Úvod > MEZIPAMĚŤ aneb Galerie Rudolfinum opět kráčí směrem k simulované realitě

MEZIPAMĚŤ aneb Galerie Rudolfinum opět kráčí směrem k simulované realitě

27.08.2021 17:52

MEZIPAMĚŤ

26. 8. – 31. 10. 2021

Galerie Rudolfinum

Mezinárodní česko-německý projekt je postaven na vzájemné prostupnosti tradičních a nových médií, které se výrazově přibližují, neboť tím, že sdílejí určité společenské podmínky a myšlenkové principy, generují zároveň příbuznou auru výpovědi.

Tradiční média zastupuje tvorba dvou progresivních německých malířů, již zesnulého Eberharda Havekosta a na zahájení přítomného Franka Nitscheho. Oba autoři v jednom ze sálů představovali obrazy od abstrakce po reálné motivy.

Přítomna zahájení byla i trojice zástupců nových medií, českých umělců, jimiž jsou Adéla Matasová, Daniel Hanzlík a Pavel Mrkus. Ti připravili pro tuto výstavu projekce a audiovizuální instalace.

Tak trochu nostalgické zahájení

Stejně jako my, přítomní novináři a hosté, pozvaní vedením Galerie Rudolfinum, kteří jsme po vstupu do dvorany vnímali zvláštně nostalgický pocit dávna, byl na tom stejně, jak se hned v úvodu přiznal, i ředitel Galerie Rudolfinum, Petr Nedoma. Začal totiž slovy, že je to již jeden a půl roku, co před námi při zahájení poslední výstavy mohl takto stanout. A bylo vidět, že stejně jako my z toho má radost. S noblesou sobě vlastní pak uvítal po jeho boku stojící autory a poděkoval nám divákům, že jsme se do Galerie opět vrátili. Sklidil upřímně srdečný potlesk…

Slovo kurátora výstavy

Kurátorem výstavy je Petr Vaňous. Opět další výstava, kterou organizuje. V kuloárech jsme zaslechli lehce nadsazené, leč upřímně míněné, přízvisko jemu kýmsi přisouzené – „národní kurátor“. A i když jde o nadsázku, je až s podivem jak aktivní na poli kurátorském Petr Vaňous opravdu je. A dovolte nám ho citovat:

„Mezinárodní česko-německý projekt je postaven na vzájemné prostupnosti tradičních (obraz, kresba) a nových médií (projekce, video, audiovizuální instalace), které se výrazově přibližují, neboť tím, že sdílejí určité společenské podmínky a myšlenkové principy, generují zároveň příbuznou auru výpovědi.

Zpravidla se jedná o analogický pohyb forem – statických či dynamických, které na jednu stranu modelově referují o ´stavu věcí´ prostřednictvím digitálních nástrojů (Pavel Mrkus), na straně druhé vrací tradičním výrazovým prostředkům, jakým je např. obraz, nové impulzy a odlišné způsoby ´formátování´ (Daniel Hanzlík). Lidský zkušenostní potenciál se rozšiřuje o nové, čistě vizuální strategie (Eberhard Havekost, Frank Nitsche) nebo emocionálně silné audiovizuální a fotografické explikace (Adéla Matasová).

Každé z vybraných děl něčím buď znovu-nastoluje pokus o ověřitelnost fyzicky existujícího světa, čímž zároveň prověřuje hranice lidského vnímání, nebo naopak reflektuje mizení fyzické přítomnosti (reprezentace) v umění, byť zástupné či symbolické, tak, jak tuto ´přítomnost´ známe z uměleckých projevů minulosti.“

Vzhůru do galerie!

Toto provolání po nedlouhém zahájení platí v Galerii Rudolfinum. Ač o rok a půl starší, brali jsme přesto s davem dalších zvědavců schody k výstavě po dvou. Už proto, že jsme byli upozorněni, že většina výstavních sálů, je ve temnotě, neboť tam probíhají projekce s autorsky simulovanou realitou... Jen sál věnovaný německým malířům, je na výstavě ozářen, jak jsme zvyklí.

Observatory 01- Pavel Mrkus

Název jak ze scifi filmu. Ale ono scifi už dávno zase tak moc vzdálené není. Expozice je tvořena dílem Pavla Mrkuse, nazvaným Observatory 01a téměř opravdu kosmická. Jde o monumentální videoinstalaci sestávající ze tří synchronizovaných projekcí. Vytvořeny jsou technikou počítačového modelování a animací. Představují nám na třech obřích obrazovkách pohledy na planety Merkur, Venuši a Mars.

