Úvod > Michael RITTSTEIN – Nohy na stole aneb „Netvořím, jen roztírám barvy…“ M. R.

Michael RITTSTEIN – Nohy na stole aneb „Netvořím, jen roztírám barvy…“ M. R.

18.12.2023 17:35

Michael RITTSTEIN

Nohy na stole

9. 12. 2023 – 10. 3. 2024

Museum Kampa

„V druhé polovině devadesátých let Michael RITTSTEIN

překvapil veřejnost proměnou

expresivního figuralisty v krajináře.

Ustoupil od drobnopisné malby a

nadšeně se koupal ve vrstvách barevné hmoty.

Tu lil na plátno rovnou z plechovek,

kombinoval s

pryskyřicemi, filigránské štětce nahradilo koště.

Ponořen do procesu malby zkoušel,

Co obraz unese.“

Kurátor výstavy Petr Mach

Po retrospektivních výstavách v Jízdárně Pražského hradu a

po Egon Schiele Art Centrum v Českém Krumlově je

Michael Rittstein představen v Museu Kampa

třetím unikátním výběrem z jeho malířského díla.

Tentokrát s důrazem na stěžejní práce ze soukromých sbírek v kombinaci

s výběrem z tvorby posledních tří let.

Většina obrazů si odbývá výstavní premiéru, některé z nich se

do Čech vracejí po desítkách let ze zahraničních kolekcí.

Není nad osobní setkání…

„Michael Rittstein patří již téměř půl století mezi přední představitele české expresivní figurativní malby a svým osobitým dílem ovlivnil další generace malířů. Sedmnáct let vedl ateliér malby na Akademii výtvarných umění v Praze, kde byl jmenován profesorem. Svým dílem je zastoupen mj. ve vídeňské Albertině, v pařížském Centre Pompidou, bratislavském Danubiana Meulensteen Art Museu, pražské Národní galerii a ve většině tuzemských regionálních galerií.“ píše ve své kurátorské zprávě Petr Mach.

Slova, která svádějí k respektu, pokoře a obavě, z velikosti Mistra. A právem. Jenže…

S tvorbou Michaela Rittsteina jsme se už setkali vícekrát a není určitě mnoho lidí, kteří nějak sledují výtvarnou scénu, aby neznali dílo či alespoň jméno, této nesporné osobnosti vymykající se době, úrovni i rozměrům české kotliny. Pozvánka na výstavu, kterou bude tento tvůrce osobně komentovat, tedy vyvolává už předem ostych a pokoru, úctu a napětí. Zbytečně. Velký omyl. Michael Rittstein je další z nemnoha dokladů, že ten, kdo umí, ale opravdu něco umí, je zcela obyčejný od prvního setkání vstřícný a svou práci beroucí jako běžnou věc, z níž není třeba dělat vědu. Protože ten, kdo umí, ale opravdu umí, to totiž nepotřebuje. Jeho tvorba hovoří sama za sebe a on může klidně zůstat na jejím pozadí. I tak zůstává výraznou osobností.

Ocitli jsme se tedy prvně tváří v tvář, ale odzbrojující úsměv, jímž nás uvítal, smysl rázem všechny naše obavy, všechen zbytečný respekt a pocit, že je vhodné našlapovat po špičkách. A když pak kurátor, mimochodem mistrem chválený jako skvělý a perfektní spolutvůrce této výstavy, ve svém úvodním slově, kdy nám Michaela Rittsteina představoval, prohlásil, že autor přesídlil na Šumavu, kde teď tvoří…, byl přerušen výrokem páně Rittsteinovým, že on netvoří, že jenom roztírá barvy… A uvolňující úsměv na tvářích přítomných, změnil zbytečně očekávanou promenádu velkého umu, v neskonale příjemné osobní povídání s panem malířem. I když to velké M ve slově Malíř, se stále do našich hlav chtě nechtě dralo. Ale nerušilo přátelské povídání o obrazech ani autorovy „kruhy“. Zkrátka a dobře, bylo milo.

Nohy na stole?

