Úvod > Michail Ščigol: Poslední příběh aneb jak malíř výtvarně prožívá své ´Ahoj, lásko´!

Michail Ščigol: Poslední příběh aneb jak malíř výtvarně prožívá své ´Ahoj, lásko´!

21.12.2015 11:27

Tančící dům - Galerie Art Salon S - Praha

11. 12. 2015 - 14. 2. 2016

Na vernisáži výstavy ´Poslední příběh´, kde vystavil své velkoformátové obrazy český malíř ukrajinského původu a architekt Michail Ščigol a který se akce rovněž osobně zúčastnil, jsme zhlédli v l. patře povětšinou autorovy černobílé oleje na plátně, především nás na www.www-kulturaok-eu.cz zaujaly obrazy z cyklu Příběh papírové lodičky. Malíř totiž používá barvu až tehdy, když mu černá a bílá a její nekonečné variace již nestačí.

Ščigol byl první, který maloval Tančící dům (1996 -1999). Michail Ščigol patří k výrazným osobnostem současné české výtvarné scény. Vychází z evropského expresionismu a jeho dílo je spojením moderního umění Západu s byzantskou kulturou východních Slovanů.

Výstava malíře Michaila Ščigola v Tančícím domě s názvem Poslední příběh představí tři ucelené, ale nikoli uzavřené cykly. Cyklus Ateliér, který vznikal v rozmezí let 1995 a 1997, Deníky Franze Kafky, jako nejnovější aktuální plátna a soubor Příběh papírové lodičky, jehož 1. obrazy namaloval autor před 20 lety a poslední před několika dny.

Soubory jsou vnitřně propojeny, vycházejí ze sebe, ovlivňují se a skrytě ze sebe navzájem čerpají. Začínají často nejistotou, občasným zoufalstvím, ale obsahují i prvky nadšení, radosti, neplánovaných a neočekávaných objevů a odhalení. Hlavní úlohu hraje univerzální téma o tvorbě – úděl umělce, umělecké hledání, okamžiky pochybností, hranice bezmoci, trápení, ale zároveň již citelná blízkost definitivní dokonalosti. Malíř vypráví příběh svojí duše aplikovaný na literáta, univerzálního bezejmenného malíře a papírovou lodičku. Vypráví o umělecké zranitelnosti, křehkosti, posedlosti, osobní zodpovědnosti. Nebezpečí patosu překonává nadsázkou, ironií, groteskou.

Od roku 1969 pořádá samostatné výstavy a prezentuje své umění: Ukrajina, Československo, Česká republika, Německo, Slovenská republika, USA, Rakousko, Itálie, Belgie. K dnešnímu dni je to je to 90 samostatných výstav: např. sídlo Evropského parlamentu v Bruselu 2008, Muzeum Andy Warhola 1991, 2005, Parlament České republiky 2004, muzeum Moderního umění Ukrajiny v Kyjevě 2011, Art-centr Oděsa 2011, Katedrála Sv. Vita v Praze 2011

1970 se stává členem Svazu architektů Ukrajiny
1993 je přijat do Unie výtvarných umělců ČR a je členem International Association of Art UNESCO
1990 přijíždí do Československa, kde se sbližuje s českými umělci – malíři Vladimírem Komárkem, Karlem Valtrem a sochařem Viktorem Konečným
první výstava v Československu se uskutečnila v muzeu města Železnice v létě 1990
1999 mu bylo uděleno české státní občanství
od 1988 se umělec věnuje výhradně malbě
tvoří rozsáhlé cykly: Velká třešňová loupež (1990–1995), Noci v Železnici (1990–2006), Tristan a Isolda (1993), Ateliér, z černobílého soukromí (1995–2011), Skicák strýčka Tea (1997), Jsem Tančící dům (1997–2000), Biblické náměty (1991–2001), Povodňová zátiší (1998–2003), Se Šporkem a Braunem (1999–2003), A. V. E. Valdštejn (1999–2005), Jen krátká návštěva potěší (2003–2005), Kalvárie XX století (2009), Křižová cesta pro kostel Sv. Bartoloměje (obec Brada, 2010), Deníky Franze Kafky (2013) a další (víc než 500 obrazů)
prvky grotesky a jemná sebeironie
je držitelem cen Oskar za lidskost – Česka republika (1997) a Ceny Andyho Warhola za rok 2007 (Slovenská republika )

Svůj osud si nevybíráme … V roce 1990 osobní tragédie, nesmyslná a nepředvídaná smrt Ščigolovy krásné milované ženy, zbořila mosty mezi ideálnem a tragickou přítomností. Umělcova duše se ponořila do temnoty bolesti. V této studni bylo možné i zahynout, nebýt odpovědnosti před náhle osiřelým děckem, nemocným od narození. Před propastí zoufalství ho zachránila malba.