Eclipsis – Daniel Hanzlík

Eclipsis je koncepčním řešením, vycházejícím z principu slunečních hodin. Tedy odkazem na povodní technologii měření času. Ústředním motivem je v tom případě samozřejmě Slunce, nahrazeného projektorem na žlutý obří čtverec s ukazatelem typickým pro sluneční hodiny a jeho digitálně vytvářený stín. Ten se v reálném chronometru času opravdu posunuje. Rychlost posunu odpovídá rychlosti posunu stínu na opravdových slunečních hodinách, tedy rychlosti posunu Slunce při pohledu z naší planety. Dílo fakticky vizualizuje fyzikální veličinu – čas.

Každý někdy přísaháme - Adéla Matasová

2020–2021, video-projekce, 2 minuty, 80 sekund
- Zdvojená Video instalace nese název „Každý někdy přísaháme", ale také by se mohla klidně jmenovat „Mezičas“, protože v tom se to všechno odehrává.
Celý filmový záznam je v prostoru orientovaný do rohu místnosti, odkud přichází děj a rozprostírá se do dvou sedmimetrových stěn. Napětí synchronně se objevujících rukou, vychází tedy ze středu tajemného bodu nula. Guma zachycená na konečcích prstů ruky táhne pomalu zvětšující se trojúhelník (vzdáleně připomínající vlajku) prochází všemi fázemi namáhavé cesty. Synchronním pohybem rukou se trojúhelník proměňuje do geometrického tvaru kosočtverce, teprve v této oblasti záznamu dochází ke komunikaci jakéhosi dialogu obou stran, tak aby nakonec ve své individualitě (svojství) konečně sdílely společný úděl. Ve vrcholné chvíli gradujícího napětí obě gumy prasknou a to v momentě, kdy ruce mizí z plátna do neznáma. Trochu pozměněná situace filmových záběrů se na dvou plochách místnosti opakuje do nekonečna. Výpovědí se nabízí samozřejmě víc. Neopominutelnou součástí celého záměru je hudební složka, zvuková stopa, která připomínající průtok krve v řečišti žil.

Každá inspirace k realizaci má svůj příběh. Takovým podstatným impulzem byla složitá celkově neutěšená politická, sociální, ale i globální situace, která se v poslední době přiostřovala a stále se přiostřuje. Zármutek nad postupnou ztrátou duchovních, humanistických hodnot a předpokladů, které jsme měli od počátku 90. let tak dobře nastavené, se promarnila. Připomněla jsem si fotografii, kterou jsem tenkrát v revolučním roce 89, dostala darem. Bylo na ní vidět situaci jak všichni lidé jako jeden muž stojíme v sychravém listopadovém nevlídném počasí na Letenské pláni, obráceni čelem k tribunám. Popadává sníh a nedohledné pole zdvižených rukou přísahá. Tento zhmotnělý diapozitiv zůstal někde v mé mezi paměti jako doklad možné lidské sounáležitosti. Jak rychle se věci změnily, jakoby v globálu neměly naději na dlouhodobější dějinné trvání. Jsou situace, které se dotýkají osobně každého z nás. Tak se jenom ptám, kolikrát jsme každý z nás ve svém životě přísahali s vírou a nadějí v neotřesitelnou pravdu.

Adéla Matasová 22. 4. 2021

Počítačem upravené fotografie – Eberhard Havekost

Předmětem vystavené tvorby Eberharda Havekosta jsou původně fotografie, které autor následně záměrně upravil v počítači. Vznikl tak obraz, jenž sice v jádru nafocenou realitu připomíná, ale vzdaluje se od popisnosti fotografie, směrem k ireálnosti, jíž sděluje zjevně víc, než pouhá původní fotografie.

Geometrické obrazce – Frank Nitsche

Autor, si vytvořil vlastní vizuální jazyk, spočívající v překrývání vrstvených barev, protínajícími se liniemi až do vzniku určité konkrétní formy. Geometrické obrazce, čáry a tvary vytvářejí abstraktní útvary, upomínající konstrukční plány, technické modely či návrhy a rozkresy jakéhosi designu. Autor, hledá inspiraci v médiích, popu a konzumní kultuře a tu poté zkoncentruje do svého obrazu.

A co, že je to ta - MEZIPAMĚŤ?

Název výstavy Mezipaměť, nám vysvětlil kurátor výstavy, Petr Vaňous, následovně:

„Mezipaměť vyrovnává otřesy, aby zabezpečila fungování lidského vědomí, ale také zahlazuje stopy po tom, co šok vyvolalo. Je to průběžný, řetězící se stav dialektického kontrapunktu, z kterého lidské bytosti nelze vystoupit. Proto ho musí neustále reflektovat.“

Text a foto: Richard Koníček

MEZIPAMĚŤ

26. 8. – 31. 10. 2021

Galerie Rudolfinum

Kurátor: Petr Vaňous

Kontakty:

www.galerierudolfinum.cz

Alšovo nábřeží 79/12, 110 00 Praha, Staré Město

+420 227 059 205

galerie@rudolfinum.org

Vstup volný díky nadačnímu fondu Abakus

Více k autorům: