světle. Svými díly jste šiřitelem umu a moudra. Ale nejen přímo, svými obrazy, ale vychoval, či proškolil jste už také celou řadu budoucích malířů, možná i svých následníků.
K tomu mi zase dopomohla má celkem slušná znalost němčiny. Když se k tomu přidají dějiny umění a vše se to okoření vlastními zkušenostmi s kresbou, dá se docela úspěšně učit. Hezkých pár let jsem proto - a myslím, že i zdárně - vedl výuku kresby, malby a dějin umění v prázdninových přípravných kurzech pro studium na vysokých školách výtvarného zaměření.
Pro Rakousko. Dodejme. Proto ta nezbytná němčina.
Ano, tam je o takové přípravky velký zájem a já měl to štěstí, že jsem se toho mohl zúčastnit.
A teď odbočíme od toho malování a pedagogiky. Tedy možná vlastně že ani tak moc ne. Víme, že tvoříte – jak to sám označujete – paralaxně. Tedy abstraktně i figurálně. Fajn. Ale ta paralelnost je ve vás i jinak. Jak se stane odborník na elektrotechniku, umělcem, a pedagogem přes umění, a jak se bytostný malíř mohl věnovat tak technickému oboru, jakým je elektrotechnika?
Mě na tom nepřijde nic tak zvláštního. Matematici jsou často skladatelé. Malíři hudebníci. Hudebníci matematiky. Ono všechno – když se to vezme od základu, nakonec souvisí se vším.
Jistě, vše souvisí se vším. A jak v tom případě souvisí Milan Křenek - figuralista a Milan Křenek - krajinář. O tom jsme se tu ještě zatím nezmínili.
A zase bych v tom neviděl nic moc pro mne cizorodého. A zase by se v tom měl najít můj autorský rukopis. Tvořím-li totiž krajinomalbu, hledám opět kontrast. Krajina a dům. Protiklad geometrie přímek, hran a barevných odstínů na straně jedné a dynamika křivek a oblostí přírody nebo vodních ploch na straně druhé.
Z vašich krajin, cítím jakousi abstrakci oněch základních tvarů a jejich kontrast.
To je mým cílem. Nekopíruju krajinu takovou, jakou ji vidíme prvoplánově, to bych ji mohl vyfotit, ale snažím se ji zjednodušit tak, abych vypíchl kontrasty, o něž mi jde. Na jednu stranu tedy geometrie - válec, krychle, kužel a proti tomu základní barvy a linie tvarů.
Přátelské soužití dvou vidění. Volné, svobodné přírody a pevného řádu staveb a lidského činění.
Ano, ale kontrast není konflikt za každou cenu. Nechci brutální úder, ale hledám harmonii obého. A realita, i když značně upravená, tam musí zůstat.
Jste hodně činorodý.
No, jak už jsme řekli. Zajímá mě mnohé. A když, tak se do toho snažím proniknout důkladně. Ale pak si to vše stejně v mezích možností dělám po svém. V elektrotechnice to samozřejmě tak snadno nejde, ale v malování ano. Neřeším, zda mám malovat tak, nebo jinak, nepřemýšlím o tom, že teď si tu dovolím klidně spojit různé styly. Nejsem dogmatický. Tvořím si po svém. Svobodně.
Včetně neméně svébytné křenkovské abstrakce… O té jsme také ještě nehovořili.
Abstrakce je pro mne jakási relaxační cestička. I když se to možná nezdá, a z toho, co jsme si tu už povídali, to může i vypadat, že si maluju vždy úplně zcela nezávisle, není to tak doslova. Je přece jen řada věcí, které mě při mé tvorbě spoutávají. Maluju přece jen cosi konkrétního a chci tím i něco konkrétního sdělit. Má abstrakce samozřejmě také není bezobsažná, nebo by alespoň být neměla, ale je to pro mne samého jakási hra. Hra, kterou se snažím rozehrát i s divákem. Přesněji, právě s divákem. Abstrakce dopřává oběma stranám - autorovi i jeho divákovi - různý výklad viděného a sdělovaného. Základní esence by ale měla zůstast nakonec tak nějak společná. Ale konkrétní výklad, u abstraktní malby se může - a skoro snad i má - lišit. Divák si má mnohé domyslet. Obraz by ho k tomu měl vyprovokovat a dovést.
Takže si užíváte pilířů abstrakce, jakými jsou vitalita, podivné souvislosti, autonomní zákonitosti?
Tak nějak. Ale pozor, abstrakce, tedy v mém pojetí, a chápání, není absolutní anarchie. Má abstrakce, a abstrakce vůbec, tvrdím, by měla mít své mantinely, do nichž by se měla volně uložit. Pro mne je abstrakce jakési vnitřní oživění, vybočení z normálu, což každý člověk potřebuje občas i v běžném žití. Ale pak už zase honem zpět do reálu. Zpět k reálným námětům. Vracívám se pak k něčemu, co ještě není dodělané, kde mi nějak zatím unikalo vyjádření hlubšího smyslu, a ten se pak po té mé abstraktní odbočce, snáze hledá i vyjádří.
Takže abstrakce je pro vás únikové téma?
Tak bych to nenazval, ani necharakterizoval. To by bylo nefér vůči těm mým abstraktním obrazům. Spíš je to následek jakéhosi vnitřního pnutí, myšlenky, nápadu, a ten pak vznikne jako určité vklínění se, do tvorby ostatní. Baví mě na tom ta možná stylizace až za hranu.
A pak vznikají ona vaše příslovečná a vysoce stylizovaná zvířátka (?) či příšerky (?) a nacházející se v šokujících situacích…
Asi je to má vnitřní reakce na okolní svět. Na situace plné absurdit, na globální i intimní problémy všech, i každého z nás, na dnešní dobu. A snad s věkem, snad se situací, která je stále absurdnější, takové obrázky mi poslední dobou naskakují čím dál víc.
A není to náhodou smysl kvalitní tvorby? Svoboda ducha? Uvolnění ze svazujících zákonitostí?
Je. Neřeším školometsky koncepci jednotlivých výtvarných směrů, ani jejich filozofií. Jdu si po své linii. Nechávám se usměrnit, poučím se od mistrů, ale nedávám se zaškatulkovat. O mé tvorbě se nedá říci, že je taková či taková, teoretici s tím budou mít problém. Jsem jen svůj. Nebo se o to alespoň snažím. Chci své postřehy, pocity, názory, myšlenky, vkládané do mých obrazů, co nejzřetelněji tlumočit divákům. Abych jim neukazoval rutinu, ale vyjádřenou myšlenku.
Vás to prostě baví.
Jo, uspokojuje a baví. Ale současně si troufám to své bavení se, zprostředkovat i všem ostatním. Snad se mi to občas i podaří.
Just mícháte žánry a styly…
Ne just, to bych si nedovolil. Hraju si. Vím o stylech své, zkouším si je zpracovat po svém. Pohrávám si se styly. Nevyvyšuju se nad ně. Necítím se oprávněn k jejich uzurpování, ale pohrávám si s nimi. To je to slovo! A pohrávat si, je zábavné. A poučné. Snad i pro diváky.
Ano, imprese, kubizmus, expresionismus, fauvismus a symbolizmus to je vaše parketa.
Umím – myslím si – dobře kreslit. A to je základ všeho. Kvalitní kresba vám dovolí namalovat prakticky všechno, co je kolem a co chcete. Od portrétu, přes krajinu a figury až po tu zmíněnou abstrakci. Pořád to ale musí být především kresba.
Máte výhodu, že vás neovlivňoval nějaký profesor. Sledujeme to na absolventech. Malují jen a jen - podobně - jak je vycepoval jejich profesor. Říkají sice, že si ho proto i vybrali. Ale pak přece jenom rozmnožují a šíří jeho styl. Ne nějaký svůj…
To je pravda. Měl jsem tu šanci si vytvářet vlastní rukopis. Vnímám jiné, uznávám jiné, tu a tam si z nich i něco beru, nejsem ignorant. A kdo umí, ten umí. Ale já jsem svůj. Alespoň doufám. Rozhodně se o to snažím.
Jste tím pak pro diváka vždycky čitelný jako malíř Milan Křenek, a ne jako nějaká obdoba kohosi jiného. A to je dobře. A v tom je asi i příčina všeho. Včetně té encyklopedie, v níž jsme vás - pro nás - objevili.
Text připravil: Richard Koníček
Foto: obrazů - Milan Křenek, portréty M. K. - Wenca Nikoníček
Více o Encyklopedii osobnosti české a slovenské republiky:
Vice k Milanu Křenkovi:
https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/milan-krenek-paralelni-cestou-aneb-vse-co-umime-delame-radi/
https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/zizkov-prazsky-montmartre-aneb-kde-je-zmizely-zizkov-/