Martin Kuriš: Cesta do Egypta aneb když se zhlédneme v dřevěné gotické figurální plastice
Galerie Václava Špály - Praha
2. 2. - 18. 3. 2018
Na základě pozvání vedením Galerie Václava Špály jsme se zúčastnili zahájení mimořádné výstavy obrazů, ale i dřevěných soch v téměř životní velikosti, jejichž autorem je mimořádná, ale přesto neokázalá osobnost Martin Kuriš. Autor byl na výstavě sice osobně přítomen, ale při jeho skromnosti jenom houf známých a přátel, především z řad umělců, prozrazoval, že tu je. Po brilantním úvodním slově kurátora výstavy Michala Kolečka, předneseném, pro ´Špálovku´ tradičně na vyvýšeném místě schodiště do 1. patra, dokonce ani nevstoupil na tento mnoha Mistry na jiných vernisážích poctěný piedestal, ale promluvil k nám jenom z našeho středu. Jako kdyby se snad i trochu ostýchal za svá mistrovská díla.
Něco o obrazech Martina Kuriše
První dojem diváka (a nejen nás na www.www-kulturaok-eu.cz, ale například i Jiřího Slívy, s nímž jsme se setkali mezi přítomnými): Obrazy jsou smutné. Smutné, ale vtahující. A z každého si lze dedukovat příběh. Složitý, těžký, lidský a pohnutý.
Jak řekl kurátor výstavy Michal Koleček:
„Může se to zdát - v dnešním po atraktivitě dychtícím a neustále se rozpínajícím světě
– až obyčejné a nezajímavé. …
Ale kromě zvládnutého řemesla toužíme ještě po něčem dalším,
po příběhu, který lze sdílet, po znejistění, které lze ztotožnit.“
A ten, jak jsme na vlastní oči poznali, v každém Kurišově obraze je. O příběhu něco naznačí název obrazu, ale především o příběhu vypovídá atmosféra. Stačí si projít vystavená díla. V přízemí se jedná výhradně o tempery a oleje na plátně. Vesměs velkoformátové obrazy z let 2011 - 2015. V patře pak kromě autorem oblíbené tempery a oleje na plátně najdeme i tempery a oleje na kartonu a perovky na papíře. Zde jde o práce z let 2012 až 2017.
A náměty – příběhy?
Obrazy již svými názvy napovídají, že jde o příběhy dramatické, smutné, náročné, zásadní. Vylovení z řeky, Pohřeb, Leden, Zimní krajina v přízemní části výstavy, či Čekání na autobus, Odjezd, Pracující děti, Jídelna, Sprchy, Únos, Tábor v patře, Figury a vše kolem nich. Jde o situace, v nichž se nalézají - to nastartuje fantazii a zatěžká hlavu sdílením osudů vyobrazených v daných reáliích.
Vysvětlení nám podal opět kurátor Michal Koleček:
„Kuriš žije na venkově vysoko v kopcích nad klikatícím se labským údolím
asi na polovině cesty mezi Ústím nad Labem a Děčínem.
Krajina i komunita lidí, kteří ho obklopují, téměř výhradně určují příběhy autorových obrazů.
Není to ovšem patrné ihned, k tomuto poznání je potřeba se postupně dopracovat poctivým pozorováním toho,
co je na nich zachyceno.
Martin Kuriš se totiž rychlému čtení svých maleb jaksi podvědomě brání tím, že nezřídka vypráví příběhy,
které se každodennímu životu vzpírají.
Jeho narativ osciluje mezi lidovou mytologií ve formě pohádky
a hyperbolickými portréty jeho sousedů či monumentálními kompozicemi,
zachycujícími komplikovanou krásu zdejší opuštěné kulturní krajiny.
V jednom cyklu, v jediném obraze se přitom často všechny tyto ozvuky potkávají a prolínají a společně vytvářejí podmanivý mnohohlas,
který šeptá to, co by nemělo být zapomenuto.“
Dodejme, že lokalita, kde autor tvoří a realita té lokality je určující. Cosi je tam ve vzduchu, dalo by se říci a Martin Kuriš to „jen“ ztvárňuje. Jeho domovská lokalita a současně inspirační studnice jsou totiž bývalé Sudety. Se vším, co nám novodobé, oboustranně tragické dějinné souvislosti a události té enklávy vzkazují. Na počátku, za vlády Karla IV. pustina, českým živlem míjená. Od 13. st. až do 20. st. domov německých usedlíků, jež sem otec vlasti osobně pozval a onu pustinu jim poskytl, aby ji zvelebili, zúrodnili a využívali ve prospěch svůj i celého království. Stalo se. Dělo se. Až do příchodu řvouna v hnědé košili, jenž ze sousedního Německa oba zde dosud relativně v bezproblémovém soužití živly, český a převažující německý, vehnal do svých strategických světovládných plánů. Hektická doba zla za pár let pominula a Sudety stihl kolektivní, spravedlivý, leč diskutabilní, trest – odsun. A domovy zůstaly opuštěny a vydány na pospas jinému živlu, českému. Zčásti se právem mstícímu, zčásti bohapustě devastujícímu a zčásti po svém oživujícímu odumřelé vazby. To vše v čase komunismu a všeho, co to přinášelo. Osudy, příběhy nových osídlenců všech povah se vepsaly do atmosféry místa. I do obrazů Martina Kuriše.
