Masaryk aneb o tom, jak sebelepší jedinec dějiny netvoří a nezmění, i kdyby se zbláznit měl
Po světové premiéře v nesoutěžní sekci Berlinale Speciál na Berlinale 2017, po vyhlášení 14 (!) nominací na Českého lva, jsme - za www.www-kulturaok-eu.cz - na základě akreditace společností Bioscop, měli možnost (dne 28. 2. 2017) v české novinářské předpremiéře zhlédnout dlouho už předem diskutovaný a s nedůvěřivostí i netrpělivostí očekávaný, film Masaryk.
Masaryk a naše podvědomí o něm
Mnoho těch, kdo svébytnou a do jisté míry zlegendarizovanou postavu našich dějin, Jana Masaryka, aktivně pamatují, mezi námi už není. Dál žijí vzpomínky, jež většina z nás slyšela od rodičů a prarodičů. A ústní podání, jak víme, legendarizuje rádo. Navíc, život syna zakladatele republiky T. G. Masaryka zhasl na začátku éry komunismu, a ten se s jeho odkazem vyrovnal 40 lety mlčení.
Dvě generace tohoto státu tedy slyšely (nebo z hlediska režimu spíš neslyšely) cosi jiného oficiálně a zcela jiného v rodině. Ostatně i sám - dosud nejasný - konec Jana Masaryka, zavdal další důvod k legendarizaci. Kratičké oživení zájmu, vytrysklé s rokem 1968 (ještě za pomoci nemnoha žijících pamětníků), stejně jako radikální umlčení tohoto zájmu, po roce 1970, tomu ještě vydatně napomohlo.
Doba po roce 1989 sice dala vzniknout mnoha materiálům, Janu Masarykovi věnovaných, ale na podstatě věci to moc nezměnilo. V jeho případě jsme si za ta léta před tím navykli nevěřit a domýšlet. A tak legenda žije dál. A nedivme se. Jako národ jsme prostě potřebovali pevný bod, v němž bychom si mohli vysnít vše, co se nesplnilo, pokazilo, co nebylo podle našich přání. A Jan Masaryk to plně suploval. A supluje dál. Něco jako Blaničtí rytíři, až nám bude nejhůř…
Bojoval za své (a otcovy) ideály, ale byl jen člověk…
Legendarizace je lék duší. Víra nevěřících. Realita bývá méně efektní. I když…
V jednom deníku v předpremiérových dnech stálo: Masaryk – Tajemná smrt. A k tomu bulvarizující ´anotace´, zavádějící potenciálního diváka jinam. Autor se nezajímal, o čem film je, potřeboval fofrem zaplnit sloupek jemu určený. Ano, takový titulek i text táhne diváky do kin, ale s filmem, o němž to zkreslujícím způsobem tvrdí, to nemá nic společného. I když…
Film Masaryk zachycuje jiné období než trpký konec donkichotovské jízdy českou politikou, již Jan Masaryk musel absolvovat. Zachycuje, a to zcela strhujícím způsobem ale období podobné…
Jedná se o dobu od smrti T. G. Masaryka a zejména pak o poslední tři roky před zánikem první republiky. Protagonistu tedy ještě nečeká ´tajemná smrt´, ale další zoufalý boj o život milované republiky, tentokrát s nastupující vládou rudých hesel, tak neslučitelných s Masarykovskými ideály. Tragédií osudu oba boje právě Jan Masaryk musel prohrát. Což ho zlomilo. A to – ať už jakkoli – muselo vyústit jedinou cestou. Na věčnost. A do legend.
Film Jan Masaryk je tedy jeho prvním kolem v ringu dějin, politiky, čachrů, záludnosti a zrad. A vyústění v ´tajemnou smrt´ je až druhým kolem jeho marného a zoufalého boje.
Na besedě po filmu, uspořádané s autory, producenty a herci na straně jedné a námi novináři na straně druhé, ´kočírované´ zkušenou Uljanou Donátovou, samozřejmě toto téma zaznělo. Bylo v otázce, proč autoři nedotáhli děj až do konce druhého kola.
Původní trojice autorů Petr Kolečko, Alex Königsmark a Julius Ševčík a po předčasné smrti Alexe Königsmarka, už jen přítomná dvojice autorů, připustila, že samozřejmě počátkem úvah o filmu (trvaly pět let a vzniklo postupně 10 verzí scénáře) tu myšlenku měli. Pak ale dospěli k závěru, že právě životní úsek Jana Masaryka, jenž je v širším povědomí znám méně, než ten - pro něj - tragičtější, jasně vysvětlí, jak musel dopadnout všeobecně známější boj druhý. A měli pravdu.
I když každý z nás, kdo se o osud Jana Masaryka jakkoli zajímal, musel tušit, co vedlo k jeho konci a konkrétní způsob už byl (musel být) pro Jana Masaryka v podstatě nerozhodující. Film Masaryk to jasně a polopatě vykládá. Jeho zhroucení po prodělaném šoku z okupace milovaného a zoufale do posledního momentu všemi diplomatickými i méně diplomatickými cestami bráněného Československa je zcela pochopitelné.
