Marlene Dumas, Tracey Emin, Berlinde De Bruyckere, Kiki Smith, Louise Bourgeois: Flaesh aneb v Rudolfinu jsou po živých chlapech živočišné ženské
Galerie Rudolfinum - Praha
1. 10. 2015 – 3. 1. 2016
Galerie Rudolfinum nepřestává překvapovat. Co výstava, to naše ústa dokořán a nové objevy. Tedy alespoň pro nás na www.www-kulturaok-eu.cz , kteří se nemáme za odborníky, ale pouze za poučené diváky. Od Galerie Rudofinum to ale není nějaká samoúčelná exhibice dramaturgie. Ne, jen výsledek cílevědomé, letité a řeklo by se, mravenčí práce agilního a hluboce znalého kurátora a ředitele této galerie Petra Nedomy a jeho týmu.
Však také hned ve své úvodní větě na tiskové konferenci, uspořádané k zahájení nové výstavy Galerie Rudolfinum nazvané dvojznačně - ´Flaesh´ (nejde o překlep, vysvětlíme dále), Nedoma podotkl, že právě zahajovaná výstava je výsledek dvouleté práce a v další větě se odvolal na ´rudolfinskou´ výstavu z roku 1995, kde vznikl prvopočátek té dnešní. Takže ne dva roky, ale dvacet let práce. Ty dva roky jsou jen pomyslnou cílovou rovinkou dlouhotraťového běhu. A my jsme rádi, že náš web www.www-kulturaok-eu.cz byl Galerií Rudolfinum přizván a mohl být tedy u toho.
Nejprve něco o té dvojjediné slovní hříčce – flaesh
Jazykově zdatní čtenáři a občané Prahy, čtoucí pouliční poutač s tímto názvem, možná vrtí hlavou a ptají se, zda nejde o tiskovou chybu. Nejde. Naopak. Jde o chytrý a chytlavý název výstavy, nabízející dvojí výklad. A oba budou správně. Novotvar Flaesh v sobě totiž obsahuje dva základní aspekty celé výstavy. Oba vychází z angličtiny, a tam slovo flesh znamená maso, a jiné slovo, foneticky blízké, flash, zase překládáme jako blesk, záblesk okamžiku či vzplanutí. A jsme u toho. Dodáme-li, že spojovacím, nikoli však jednotícím, prvkem všech vystavených děl je ztvárnění těla, otevírá se nám a naší fantazii široké pole pro práci s jinak nepřeložitelným jazykovým novotvarem, dvojslovem - Flaesh. Otevřelo se i mnoha umělcům, o nichž kurátor výstavy Petr Nedoma pro tuto přehlídku možností aplikace slova Flaesh uvažoval. Po delším – to jsou ony dva roky – jednání, organizování, moderně by se řeklo logistice, ale také osobním kontaktu kurátora a zúčastněných umělkyň se vykrystalizovala pětice světových jmen.
Výstava Flaesh je tak nezávislým dílem, leč promyšleným výběrem prací 5 světových umělkyň. Mohlo jich být šest, nebo také čtyři a jedna jiná, jak s politováním naznačil Petr Nedoma, ale nakonec to dopadlo tak, že je jich těchto pět.
Tělo pětkrát jinak?
Ano i ne. Galerie Rudolfinum nabízí – když je to takhle třeba - 5 zdánlivě různých výstav. Takže 5 sálů, 5 jmen, 5 zemí původu, 5 pohledů, 5 technik a 5 částí téže výstavy? Ano, ne však částí, ale součástí. Je až s podivem, jak se kurátorovi zdařilo sestavit, do jisté míry nesourodé a do značné míry specifické, autorky do kombinace, při níž, jdeme-li správnou stopou, od jedné ke druhé a dál, tedy ze sálu do sálu, pochopíme, že jedna součást iniciuje a navozuje další, dohromady se doplňují a tvoří kruh, jenž uzavírá – dnes již nežijící - autorka ze Spojených států amerických, Louise Bourgeois, která byla tou, jejíž výstavu před 20 lety Petr Nedoma a v Galerii Rudolfinum jakožto kolosální objev (pro nás) uspořádal.
