MFF Praha - Febiofest 2017 / Andrzej Wajda – Mžitky aneb když ducha Člověka nezlomíme…
Multiplex CineStar Anděl – Praha
23. - 31. 3. 2017
24. ročník Mezinárodního filmového festivalu Praha – Febiofest, kde jsme zhlédli nejlepší a nejnovější filmy z celého světa, kvalitní projekce a slavné hosty, už v Praze skončil. Ozvěny přehlídky Febiofestu 2017 pokračovaly ve 13 dalších městech a skončily 28. 4. 2017 ve Zlíně.
Další novinková sekce letošního Febiofestu byla nazvána Masters. Byla velkoryse pojata. Je zaměřena na aktuální tvorbu režisérů, kteří se již díky svým filmům a výraznému autorskému rukopisu zapsali do dějin světové kinematografie. Tvořila je silná sestava 11 mužů a 1 ženy, jejichž snímky už znají diváci Febiofestu z předchozích ročníků, stejně jako z kin a z televize. Dvanáct výrazných autorských tvůrců a jejich svébytný pohled na současný svět. Filmy z Evropy, Jižní a Severní Ameriky i Asie. Aktuální filmy sekce Masters doplnila navíc projekce už plně kultovního filmu režiséra Davida Lynche Modrý samet, který si diváci sami vybrali v anketě. Uveden byl na Febiofestu 2017 dokonce v nové restaurované digitální verzi.
V rámci této sekce jsme zhlédli polský film Mžitky. Poslední z filmů, který jsme z toho nepřeberného mnoha za www.www-kulturaok-eu.cz stačili zhlédnout a v té záplavě nabízených filmů si ho nemohli nechat ujít, byl poslední film vlajkonoše polské a jednoho vlajkonošů světové opravdové filmařiny - Andrzeje Wajdy. Ještě loni měl na Febiofestu pro nás objevnou, výstavku obrazů. Ještě loni byl mezi námi…
Nelze tedy vypustit jeho poslední snímek. Vždyť na jeho filmech jsme vyrostli. Životně i filmově. Od nezapomenutelného Popelu a démantu. Mimochodem, nezdálo se jenom nám, že ta zdrcující scéna na smrt zdevastovaného malíře Strzemińského, jenž v marné snaze přežít aranžuje – a s espritem a cítěním - figuríny ve výloze, docela dost opticky evokuje neméně tristní scénu z rozpadajícího se kostelíka ve filmu Popel a démant? Náhoda? Záměr? Odkaz? Tečka za poslední klapkou devadesátiletého Mistra filmu? Možná. Možná jen naše zjitřená vnímavost. Ale také dost možná uzavřený kruh života a díla jedné filmařské legendy.
Kdo zná Strzemińského? 
Bylo tolik osobností, tolik silných duchů doby, o nichž nic nevíme. Je to nevděčné nejen k nim, ale je to smutné i pro nás. Historie učí. A osobnosti nad jiné jsou laťkou, na níž sice nesáhneme, nedělejme si iluze, ale která by nás měla alespoň motivovat k snaze o dosahování, když už ne úplného dosáhnutí.Takže, kdo že to byl ten Władysław (Wladislav) Strzeminski, o němž Wajda natočil svůj poslední – možná odkazový – film?
Władysław Strzemiński byl polský (původem běloruský) avantgardní malíř mezinárodního významu
- narodil se 21. 11. 1893 v Minsku a zemřel 28. 12. 1952 v Łódźi
- 1922 se podílel na uspořádání 1. avantgardní umělecké výstavy v Litvě (tehdy pod polskou vládou)
- v listopadu 1923 přesídlil do Varšavy, kde s Henrykem Berlewim založil netradiční a progresivní konstruktivistickou skupinu Blok
- v průběhu 20. let zformuloval teorii unismu (v polštině psáno Unizm), tedy jeho vlastní specifické podoby abstrakce
- Strzemińského unistické obrazy inspirovaly výtvarníky i jiné umělce. Například i unistickou hudební skladbu známého modernistického polského skladatele Zygmunta Krauze
- Strzemiński je též autor revoluční knihy ´Teorie vize´
- mimo to byl spoluzakladatelem světově obdivované a ryze avantgardní umělecké sbírky v Lodži. Její shromáždění bylo výsledkem entuziasmu členů skupiny, jež si říkala ´a. r.´ a patřili k ní polští umělci jako Katarzyna Kobro či Henryk Stażewskia nebo básníci Julian Przybośči i Jan Brzękowski
Władysław Strzemiński byl ale také těžký válečný invalida (neměl nohu a ruku) z 1. sv. války a po 2. sv. válce, kterou sice zázrakem přežil, těžce onemocněl na tuberkulózu.