Jan Masaryk totiž viděl dál než ostatní politici a varoval je i svět. Marně. Nikdo z jím oslovovaných nebyl ale také schopen vyvrátit jeho logické argumenty, jež se bohužel v plné míře naplnily. Připomeňme, že jeho diskuze v roli československého velvyslance v Británii a důvěrníka prezidenta Beneše – vycházejí z autentických záznamů a depeší z jednání – a nejsou autorskou fikcí.
Markantní je ve filmu scéna dialogu Masaryka s Henleinem. Jasně, až vizionářsky Masaryk, s typickým a trefným přirovnáním, líčí budoucí osud vůdce sudetských Němců po rozbití Československa a přivtělení Sudet k Říši. Hovoří o tom, že sudetští Němci jsou nyní pány Sudet a Henlein jejich král. Po přivtělení se ale stanou otroky Říše, v níž se jejich identita rozplyne a Henlein se stane figurkou bez vlivu a významu. Henlein reaguje zprvu, jako by se zahlédl v plamenech pekelných, ale pak se utěší vírou ve Vůdce a jeho sliby. Pochyby vyslovené Masarykem si ani sám v sobě nemíní připustit. Henlein je naivní štváč ovládaný vidinou.
Podobné dialogy ale vede a podobně ostře i s britskými či francouzskými představiteli. To jsou však zkušení politici, tahající za nitky a – jak vidno – snad si ani apokalypsu války, kterou s vidinou míru za každou cenu i za cenu obětování jednoho malého národa, opravdu nepřipouštějí. Bohužel. Spravedlnost je v tom, že Masaryk je legendou minimálně pro nás, v jeho bývalém Československu, oni ostudou svých národů. Domýšlet dál vede až k paralelám se současným nemocným stavem světa a chorobami Evropy zvlášť…
Prožil život bohéma, miloval ženy, hudbu, velká gesta…?
I to se v anotacích k filmu tvrdí. A i to má lákat diváky. Ano, je to údernější, než říci, že jde – moderně vzato - o politický thriller o boji jednoho zoufalce s vizemi, s tupostí a krátkozrakostí všech (rozhodujících) kolem. Jasně, že Jan Masaryk nebyl superman. Že byl ´jen´ člověk. Ale člověk mimořádně citlivý a mimořádně odpovědný. On to byl, kdo slyšel poslední slova svého otce, jež mu ukládal, aby se ´držel Beneše´, pomáhal mu a hájil stát, který jeho otec vytvořil. A syn, vzdor svým zájmům, se otcovy vůle ujal. A když už, tak se vším všudy. Angažoval se tak moc, že když se spikly všechny hrůzy světa a Československo zaniklo okupací, zhroutil se. Kdo by se divil. Celé si to personifikoval: Já jsem to nedokázal, já jsem to zavinil. A to vede do Bohnic. V jeho případě sanatoria v emigraci v USA. A divit se nedá.
Ale než k tomu dojde, snaží se nervové vypětí a vjem marnosti svého boje tlumit úlety. Kdo by to v jeho beznaději nečinil. Ale není to jeho já, jen sebeobrana duše a sil na marný boj.
Film ukončí návrat Ma
saryka do exilové vlády exilového prezidenta Beneše, jemuž Jan Masaryk ale už pomáhá z vůle svého otce než z důvěry, kterou k němu ztratil. Neztratil však důvěru v nové Československo, jaké vybudoval už jeho otec. Netuší ale, že ho čeká druhé to kolo marnosti a že se dějiny opakují.
Hra na historické postavy je vždycky složitá…
Nejde o podoby. To zvládnou maskéři. Karel Roden, představitel Masaryka, litoval jen toho, že mu holili vlasy na temeni lebky. Sám sebe se zhrozil, jak nám prozradil v reakci na jeden z dotazů na vznik jeho poměrně věrné obdoby Jana Masaryka.
Podobné to bylo i s Oldřichem Kaiserem v roli Edvarda Beneše. Podoba také byla. To hlavní je ale v herectví. A to oba superherci předvedli víc než věrohodně. Mimochodem ukrotit a zpracovat Kaisera není nikdy snadné. Jak nám prozradil režisér filmu, Julius Ševčík, byl to běh na dlouho trať. Kaiser nabídce zprvu nevěřil, pak si dělal blázny a nabízel své parafráze řady jiných politiků, až se nakonec uvolil a specifikou roli specifického prezidenta (mimochodem také v nezáviděníhodné roli uprostřed žernovů dějin) vystřihl s bravurou jemu vlastní.
Třetím v herecké trojici je lékař, jenž ošetřuje třeštícího a znovu se zotavujícího Masaryka. I on má své za sebou. Špičkový psychiatr, musel opustit svou přední kliniku i pacienty, když jeho asistent začal ´pracovat s vůdcem v duši´, jak se v Německu 30. let okřídleně říkalo všem zvěrstvům a jal se provádět barbarské experimenty na živých lidech. Z primáře se stal uprchlík v zemi, co sice uprchlíky brala, ale přece jen na něj hleděla divně. Byl Němec a Amerika Němcům nevěřila a s Německem vedla válku. Symbióza obou vyděděnců, Masaryka a dr. Steina, v bravurním podání předního německého herce Hannse Zischlera.