Bourgeois tak uzavírá kruh, který obsahuje (mimo jiné i z hlediska datace vzniku jednotlivých děl jednotlivých umělkyň) vývoj od té doby do výstavy současné. Dokonce, jak nám oprávněně nadšený kurátor výstavy na sebe prozradil, chtěl právě tu poslední součást expozic, sál Louise Bourgeois uspořádat jako retrospektivu její výstavy z roku 1995. To se sice z různých důvodů nepodařilo, nicméně, už přítomnost jejích prací, možná největší umělkyně 2. pol. 20. století, ten dějinný kruh alespoň symbolicky uzavírá.
Pět jmen pěti nepominutelných tvůrčích osobností
Stačí si přečíst jména a dát je do vyhledavače na internetu…Marlene Dumas, Tracey Emin, Berlinde De Bruyckere, Kiki Smith a Louise Bourgeois. A uvědomit si ten – skoro až zázrak – že všechny se nám představují v Galerii Rudolfinum takříkajíc pod jednou střechou. Událost už sama o sobě. A navíc, všechny jejich vystavené práce jsou už z jejich podstaty a filozofie provázány řadou v zásadě společných otázek, na které všechny hledají své odpovědi ve svých vlastních a často i značně intimních, ale jinak zcela lidských příbězích. To vše se kromě toho děje celou škálou výtvarných projevů.
Dominuje sice kresba, zobrazující tělo, převážně ženské, ale najdeme zde i akvarely, výšivky či tapisérie, a k tomu i různé typy soch a instalací.
Co nám Flaesh přináší?
Kurátor výstavy a ředitel galerie Petr Nedoma to řekl takto: "Cílem výstavy bylo sestavit kolekci děl současných umělců, jejichž hlavním tématem je něco tak prostého, jako je lidské tělo".
A dodal, že ač se to nezdá, přesto, že lidské tělo je nejstarším prehistorickým tématem prvotního výtvarného projevu, má dnes tato výstava smysl. A nelze s ním nesouhlasit. Má. Vždyť otázky a pokusy o osobní niterní odpovědi na ně, viděné a ztvárněné pěti umělkyněmi takového kalibru, se týkají každého z nás.
Jakou má dnes funkci a význam lidské tělo v umění?
Je pořád naším obrazem-odrazem, nebo už je monitorem vyzařujícím důvěrnosti z našeho nitra?
Jak vůbec ztvárnit člověka?
Zvnějšku nebo zevnitř?
A co lze o nás prozradit a co se provalí samo při pohledu na nás, při našem zobrazení?
Lze zpodobnit na (a v) lidském těle naše klady i zápory, naše bolesti i slasti?
A v neposlední řadě: Jak nás přetváří současné dění se svými pozitivy i negativy?
A co naše prohry a neštěstí vepsaná do našich těl?
Projděme se jednotlivými sály
Abychom kráčeli správně, dostaneme u vstupu plánek. Ten nás povede jak po jednotlivých navazujících sálech, tak i po jednotlivých vystavených dílech, která nejsou záměrně a cíleně, instalována nikde podle stejných pravidel. Plánek samozřejmě povinnost není, ale jako pomůcka k snazšímu uchopení logiky celé expozice je doporučeníhodná. Jdeme- li tedy - ve vlastním zájmu - podle něj, pak nás ve vstupním sále uvítají práce Marlene Dumas.
Marlene Dumas
Autorka používá techniku rozmývané tuše a akvarelu na papíře a z celé pětice autorek je nejerotičtější. Napovídají tomu díla jako ´Pod sopkou´ s vévodící roznoženou ženou v podhledu. A i další tituly napovídají, že erotika a vnitřní pnutí je za jejich motivací. ´Námořníkův sen´, ´Je-li to hluboké, je´to i povinné´ či ´Zasunutí´ nebo ukázka z větší série obrazů s názvem ´Pin-Up´, zde zastoupená díly ´Sněhová vločka´, ´Slepá radost´ a ´Fialová póza´. I když jde o prvoplánově poněkud hříšné malby, jsou to v podstatě běžné, banální, i když svůdné události normálního člověka a jeho všedního dne. Svou všedností jsou tato díla ale nevšední…
Za sálem věnovaným Marlene Dumas následuje sál, kde dostala prostor Tracey Emin.