Ne, opravdu nejsou veselé.
Ale ani doba a místa tam nejsou veselá.
Směs nostalgie, bezradnosti, zániku, vzpomínek, naděje, snahy, zoufalství a změny. K horšímu? K lepšímu? Místo samo přece nemůže za to, co se tam událo. Místo tu je a nese v sobě stopy všeho. A o tom jsou i obrazy Martina Kuriše.
Mírně utajené překvapení - sochy Martina Kuriše
Kdo zná a sleduje Martina Kuriše průběžně, ví, že je – a jak nám sám potvrdil, vždy bude – malíř. Ale není to jeho jediné medium. Jak sám uvádí, výtvarný vývoj ho vedl přes loutkové divadlo k prostorové tvorbě. A tak, vedle obrazů vznikají i jeho pozoruhodné dřevěné figurální plastiky, které jsou dnes už vlastně nedílnou součástí jeho práce. Přiznal, že se zhlédl v gotické figurální plastice a sám se do ní zvědavě pustil. A zaujala ho natolik, že v intimním suterénním prostoru Galerie Václava Špály se můžeme s těmito sochami tváří v tvář setkat. Jde o skupinová sousoší, jejichž názvy hovoří samy za sebe.
Cesta do Egypta, Josef, Veveřická madona a Večeře. Díla z let 2014 až 2016. Použitý materiál je lipové dřevo (i olšové).
Po sestupu do tajemna suterénu jsme ohromeni. Velebností, ´gotičností´ i realizmem děl. Za předobrazy figur posloužili rodinní příslušníci, s nimiž žije. A tak se v sochách prolíná současnost reálných postav, blízkých autorovi, s biblickými náměty po vzoru starých Mistrů. Sám autor nám sdělil, že jeho Večeře, měla být původně biblickou Poslední večeří, ale nakonec zůstala neméně dramatickou a mnohovýznamovou - leč „pouze“– večeří rodinnou.
Jak autor uvádí, cesta ke dřevu, jako materiálu, plyne z vývoje i prostředí místa, kde žije. Byla to jeho volba přijmout i s rodinou asketický život v ústraní zapomenuté vesnice severu Čech.
A nakonec něco o Martinu Kurišovi
- narodil se 30. 10. 1973 v Kutné Hoře
- studoval Gymnázium a AVU – obor malba
- při vysoké škole absolvoval i dvouleté studium na UMPRUM – Pedagogické minimum
Poté odjel na sever Čech, kde žije a tvoří (Příbram u Verneřic)
- živí se jako výtvarník a pedagog
- učí u nás i v zahraničí. Domovskou školou mu je Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem (na Pedagogické fakultě, nyní na Fakultě umění a designu - kresba, malba, dřevořezba)
Martin Kuriš je i autor knih pro dospívající mládež. Z knih se staly námětyjeho loutkových inscenací, jež nastudoval a veřejně uvádí s dětským i studentským souborem. V jím vedeném loutkovém divadle se tak střetává výtvarná a dramatická tvorba s pedagogikou a výchovou.
- 2006 vystudoval v Praze scénografii
- od 2007 byl v doktorském studijním programu Teorie výtvarné výchovy na PF UJEP v Ústí nad Labem. Téma disertace znělo „Uplatnění loutkového divadla ve výchově a vzdělávání“.
- doktorát složil v roce 2013. V témže roce absolvoval i studium nazvané Základy dětského divadla při NIPOS ARTAMA
Zastoupení ve sbírkách
Mudima II, Miláno (Itálie); Národní Galerie, Praha; AJG, Hluboká nad Vltavou; GASK – Galerie Středočeského kraje, Kutná Hora; GMU, Roudnice nad Labem; řada soukromých sbírek.
Kontakt: https://kuris.cz/
110 00 Praha 1
Národní 30
Máme otevřeno denně: 11.00 – 19.00 hodin
Vstupné:
základní 40 Kč
student 20 Kč
zdarma: senior nad 60 let, ZTP, děti do 15 let a studenti uměleckých škol
Hodnocení: 100 %
Richard Koníček
Foto: © Wenca NiKoníček
www.facebook.com/wenca.nikonicek