Úvod > Merav Kamel & Halil Balabin: Big Lake aneb úzkost jako podprahová spodní linka ergonomické stylizace drobných měkkých soch…

Merav Kamel & Halil Balabin: Big Lake aneb úzkost jako podprahová spodní linka ergonomické stylizace drobných měkkých soch…

24.07.2019 11:38

Studio PRÁM - Praha

24. - 31. 7. 2019

Na vernisáži výstavy Merav Kamel & Halil Balabin: Big Lake, byli oba izraelští umělci, kteří strávili několik týdnů na PRÁMu jako zahraniční rezidenti, osobně přítomni. Na výstavě, jejíž kurátorkou je Šárka Koudelová, jsou vystaveny jejich šité sochy, ve kterých se pojí vysoké a nízké, humor se škodolibostí, sociální a politická kritika s důrazem na detail.

„Kompozice dvou šitých loutek s lukem, nesoucí příznačný název Hangover, jasně ukazuje na archetypální mytologickou figuru Viléma Tella a snad ještě výrazněji na ikonickou performance Mariny Abramovič s jejím partnerem Ulayem, která se však fatálně nevydařila.

Směs, která už dávno překonala všechny teze o postmoderně. Směs citací již citovaného, manýristické stylizace, škodolibé tragikomedie nebo naopak laskavé ironie, ale i biblického kánonu a kulturních pravzorů. Takové jsou šité sochy uměleckého dua Merav Kamel a Halila Balabina a přesně takový se jeví současný svět. Aktuální atmosféra nejistoty, všeobecné tekutosti a relativizace názvosloví, dohromady vytvořily alespoň jeden pevný pojem – ´anxiety is the new black´.

Úzkost pramenící ze světových kulturních konfliktů, přepisování pojmů a zjištění, že základy naší pyšné společnosti nejsou tak pevné, jak se zdály, je i podprahovou spodní linkou jinak vizuálně laskavé, výsostně estetické a ergonomické stylizace těchto drobných měkkých soch.

Merav s Halilem pocházejí z místa, které jako by bylo esencí a koncentrátem výše vyjmenovaných společenských okolností. Tisíce let míchání náboženství, nejstarších základů světové kulturnosti a především neutuchajícího konfliktu, při kterém se zcela vážně argumentuje událostmi popsanými v Bibli a archeologickými nálezy z dob před občanským letopočtem, jako by někde mezi Izraelem a Palestinou vyznačily zřídlo, odkud se aktuální nálada šíří do světa jako počasí.

Současná předpověď je jednoznačná ve své nejednoznačnosti - z důstojných ikon se stávají pitoreskní loutky a společensko-politické dění připomíná manýristické divadlo, ve kterém existují jen iluze. Je historicky potvrzené, že taková situace paradoxně vytváří kreativní prostor, jiskřivě nabitý překvapivými reakcemi.

Merav Kamel a Halil Balabin po absolvování Akademie výtvarných umění v Jeruzalémě měli oba započaté oddělené ´akademické´ kariéry na poli kresby s konceptuálními přesahy. Šité figury původně začali vytvářet coby společný merch - tedy prodejní řemeslný artikl, hledající svého kupce na uměleckých trzích v Tel Avivu. Přirozeně použitý nadhled a domácím modlám podobné měřítko však způsobily pravý opak - tyto metaforické objekty zaujaly seriozní uměleckou scénu a spojily se tak v synkretickou tvůrčí linii obou umělců.

Loutky, čekající na svou choreografii a diváky,

se staly laskavějším odrazem teatrálních politických gest.

Merav s Halilem s nimi v kufru cestují od instituce k instituci,

a v tom nejpozitivnějším slova smyslu tak naplňují

představu kočovného divadla s kritickou kramářskou písní.

Variace a kombinatorika figurálních kompozic se v tvůrčí strategii Merav a Halila zdá být nekonečným a nevyčerpatelným proudem. Současná společnost vytváří realitu tak krajně vyhrocenou, že jednotlivé mutace doslova stačí ´chytat ze vzduchu´. Zvíře, člověk, Bůh - záleží na tom ještě? Tvarosloví figur připomíná tvory podobné štírům, kteří překvapeně utíkají svým digitálně sekvenčním krokem párovitých končetin, když zvedneme kámen uprostřed pouště. Jakoby škvírami uprchly z dystopického prostředí, kde si vystaveny negativním vlivům kromě pokřiveného a zmutovaného těla z nalezených zbytků odhozeného ošacení, vyvinuly i poťouchlý smysl pro ironii.

Samotný proces ručního sešívání, při kterém loutky vznikají, má svébytný, až mesiášský kontext. Sešívání nalezených zbytků látek - tedy až meditativně pracná činnost - je nejen metodou nyní velmi aktuální recyklace, ale i silnou intimní performancí o zacelování děr těmi nejběžnějšími prostředky.

Je v možnostech každého člověka vyspravit svět?

Je umění schopné plnit roli osvěžující oázy, která na problémy upozorňuje nekonfliktním, přesto vlivným způsobem? Název výstavy Big Lake umělci převzali ze stejnojmenného písňového textu od izraelského básníka, muzikanta a umělce, Roye ´Chickyho´ Arada. Umělce, který působí jako váš přívětivý soused s kytarou, a přitom se pohybuje na neuvěřitelné lince mezi společenskou kritikou, účastí na benátském bienále i reprezentací Izraele na hudební soutěži Eurovision.

V textu Big Lake vyzývá svého posluchače, aby si sundal tričko a šel si s ním zaplavat. Merav Kamel a Halil Balabin se přidávají k této uvolňující výzvě a pobízejí nás k pár tempům ve vodách jejich imaginace. Ačkoliv se nevyhneme negativním dopadům naší společnosti, výstava Big Lake představuje alternativní místo, kde se můžeme všichni sejít k osvěžení po dlouhém období ničivého stresu.“ (text: Šárka Koudelová, 2019)

Kurátorka výstavy:

Šárka Koudelová (* 1987 České Budějovice)