Tracey Emin
Z dokumentu na videu zjišťujeme mnohé o její práci a postojích.Mimo jiné i toto:„Někdy se podívám na ty své obrazy a je mi až trapně. Ale život je přece v podstatě trapný, ne?“ T. E.
Tato autorka je z celé pětice nejživočišnější. Jejími vyjadřovacími prostředky jsou především vyšívané kaliko a tapiserie. Přímočaré názvy děl přestavují přímočaré, netajené životní momenty. ´Zcela zaneprázdněná´ například ženskou masturbaci. V podobném duchu jsou i další díla: ´Jeskynní žena´ či ´Myslím na tebe´. V sále ale najdeme iinstalace, z nichž nepřehlédnutelná je použitá autorčina matrace a na ní bronzový odlitek suché větve stromu v sugestivním tvarosloví. Dílo má název ´Mrtvé moře´. Jak nás poučil Petr Nedoma, má zvláštní vazbu ke starší proslulé autorčině výstavě ´My bed´ (Má postel), která představila celý soubor ´jejích postelí´ se všemi atributy živelného životního používání a v době vzniku - svým transparentním zveřejněním autorčiny intimity - vyvolala (v roce 1998!) značný rozruch. Tahle současná postel, na výstavě v Rudolfinu, je autorčinou reflexí téhle dávné výstavy a naznačuje vzniklý časový odstup – suchá větev na matraci…Díla autorky jsou ale i dnes jejím otevřeným vyjádřením, otevřeným doznáním prostřednictvím otevřených atributů.
Kdo byl na tiskové konferenci, mohl se osobně setkat s vlídnou, útlou, až křehkou Berlinde De Bruyckere, která na zahájení jako jediná přijela a které je věnován třetí sál výstavy.
Berlinde De Bruyckere
„V noci se mi zdálo, že tančím s parožím. A to je přesně to, co chci,“ říká na dokumentárním videu B. D. B. Pracuje s tužkou, akvarelem a tuší na papíře. Instalace jsou z vosku, epoxidu, železa, dřeva a patří k nim i speciálně zhotovené vitríny. Na rozdíl od obou předchozích autorek není v jejím prvoplánu až tak transparentní erotika či živočišnost, ale podprahová smyslnost. Postavy na obrazech jsou zpravidla pouze naznačené, v nevýrazných až něžných barvách, neprovokující tělesností ale vždy roztoužené, jemné a smyslně zneklidňující. Série obrazů z roku 2006 ostatně naznačuje už názvem ´Schmerzensmann´ (bolest a muž), co postavy právě prožívají.
Bolest z muže?
Bolest pro muže?
Bolest bez muže?
Bolest za muže?
Jak, kdo chce a jak to, kdo cítí. Instalace dvou propletených torz nese také výmluvný název ´Roztoužená těla´. Díla téhle autorky jsou tedy emotivně smyslné a vyžadují určité spoluprožívání.
Symbol idské krutosti: - snad ještě emotivněji vedle fragmentů lidského těla působí instalace pracujícící s motivem koně... odkazující k tragické zkušenosti l. sv. války...(protože všichni o válce něco víme, ale jistě jsme ještě neviděli zohaveného válkou tělo, např. mrtvého koně)..."
Čtvrtý sál výstavy je zasvěcen Kiki Smith, která - jak nás také informoval kurátor Petr Nedoma - byla hostem Galerie Rudofinum, podobně jako zmíněná Louise Bourgeis. A to dokonce v témže roce, v roce 1995. I když její tehdejší výstava byla oproti tehdejší výstavyLouise Bourgeois o poznání menší, „obě, zanechaly výraznou stopu v historii Galerie Rudolfinum, ale i na české výtvarné scéně“, jak s uspokojením připomněl Petr Nedoma.
Kiki Smith
„Od otce jsem získala smysl pro měřítko a každý tvar je teď vlastně úžasný příběh,“ říká na videodokumentu K. S. Její sál nám nabízí kresby a objekty. I Kiki Smith nese ve svých pracích poselství obdobná svým třem předchůdkyním, ale je oproti nim to dělá mnohem introvertnější. Pracuje v kresbách s tuší a pozlátkem na nepálském papíře a s bronzem, hliníkem a dřevem, pokud jde o sochy. Její pocity a city jsou spíše skryty v gestu a výrazu zobrazovaných postav. Kresby jako ´Americká krása´ nesou znaky splývání, ztrácení se v davu – triko, džíny, potetované rameno. ´Pokušení´ zase revokuje biblické téma. ´Rituál´ se odehrává kdesi uvnitř, skryt ale tušen za maskou lhostejnosti. A podobně vyzařují něčím podivným, skrytým uvnitř i toporné sochy ´Zpěvačka´ a ´Zvěstování´. U sochy ´Zpěvačka´ jsme se dozvěděli od Petra Nedomy ještě i malou kuriozitku. Kytice, umělá a pouťově trapná, není v rukou sochy jen tak. Je to takto daný záměr autorky a její nezvyklé držení rovněž. Dokonce si autorka osobně ověřovala, aby to bylo právě tak, jak to vidíme.
A konečně pátý sál, expozice Louise Bourgeois. I když v roce 2010 (99 let) opustila svět, její význam ve světovém umění neupadá v zapomnění, ale je dokonce stále více doceňován.
Louise Bourgeois
Byla multimediální tvůrkyní a na dokumentárním videu můžeme dokonce vidět, jak pracuje -tvoří i v pokročilém věku při tvorbě díla, například s cirkulárkami umístěnými přímo v jejím ateliéru.: „Řezat, znamená mít nad věcí naprostou kontrolu,“ k tomu řekla L. B. Na výstavě vidíme její práce s textiliemi, sochya hlavně se Petru Nedomovi podařil, když už nešlo zopakovat výstavu této umělkyně z doby před 20 lety, jiný ´kousek´. Získal její prakticky poslední výraznou sérii kreseb (kvaše a akvarely) gravidních bizarních ženomužských postav, nazvanou ´Neopouštěj mě´, kterou vytvořila na samém sklonku života v roce 2005. Unikátní na ní především je, že tyto kresby doplnila - ještě se souhlasem autorky - vepsanými texty a hesly jiná z autorek zastoupených na této výstavě - Tracey Emin.
Pokud jde o sochy Louise Bourgeois, tak jsou to objekty z bíle nabarveného bronzu a oceli. Například ´Ozvěna´ z roku 2007 (!). Diváckým vrcholem je ovšem extaticky působící socha (bronz, látka a železo) s názvem ´Arched Figure´ (vypjatá postava) vyzařující touhu těla po jiném těle.
Expozici doplňuje autorčin portrét od legendárního fotografa Roberta Mapplethorpeho, jímž autor umístil Louise Bourgeois v rámci svých fotografií na piedestal nejvyšší.
Poslední slovo patří kurátoru výstavy Flaesh, Petru Nedomovi
„Myslím, že nejpodstatnější proměna zobrazování lidského těla, která se odehrála ve 20. století a pokračuje samozřejmě dodnes je, že umělci prakticky rezignovali na pokusy dosáhnout dokonalosti formy i zobrazení. A to jak ve smyslu dokonalosti nápodoby reality, tak i v technologickém smyslu završení obrazu např. nanesením poslední vrstvy laku, který nejenže do jisté míry sjednocoval barevnost, ale navíc jakoby uzavíral dílo do pomyslné vitríny. Ukončenost obrazu a jeho zarámování totiž vytvářelo výraznou distanci mezi dílem a recipientem. … Do popředí se dostal v prvních dekádách 20. století především v rámci expresionismu výraz, který nepotřebuje ukončenou formu. Ba právě naopak, nervní živost akvarelu (L. Bourgeois, M. Dumas), švihové tušové skici (T. Emin), jemné tužkové kresby (B. De Bruyckere) nebo rozvolněné velkoformátové kresby (K. Smith) jsou prostředky, které dávají vyniknout senzitivitě, onomu těžko popsatelnému nebo obrazově zachytitelnému sdělení o emocionálním stavu mysli v jeho procesuální otevřenosti a schopnosti vyjádřit neviditelné, ale přitom reálně myslitelné a prožívané. Jen při percepci je třeba nezapomenout přepnout do jiného kódu vnímání a místo nazírání povrchu a tvaru a jeho čtení skrze literární znalosti nebo schémata aktuální korektnosti se obrátit k vlastní empatii a schopnosti si vybavit osobní zkušenost nebo ji obohatit o novou polohu.“
Petr Nedoma, výňatek z eseje v katalogu Flaesh, vydaného Galerií Rudolfinum k této výstavě (Praha 2015)
Marlene Dumas
Holandská malířka Marlene Dumas se narodila v roce 1953 v Kapském Městě. Do Holandska, se odstěhovala v rané dospělosti. V jejím bohatém a mnohoznačném díle, založeném na silné vizualitě, dominuje člověk, přičemž soustavně kombinuje velmi osobní, až intimní témata s aktivním vstupem do aktuálních, politicky zabarvených událostí. Významnou roli hrají i texty, vztahující se k její tvorbě, jež z ní činí jednu z nejpřednějších malířek současnosti. Je nositelkou čestných doktorátů, uměleckých cen a vyznamenání. V roce 1995 reprezentovala Nizozemí na benátském bienále.Její dílo bylo součástí expozice v ústředním pavilonu na 56. ročníku benátského bienále v roce 2015. Zasloužené pozornosti se těšily velké výstavy pod názvem Marlene Dumas: The Image as Burden v roce 2014 ve Stedelijk Museum (Amsterdam) a v roce 2015 v Tate Modern (Londýn) a The Beyeler Foundation (Basilej).
Tracey Emin
Umění Tracey Emin je uměním odhalování. Inspiraci pro tvorbu sahající od maleb, kreseb, videí, instalací až po fotografii, sochy a vyšívání hledá ve svých zážitcích a rozmanitých životních situacích. Nestrojeným a občas až zavrhovaným způsobem, jenž je mnohdy zároveň tragický i komický, Emin obnažuje své pocity naděje a ponížení a zpovídá se ze svých selhání i úspěchů. Bezprostřednost a častý sexuálně provokativní podtext Eminých děl pevně zasazuje její tvorbu do tradice feministických debat. Emin opakovaně přehodnocuje konvenční řemeslné techniky – či také „ženské práce“ – za účelem radikálního výrazu a její tvorba se tak promítá v nástrahách feminismu, kde je rovina osobní zároveň politická. Emin studovala nejdříve na Maidstone College of Art a poté na Royal College of Art v Londýně. Její široká výstavní činnost zahrnovala jak samostatné, tak skupinové výstavy po celém světě. V roce 2007 Tracey Emin jako druhá žena v historii reprezentovala Velkou Británii na 5. Benátském bienále. Ve stejném roce se stala členkou Královské akademie a obdržela čestný doktorát na Royal College of Art. V roce 2011 se stala profesorkou kresby Královské akademie a rok poté ji královna Alžběta II. jmenovala komandérem Řádu britského impéria za její přínos umění.
Berlinde De Bruyckere
Belgická umělkyně Berlinde De Bruyckere se narodila v roce 1964 v Ghentu a je známá svými znepokojivými a mimořádně působivými figurálními plastikami monumentálního charakteru. V jejím díle hraje figura, odosobněná lidská bytost v krajně existenciálním vypětí mezních situací, zásadní roli. Pomocí materiálu jako je vosk, dřevo, vlna, koňské žíně a kůže dosahuje až neskutečně realistického povrchu sochařských instalací, které se často pohybují mezi minulostí, přítomností a možnou budoucností. Utrpení, osamělost, zrození a smrt jsou hlavní témata její práce.Neustále konfrontuje humanitu a lidskou podstatu, které zpracovává se zneklidňující naléhavostí. Berlinde De Bruyckere absolvovala LUCA School of Arts v Ghentu. V roce 2015 obdržela čestný doktorát University of Ghent. Účastí na benátském bienále v roce 2003, kde představila práce v rámci italského pavilonu, dosáhla mezinárodního věhlasu. Na benátské bienále se vrátila v roce 2013, a to jako zástupce rodné Belgie.