A pak je tu i reálná postava téměř ´osudové´ ženy Jana Masaryka, Marcie Davenportové. Tu zahrála u nás ne příliš známá Arly Jover (The Look out či Blade). A jak nám prozradil režisér filmu, Julius Ševčík, právě tak si ji přestavoval a vybral si ji díky castingu. Zaslala mu pár vět formou obrazové zprávy v mobilu a bylo jasno. Arly Jover vzala svěřenou roli iniciativně a prostudovala si osud a životopis Davenportové, mimořádné osobnosti tehdejšího světa, získala i záznam jejího vystoupení na prezentaci jedné z jejích knih a s touhle průpravou svůj minutáží nevelký part skvěle odehrála. A to i ve scéně, kdy zoufalý Masaryk, kompenzuje stresy v její společnosti tancem zapomnění v baru v londýnském Soho. Ale není za playboye. V jedné chvíli klade hlavu na rameno té, v jejíž přítomnosti je mu, alespoň chvíli, dáno zapomenout na děs budoucna i svou spoluzodpovědnost za to, co bude, a hledá v ní oporu jak malé dítě, choulící se k matce. Marcie to chápe a přijímá. Konejší ho skoro, jako by byla matkou kloučka a ne budoucí láskou muže. Není to znevážení, ale lidskost a pochopení.
Ohlasy jsou a budou
Jsme lidé různí. Každý z nás budeme film vidět vlastní optikou. A optikou vlastních představ o legendarizovaném Janu Masarykovi. Objevíme, že není legenda jen tím, že by byl hrdinou, ale i tím, že byl křehký, lidský a slabý na to, co chtěl a nikdy nemohl dosáhnout. To může být pro některé diváky i problém. Je v tom jisté odmýtizování. Ale pro jiné, včetně nás na www.www-kulturaok-eu.cz je to naopak posílení té legendy. Posílení člověka, o němž jsme mnohé věděli a který se nám přece jen zplošťoval na poslední tři roky života a onu nevyjasněnou, zbytečnou, ale logickou (tak i tak) cestu z okna Černínského paláce. Stalo se tak 9. března 1948. A 9. března 2017 jde film do distribuce.
Hlavní producent filmu Rudolf Biermann nám v té souvislosti hrdě hlásil, že o film ke dni tiskové konference projevilo zájem už 187 kin v republice, což, jak dodal, je asi o 30 víc, než bývá u jiných předem vyhlížených filmů. Na otázku, jak je to s filmem ve světě, odpověděl, že to zatím jasné není, a že to ani není v této chvíli na pořadu. „Momentálně se zaměřujeme na český a slovenský region“, dodal. Přítomný ředitel České televize, Petr Dvořák, bez kterého – tedy přesněji bez podpory České televize – by film vůbec nikdy nevznikl, nám zase slíbil, že už teď je jasné, že film Masaryk se stane součástí dramaturgie ČT v roce 2018, v roce připomenutí 100 let od vzniku Československa a výročí okupace 1938 i komunistického převzetí moci 1948. Film bude vysílán 9. března 2018 v den, kdy si připomeneme 70. výročí skonu Jana Masaryka.
Takže, vrátíme-li se k titulku citovanému v úvodu, Masaryk – Tajemná smrt, tak diváci, co přijdou v naději, že zví, jak to bylo, vlastně nepřijdou tak úplně zbytečně. Odpověď na otázku je každému soudnému po zhlédnutí filmu jasná. Druhé kolo, možná ještě horší a děsivější než to první, jež Jana Masaryka čekalo po válce, už bylo na tak citlivého člověka, jímž byl, prostě moc. A ´technické detaily´ pak už nejsou z toho pohledu pro Jana Masaryka podstatné.
Titul: Masaryk
Země původu: Česká republika, Slovensko
Rok výroby: 2016
Režie: Julius Ševčík
Kamera: Martin Štrba
Scénář: Petr Kolečko, Alex Königsmark, Julius Ševčík
Hrají: Karel Roden, Oldřich Kaiser, Eva Herzigová, Jiří Vyorálek, Robert Jaškow, Emília Vášáryová, Zuzana Krónerová, Arly Jover, Dermot Crowley, Milton Welsch, Hanns Zischler
Hudba: Michal Lorenc a Kryštof Marek
Premiéra: 9. 3. 2017
Stopáž: 113 minut
Žánr: drama, historický, životopisný
Přístupnost: nevhodný do 12 let
Trailer a další info:https://www.bioscop.cz/_web/index.php
Ukázky z filmu:
https://www.youtube.com/watch?v=zArJ54aYong
https://www.youtube.com/watch?v=Bgp-nY6e66E
Hodnocení: 100 %
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková, internet