Úvod > Martin Kyrych – Série medvědů aneb vyrůstali jsme s ním každý a něco z něho v nás zůstalo

Martin Kyrych – Série medvědů aneb vyrůstali jsme s ním každý a něco z něho v nás zůstalo

18.02.2022 16:10

Martin Kyrych

Série medvědů

15. 2. – 8. 3. 2022

Studio Prám

Plyšový medvídek je fenoménem dětství snad každého z nás, ikonou k vyjádření pozitivní energie, artefaktem „zlidšťujícím“ komerční kampaně, hrdinou nejen animáků, výtvarným prvkem, který rozněžní sentimentály a rozběsní bojovníky proti kýči, literární postavou, přerůstající hranice žánrů, pseudosymbolem dobroty, zkrátka něčím bez čeho už neumíme existovat, a to napříč vším. Našim pozemským věkem i našim všelidským počínáním. Jak se ale k tak „profláklému“ tématu ještě vyjádřit jinak, nově, po svém a nebýt pouhým epigonem dávno řečeného? Jednu z odpovědí se pokouší nabídnout i malíř Martin Kyrych na své výstavě ve studiu Prám.

Martin Kyrych (* 1985), pochází z Uherského Hradiště, je absolventem pražské AVU a v Praze také v současné době žije a tvoří. Od roku 2009 vystavuje samostatně i kolektivně.

Rád se věnuje aspektu narativnosti v lidském prožívání a v souvislosti s konzumací výtvarné produkce. Jako symbolickou formu si oblíbil zejména ilustraci a kreslenou grotesku. Nepracuje s předem danými scénáři, ale spoléhá se na sám proces práce, ve kterém se dá teprve začít “přemýšlet“ o malbě, o jejich intencích a o vztahu k formujícímu se námětu. Všechna důležitá rozhodnutí se dějí až během malby. S oblibou využívá neuměle “tupých“ tahů, které se spolu s ilustrativností a s grotesku připomínajícím tvaroslovím mají přímo podílet na smysluplnosti celkového obraz Ve Studiu Prám tvořil několik měsíců a uspořádaná výstava je tak výstupem z tohoto jeho uměleckého pobytu.

Autor, o němž je dobře vědět

S tvorbou Martina Kyrycha, jsme se za www.www-kulturaok-eu.cz setkali už dvakrát. Poprvé v roce 2016 na hromadné tradiční přehlídce moderního umění 4+4 dny v pohybu, konané tehdy v Radničních domech, které se ještě jako student AVU zúčastnil. Podruhé to bylo o rok později, v roce 2017, kde ho úspěšné dokončení studia vřadilo mezi Diplomanty AVU, jak se tato také tradiční hromadná výstava jmenuje, a tehdy nalezla útočiště ve Veletržním paláci, v pobočné chodbě. A dost. Není nám samozřejmě zcela jasné, zda se Martin Kyrych nezúčastnil nějaké další pražské výstavy, u všech být přes všechnu snahu nemůžeme, ale zkrátka dobře nám na čas zmizel ze zřetele. A najednou jsme od jsme od Pavlíny Janíkové, produkční Studia Prám, dostali pozvánku na jeho samostatnou výstavu v rezidenčním objektu Studia Prám. A název i téma – série medvědů. To nešlo vynechat. A dobře jsme udělali. Martin Kyrych i touto výstavou potvrzuje, že je autorem, o kterém je dobré vědět a sledovat sítě sítí i jeho instagram, a nenechat si uniknout žádnou jeho výstavu. Je svůj. A tak to má být.

Kurátor, který ví komu věnovat pozornost

Kurátorem výstavy Martina Kyrycha je Viktor Čech. Osobnost působící jako kritik a kurátor zaměřený na současné umění. Známý svými články v renomovaných odborných periodikách, stejně jako svou angažovaností v netuctových kurátorských projektech. V Praze se s výstavami výrazných autorů projevuje v prostorách jako Karlin Studios, MeetFactory či INI Gallery. V letech 2005–2015 byl vytrvalým organizátorem a kurátorem přehlídky současného videoartu Videokemp. Jinak působí jako pedagog na Katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty UK v Praze…

K řadě autorů, které Viktor Čech už uvedl do povědomí nekomerčního umění, se tedy nyní přiřadil i Martin Kyrych. Dobře nám tak.