Kiki Smith
Americká sochařka Kiki Smith, narozená 1954 v Norimberku, vyrůstala v New Jersey v uměleckém prostředí, jež se – možná až moc – zabývalo tělem. Tuto predispozici přetavila v rozsáhlý soubor hlavně sochařských prací s dominantním tématem ženského těla s cílem představit ho v neutrální podobě, jako tělo člověka. V posledních dekádách této mezinárodně uznávané umělkyně převažuje kresba, v níž rozvinula dlouhou linii velmi bohaté, ač poněkud kryptické mytologické obrazotvornosti. Mezi oceněními, které Kiki Smith získala, jsou například U.S. State Department Medal of Arts ( 2012), Theo Westenberger Women of Excellence Award (2010); Nelson A. Rockefeller Award, Purchase College School of theArts (2010); Women in the Arts Award, Brooklyn Museum (2009). V roce 2006 je časopisem TIME zařazena do prestižního přehledu „TIME 100: The People Who Shape Our World“. Její dílo bylo vystavováno v rámci Whitney Biennial, New York (1991, 1993, 2002); benátského bienále (1993, 1999, 2005, 2009) a je součástí nejvýznamnějších světových sbírek.
Louise Bourgeois
Louise Bourgeois, narozena 1911 v Paříži, studovala matematiku na Sorbonně, aby se pak věnovala studiu umění a dějin umění na různých uměleckých akademiích Francie. Od konce třicátých let žila ve Spojených státech.Ale její rané dětství ve Francii pro ni bylo stálou inspirací. Stala se patrně nejdůležitější umělkyní dvacátého století, navíc v oborech jako instalace a sochařství, jež rozhodně nepatřily do sféry zájmu žen. Zemřela v roce 2010. Stěžejním a stále opakovaným tématem její mnohdy až nekonformní tvorby bylo lidské tělo jako prostředek vyjádření k celé škály otázek, často velmi křehkým a těžko uchopitelným niterným, až podprahovým problémům lidské emocionality a paměti. Kromě mnoha jiných vyznamenání byla v roce 1983 jmenována ve Francii rytířem Ordre des Arts et des Lettres a v roce 1997 dekorována v USA vyznamenáním National Medal of Arts. Její dílo reprezentovalo USA na benátském bienále v roce 1993, je součástí mnoha významných světových musejních sbírek. V roce 1982 jí uspořádalo newyorské Museum of Modern Art jako první ženě‑umělkyni retrospektivní výstavu. Velké retrospektivní výstavy jí v nedávné době uspořádaly výstavní instituce jako Tate Modern (Londýn), Centre Georges Pompidou (Paříž), The Brooklyn Museum (New York), Kunstverein Frankfurt a Haus der Kunst (Mnichov).
Vstupné : plné 130 Kč, snížené 80 Kč
Máme otevřeno kromě pondělí:
úterý – středa, pátek – neděle 10.00 –18.00 hodin
čtvrtek: 10.00 –20.00 hodin
Kurátor výstavy / Petr Nedoma
Texty / Petr Nedoma, Šárka Komedová
Grafická úprava / Aleš Najbrt, Marek Pistora (Studio Najbrt)
Překlad textů / StuartHoskins, Martina Freitagová
Redakce / Zuzana Kosařová
Instalace a osvětlení / Vetamber
Audiovizuální technika / VISUALWAY
Administrace / Lenka Hachlincová
Produkce / David Korecký
Doprovodné programy / Marian Pliska
Propagace / Martina Freitagová
Asistentka / Šárka Komedová
Výstavu doprovází katalog (v češtině a angličtině) s textem kurátora výstavy Petra Nedomy.
V průběhu výstavy se bude konat řada doprovodných programů, komentované prohlídky s kurátorem výstavy, workshopy, prohlídky pro školy, koncerty a přednášky se zajímavými hosty.
Hodnocení: 100 %
Richard Koníček (na foto vlevo s moderátorkou Českého rozhlasu stanice Region - Stáničkou Dufkovou)
Foto: © Ing. Olga Koníčková