- v poválečné Łódži až do nástupu komunistů působil jako profesor na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, obor design a při ´Noeo plastic room´ Muzea Sztuki
- kolem sebe shromáždil skupinu studentů, kteří ho obdivovali a které inspiroval
- novému režimu Strzemiński aktivně, ale sebezničujícím způsobem, čelil prací a pak už jen slovem
- nový režim mu ve své odvetě dělal, co mohl, aby se společensky a vlastně i fyzicky zbavil Strzemińského
- studenti v těžké té době Strzemińskému pomáhali. Jedním z jeho studentek byla i Halina Ołomucki, která už přežila nacistické koncentrační tábory a která se zasloužila i o zachování jeho odkazu, ač to bylo z ideového hlediska krajně nebezpečné
Jak to vidí produkce Febiofestu?
Produkce filmu to vidí ve zkratce: „Wladislaw Strzemiński patřil k nejvýraznějším evropským abstraktním malířům. Veterán 1. sv. války prožil život stejně turbulentní, jako byla 1. polovina 20. století se všemi politickými proměnami a represemi. Ve svém posledním historickém opusu se legendární režisér Andrzej Wajda vrací k tématu polských dějin a na osudu výjimečného umělce virtuózně zpracovává střet jedince s hrůzou totality.“
Jak to vidí distributor na českém území společnost Artcam?
Distributor je už o něco sdílnější:„Rok 1945, Stalinova moc ovládá Polsko. Malíř Wladyslaw Strzemiński odmítá dělat umělecké kompromisy a sloužit doktríně socialistického realismu. Je pronásledován, vyloučen z univerzity, jeho obrazy strhány. S pomocí některých svých studentů začne boj proti komunistické straně a stane se symbolem uměleckého odporu proti tyranii.“
A jak jsme to viděli my?
Charizmatický duch osobnosti, která toho zažila plno, versus figurky, papouškující fráze, co jim byly dány a kterým nemusí rozumět, jen když je prosazují.
Boj dává jen dvě možnosti.
Ohnout hlavu, zlomit páteř, nebo se nechat zničit.
Mefistofelské našeptávání aparátčíků, kteří nechtějí stvořit mučedníka versus tvrdošíjná povaha, co nechce a vlastně ani nemůže, ustoupit, protože by popřela sama sebe.
Hrdina? Jistě. Ale i sebedestruktivní tvrdohlavec, co jde do záhuby, aniž by si moc uvědomoval, že strhává i ty, co ho uznávají, mají rádi a nemohou mu pomoci. Co je lepší? Úkrok od vlastních zásad, nebo zakryptování do sebe pod maskou dvojí tváře. Venkovně loajální a vnitřně nezlomné? Dilema, jež Strzemiński řešil po vzoru Jana Husa a jiných mučedníků. Odvaha či bláznovství? Kdo ví? Kdo z nás by věděl, jak jednat v jeho situaci? Režim zběsilých fanatických primitivů ho válcuje, ubíjí, ničí, svírá do stále těsnějšího sevření, až ho udusí, aby ho umlčel. Ale režim mu nabízí i možnost žít a tvořit. Ovšem v duchu doby, jinak než před tím, jinak než zamýšlí.
Že by to zvládl, dokládá kratičká epizoda, kdy ze zoufalství zkouší být loajální a maluje – skvěle a uznávaně – plakáty propagující to, co neuznává. Popírá se? Má hlad. A je zoufalý. Všemocná nemocná moc ale ví, že je to jen mimikr a dostihuje ho i tak. A odřezává i od nenáviděného zoufalého záchranného kruhu. Tím ho ale také utvrzuje, že už si nepomůže ani, kdyby byl loajální. A do toho ti jeho studenti. Věří mu a on ví, že bude-li je podporovat, zničí i je. Varuje je, ale neustává v naději, že předá-li jim kus svého já, budou v tom jednou – až to půjde – pokračovat. A z historie víme, že měl pravdu. Tak co zbývá? Vytrvat až do konce. Konce smutného a pro podobné osobnosti v podobné době a v podobných zemích podobně za všech –ismů, ať už si říkají o idejích, co chtějí.
Nejdeš-li s námi, jsi nula a jdeš-li dokonce proti nám, jsi mrtvý muž. Obrazně či doslova.
Herecké obsazení
Představitel hlavní postavy Bogusław Linda je Pan herec. Věříte mu každé gesto, každé slovo a uhrane vás. Pravda, kroutíte potají hlavou nad tou jeho sílou a odvahou, ale musíte ho obdivovat. Nelze jinak. A bacha, lítost nevzbouzí. Ne. A o to asi ani stařičkému filmovému geniovi Wajdovi nešlo. Netvořil melodram, ale vykresloval postavu jednoho Don Quichota, co ví, že ten boj sice nevyhraje, ale také ví, že bojovat musí.
Ale pozor, Bogusław Linda není na vše sám. Obdivuhodná je Aleksandra Justa v roli jeho dcery. Do jisté míry na ni jako otec kašle, a jde si za svým. Ale oba vědí, že ji miluje, že ví, co dělá a že to jinak nejde. A dcera snáší ránu za ranou sevřenými gesty. Je až ledově odolná. Ale není to lhostejnost, jen podobná síla ducha, jakou ji vštípil její otec. Je ale pragmatičtější, nejde až tak bezhlavě po hlavě proti zdi. Má život před sebou a ví, že alespoň ona to musí přežít.
A do třetice nelze přehlédnout ani Zofii Wichłacz. Nadanou a oddanou žačku svého profesora. Její motivace ale není ani tak ideová, jako poblouzněně mladistvá, opojená kouzlem osobnosti milovaného (i doslova) profesora. Mimochodem se nám v ní představuje nadějná polská herečka, která je na raketovém vzestupu a kterou máme v našich vodách možnost sledovat hned v trojí vizitce, a to v odlišném formátu.
Jednak zazářila v hlavní roli snímku Město 44, jednak si ji pro jednu z vedlejších rolí vybrala i legendární Agniežka Holand do filmu Přes kosti mrtvých, a teď si zahrála tak trochu zmateně odhodlanou naivku v Mžitkách.
Ostatní postavy musejí být, ale tvoří jen větší či menší dekoraci této trojici. Od slizáků v aparátu až po sebezáchovné sympatizanty.
A co ty mžitky?
Polské slovo Powdoki lze přeložit nezvukomalebně, jako paobrazy. Anglický název Afterimage je přeložitelný stejně nehezky. A přitom jde o cosi, co svým dílem vyjadřuje právě skutečný malíř Wladislaw Strzeminski. Neznatelný zákmit čehosi, co vám probleskne hlavou, když vidíte nějaký optický jev. V krajině, za oknem, či třeba kolem sebe. Zlomeček vteřiny, kdy cosi je, aby to v témže zlomku času zmizelo. A to on svými abstraktními obrazy právě zachycoval. A to je i základ jeho přínosu malířství. Zachytit nezachytitelné. A ještě to pokud možno tlumočit dál. Takže se sice s titulkem Mžitky dá polemizovat, ale rozhodně budiž ke cti autora této variace překladu, že nezvolil ty nemalebné Paobrazy.
Seznam zařazených filmů do Sekce Masters:
Daguerrotypie / Daguerrotype / Le secret de la chambre noire (Belgie, Francie, Japonsko), režie: Kiyoshi Kurosawa
Elle / Elle / Elle (Francie, Německo, Belgie), režie: Paul Verhoeven
Na mléčné dráze / On the Milky Road / On the Milky Road (Srbsko, Velká Británie, USA) režie: Emir Kusturica (o něm viz. náš článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/emir-kusturica-jako-host-febiofestu-2017-aneb-kdyz-soucasny-filmovy-svet-je-velky-boj/ )
Personal Shopper / Personal Shopper / Personal Shopper (Francie), režie: Olivier Assayas Poezie bez konce / Endless Poetry / Poesía sin fin (Francie, Chile), režie: Alejandro Jodorowsky
Ráj / Paradise / Рай (Německo, Rusko), režie: Andrey Konchalovskiy
Sama v noci na břehu moře / On the Beach at Night Alone / Bamui haebyun-eoseo honja (Jižní Korea), režie: Hong Sang-soo
Spočinout jen ve snu / Peace to Us in Our Dreams / Ramybe musu sapnuose (Francie, Litva, Rusko), režie: Sharunas Bartas
Sůl a oheň / Salt and Fire / Salt and Fire (Francie, Německo, Mexiko, USA), režie: Werner Herzog
Ulička slávy / Billy Lynn's Long Halftime Walk / Billy Lynn's Long Halftime Walk (USA, Velká Británie, Čína), režie: Ang Lee
Vážná hra / A Serious Game / Den allvarsamma leken (Švédsko), režie: Pernilla August
Mžitky / Afterimage / Powidoki (Polsko), režie: Andrzej Wajda
Titul: Mžitky / Afterimage / Powidoki
Země původu: Polsko
Rok výroby: 2016
Režie: Andrzej Wajda
Hrají: Bogusław Linda, Aleksandra Justa, Zofia Wichłacz, Krzysztof Pieczyński, Szymon Bobrowski, Mariusz Bonaszewski, Maria Semotiuk
Scénář: Andrzej Wajda, Andrzej Mularczyk
Kamera: Pawel Edelman
Střih: Grazyna Gradon
Producent: Michał Kwieciński
Distributor: Film Distribution Artcam s.r.o.
Kopie: Film Distribution Artcam s.r.o.
Stopáž: 98 minut
Formát filmu: 2k digital
Původní znění: polsky
Titulky: české
Ocenění a nominace:
Polish Film Festival 2016 – Zvláštní cena poroty
Trailer: https://www.youtube.com/watch?v=t51VdM7Ms6Q
Hodnocení: 100 %
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková, www.febiofest.cz