Viktor Čech o výstavě Martina Kyrycha

„Jediné pohodlné křeslo v mém domově dlouhodobě a v podstatě bez přestávky okupuje můj ohromný plyšový medvěd. Dostal jsem ho kdysi jako tichého společníka do staromládenecké domácnosti. Jeho uvolněný úsměv a už na pohled hřejivě měkká srst z něj skutečně, spolu s klidným pohledem jeho tmavých očí, dělají někoh,o díky němuž se i během chladných nocí cítím trochu méně sám a zoufalý. Takový roztomilý sedící méďa je prostě jakousi náhradou za archetypální pohodlí rodinného krbu. Jeho pohodovost a vyrovnanost jsou jistě v lecčems i zhmotněním průmyslového kýče, který doprovází tyto ikonické „teddy bears“ již více než století jejich produkce. Sentimentální estetiku, navíc zdůrazněnou až dětskou roztomilostí jejich velkých hlav a poněkud antropomorfizované tváře, jistě můžeme poněkud narušit průzkumem okolností historie jejich vzniku i jejich spojením s osobností dnes ambivalentně vnímaného amerického prezidenta Theodora „Teddyho“ Roosevelta a jeho lovecké vášně. Nicméně po té troše intelektuální dekonstrukce kýče se stejně rádi v soukromí svých domácností vrátíme k těmto tak roztomilým a přitom nenáročným plyšovým společníkům.

V něčem mi to připomíná i pozici současné malby. I přes veškerý vývoj, výdobytky a přesahy umění posledního století a navzdory všem výtkám vůči ní jakožto něčemu snadno komodifikovatelnému, co se často ze své role estetického vyjádření posouvá k pouhé funkci dekorace nad gauči movitějších zákazníků, nebo ještě hůře se stává nejlépe stohovatelným objektem ve skladech spekulativních sběratelů současného umění, stále zůstává něčím podstatným a nenahraditelným v očích skoro každého milovníka současného umění. Umělci ani jejich diváci se stále nemohou obejít bez oněch možností obrazové roviny přetvořené ruční malbou barevnými pigmenty v imaginární prostor pro naše estetické požitky.

Malby Martina Kyrycha si v tomto nesou leccos z oněch výše popsaných dvojznačností. Na jedné straně se na nich obvykle vyskytují figurativní témata spojená s jistou roztomilostí, poklidem či lehkými akcenty milého humoru. Na straně druhé, při vnoření se do jejich obrazového pole rychle narazíme na trochu znepokojující neklid, spočívající nejen v expresivitě malířského gesta, ale také v tom, jak se díky tomu pro nás komplikuje i onen zdánlivě bezpečný a pohodový na první pohled z dálky čtený motiv. Ostatně právě velký plyšový medvídek je pro na této výstavě představenou sérii obrazů ikonický. Pokud bych si takový jeho obraz pověsil doma a denně na něj narážel svým pohledem, asi bych byl poněkud nervózní, jelikož bezpečí a teplo mého domova by díky tomu rovněž snadněji odhalovalo své skryté mezery, díry do krutého a nebezpečného světa tam venku. Právě v oné neustálé metamorfóze mezi nevinně a intimně roztomilým dojmem a znervózňující intenzitou samotné malby, jíž divák prožívá při vnímání Kyrychových maleb, cítím asi také jejích největší sílu. Právě to jim v mých očích dává sílu a smysl přesahující pouhou roli dekorativního „gaučáku“ a otvírá jejich prožitek jako hravého podobenství světa, v němž žijeme.

Viktor Čech, 2022

Text: Richard Koníček

Foto: Wenca Nikoníček