Jedno z prvních zastavení bylo u obrazu nazvaného Nohy na stole. Samozřejmě, že se nám vnucovaly paralely známé z amerických kovbojek, či pocity něčeho lehounce za čarou, ale vysvětlení tohoto obrazu, jenž dal název i celé výstavě, bylo prostinké a lidsky blízké. Michael Rittstein nám totiž vysvětlil, že obraz, kde postava má nohy na stole, vyplynul z toho, že všechny autorovy obrazy vznikají na zemi. V praxi je to tak, že mistr v dřepu zasáhne do obrazu, následuje vztyk, pohled z výšky, a zase další dřep a další tah na obraze a znovu vztyk a … a tak pořád dokola, a že to vydá i na 200 dřepů za jedno „roztírání barvy“ na jenom obraze. Nikdo z nás nepochyboval, že pak ony nohy na stole má autor po zásluze a má na ně plné právo a uměnímilovná veřejnost mu takový relax může – i ve vlastním zájmu – dokonce vřele doporučit. Neboť kdo ráno, jako třeba i autor těchto řádek, dřepy dělá, ví moc dobře, o čem Michael Rittstein mluví. A to se v tomto případě jedná jen a jen o nějakých deset…

Zbytečný útěk do Brnířova na Domažlicku

Z Rittsteinových pláten na nás vykukují zjevně venkovské motivy. I o tom nám mistr vyprávěl. Když zjistil, že má mít velikou výstavu na Kampě, zhrozil se, že nebude mít už nic moc co nového ukázat. Vždyť měl přece v roce 2019 obrovskou výstavu u příležitosti svých sedmdesátin, v prostorách Jízdárny Pražského hradu, kterou nazval tehdy Ve vlnách, a která byla tehdy retrospektivní, takže představila průřez jeho malířskou a kreslířskou tvorbou od roku 1974 až do současnosti, prostřednictvím sedmi desítek velkoformátových obrazů. S jejich výběrem mu pomáhal opět jeho „dvorní“ kurátor, Petr Mach.

Neuplynuly však ani dva roky a v roce 2021 bylo možné zhlédnout v Egon Schiele Art Centru na Českém Krumlově další obří Rittsteinovu výstavu s názvem Nuže... Zde se jednalo pro změnu o málo vystavované či dokonce dosud vůbec nikdy nevystavované další desítky obrazů vzniklých od 70. let do současnosti. Opět pod kurátorstvím Petra Macha.

Nabídka, či spíše výzva, k výstavě na Kampě přišla opět o dvou dalších letech a zase šlo o obrovskou výstavu. Jak nám o tom Michael Rittstein prozradil, zděsil se, že nebude mít už dostatek nových nebo alespoň dosud neokoukaných obrazů pro ta obě patra Musea Kampa jemu vyhrazená. A tak se honem uchýlil do svého milovaného tvůrčího útočiště, do Brnířova na Domažlicku a maloval a maloval.

V Brnířově trávil kdysi krásné dětství u babičky s dědou. Vrací se tam celý život a maluje tam nejraději. A protože maluje, jak nám také vysvětlil, vždy a pouze nějaké osobní zážitky, ovlivňuje náměty jeho obrazů také prostředí a okolí. A to je tam dosud. Přírodní a zemědělské. Navíc kombinované ještě s dětskými vzpomínkami, na časy, kdy tam prarodiče normálně hospodařili. A také s přírodou a jejími dary a s domácím zvířectvem. Což je vlastně příčina, že na značné části obrazů je cosi venkovského, epizody z okolí, odrazy povídání v místní hospodě, zkušenosti ze sousedských vztahů a ta domácí zvířata.

Jo a jak že to nakonec dopadlo s obrazy na výstavu?

Kurátorovi se podařilo shromáždit téměř celé potřebné množství ze zápůjček od soukromých osob a galerií, takže nakonec se nové obrazy namalované z obavy, že jich bude málo, ani všechny na výstavu nevešly. A my diváci, tak máme najednou možnost spatřit pohromadě poměrně unikátní sbírku obrazů, které jsou jinak roztroušeny a z části i skryty veřejnosti na mnoha místech a mnohé z nich se tak vracejí do Česka po řadě let. A jako doplněk, spatříme i stěžejní práce z posledních tří let autorovy tvorby.

Každý obraz má svůj příběh

Každý malíř, pro každý ze svých obrazů, musí mít nějakou myšlenku, kterou se snaží ztvárnit. Michael Rittstein však nabízí víc. Myšlenku, zprostředkovanou alegorizujícím příběhem, vtělenou do obrazu doplněno symboly s přesahem. Z obrazů pak přímo čiší, že se autor při nich (a jimi) sám baví. Nacházíme humor, sarkasmus, karikaturu, ale také zcela vážná zamyšlení ekologická, společenská hlavně lidská, pěkně zabalená do humorné polohy. Stačí přemýšlet, ale je nutné se i zamýšlet.

Samozřejmě že je vůbec nejlepší, když vidíme obraz a Michael Rittstein nám při tom o něm vypráví. Mnohé z detailů by nám totiž bez výkladu unikly. Jediné řešení, není-li mistr k dispozici, je postát a v klidu, v klidu, a pozvolna, očima přejíždět celé plátno a při tom registrovat jednotlivé prvky. Občas se až ztrácející, ale jsou tam, ne že ne. Jako třeba často přítomný a opakující se motiv ježka.

Rittstein je mistrem jinotajů. Zejména 2. patro výstavy je na ně přímo bohaté. Třeba Maruška a 12 měsíců. Ano, nejprve vnímáme námět. Maruška a 12 tváří. Ale některé ty tváře jsou nám nějak povědomé… Třeba z oboru hudby…

Ale z pomocí autora, nebo delšího bádání začínáme ty tváře dešifrovat. Ach, ano, jde o 12 legendárních muzikantů. Anebo o kus dál zase pro změnu vzpomínky na babičku. Na polní a lesní práce, jaké se už dnes ani neznají. Nahradila je totiž technika. Na obrazech ale ještě jsou, protože jsou v mysli autora, jako inspirace zážitkem z dětství. Ale, kdo dnes ví, že se to tak kdysi dělalo…?

Práce s viditelným prostorem

Nemálo obrazů není pouze plošných, ve smyslu viděného, celá řada z nich nás perspektivou vtahuje kamsi do hloubi. Do nitra obrazu, do hlubin příběhu. Tato Rittsteinova schopnost zahlubování příběhů až za obraz často inklinuje k jakési prostorové stavbě toho kterého obrazu. A odtud už měl Michal Rittstein blízko také k divadelní tvorbě, ke scénografii. Vždyť jevištní scéna může a rozhodně by i měla, být obrazem sama sebe. Proto, jak nám Michael Rittstein prozradil, byl už osloven řadukrát i k vytvoření scénografického návrhu. Tak autora těchto řádek napadá otázka: Pane Rittsteine, pane Machu, nebyl by tohle - zcela náhodou - námět na další, třebas jenom komorní, výstavu na téma - cesty do hlubin Rittsteinovy tvorby?

A jak to celé vidí kurátor Petr Mach?

„Michael Rittstein patří již téměř půl století mezi přední představitele české figurativní

malby a svým osobitým dílem ovlivnil následující generace malířů. Na Akademii

výtvarných umění v Praze, kde byl jmenován profesorem, vedl sedmnáct let jeden z

ateliérů malby...

Své malířské i kreslířské dílo rozvíjel od poloviny sedmdesátých let s až obsedantním

nasazením. Autor, vnitřním ustrojením provokatér, stupňoval dynamiku svých prací a

prostřednictvím velkorysých malířských gest zaznamenával životní rytmus typického

obyvatele panelového sídliště: probuzení – stravování – cesta do zaměstnání – přežívání

na pracovišti – návrat domů – domácí práce – hádka – sex – spánek. Malíř z pozice

režiséra předkládal jednotlivé absurdně vyhrocené momentky ze zastaveného filmu.

Tyto lokální historky vystihly (i přes tehdejší pochyby mnohých historiků umění a kolegů

umělců o životnosti těchto motivů) komplikovanost mezilidských vztahů s trvalou

platností.

Poslední léta pracuje Rittstein především ve svém venkovském ateliéru v Brnířově na

Domažlicku, což výrazně ovlivňuje námětový rejstřík jeho maleb. Vedle zemědělců,

táborníků a malíře s kocourem vstupují do obrazů zvířata z nejbližšího okolí, často

v personifikovaných rolích. Dramatické děje s častým erotickým podtextem jsou zjevně

autorovou polemikou se současným tlakem na korektnost a posouvání hranic

přípustnosti humoru. Pro umělce, který čtyřicet let života prožil v nesvobodném režimu,

plném zákazů a omezování, jde přirozeně o velmi citlivé téma. Člověk jako animální

monstrum v různých metamorfózách zůstává námětem jeho obrazů s lokálními

asociacemi z poslední doby. Ty jsou těžištěm aktuální výstavy.“

MICHAEL RITTSTEIN

· Narozen: 17. 9. 1949 v Praze

· 1964–1968: SOŠV Václava Hollara v Praze

· 1968–1974: AVU v Praze u prof. Arnošta Paderlíka

· Člen tří seskupení: 12/15 Pozdě, ale přece, Nová skupina a S. V. U. Mánes

· 2001–2018 vedoucí pedagog ateliéru Malba III, AVU Praha (2012 profesura)

· Zastoupen mj.: vídeňská Albertina, pařížské Centre Pompidou, bratislavská Danubiana Meulensteen Art Museu, pražská Národní galerie a většina tuzemských regionálních galerií

Text: Richard Koníček

Foto: Wenca Nikoníček