Úvod > Markéta Othová: Bez názvu, 2020 aneb vítr sice nefoukal, ale lidé byli šťastní…že se zase jednou sešli…/Festival & Architektura - Čtyři dny & Festival

Markéta Othová: Bez názvu, 2020 aneb vítr sice nefoukal, ale lidé byli šťastní…že se zase jednou sešli…/Festival & Architektura - Čtyři dny & Festival

22.06.2020 10:37

Galerie ProLuka - outSITE gallery/Praha

17. 6. 2020

Když to v roce 1996 začalo, z iniciativy nezisková nevládní organizace nazvané Čtyři dny, jež si usmyslela pořádat mezinárodní festival současného umění 4 (+4) dny v pohybu, byli čtyři iniciátoři, producenti Denisa Václavová a Markéta Černá, produkční Nikola Böhmová a dramaturg Pavel Štorek považováni málem za naivky. Cíl festivalu, tj. prezentovat současné inovativní umělecké projekty, se však ujal a letos - vzdor nevyzpytatelnému koronaviru - trvá. Ukázalo se, že specifikum festivalu - oživování objektů pražské architektury - diváky chytlo. Každý ročník má své téma a diváky táhne propojování různých druhů i žánrů umění, čímž je festival v českém kontextu specifický. Od roku 1998 se koná navíc na netradičních místech.

Nejen netradiční festival, ale i netradiční akce

O galerii ProLuka, jež je zaměřena na umění ve veřejném prostoru, se na www.www-kulturaok-eu.cz zmiňujeme často a rádi. K prospěchu této neformální galerie přispělo, že se v roce 2017 přemístila z bezejmenného vršovického miniplácku nad Tržíčkem v Krymské - nacházející se blízko Kodaňské - pod Moskevskou, blíže k Vinohradům, do Bezručových sadů, nad zastávku Krymská, u Slovenské. Zde už třetí rok neformálně a neinvazně kolemjdoucím představuje hlavně české umělce. Už se tu představilo 22 nejrůznějších projektů. Galerie ProLuka je tak unikátní galerií veřejně přístupnou 24 hodin denně. Kurátory jsou Denisa Václavová a Krištof Kintera.

A tentokrát? Markéta Othová

Pozvánku do Galerie pod vršovickým nebem ProLuka, na vernisáž výstavy Markéty Othové, od kurátorky Denisy Václavové, jsme uvítali. Konala se 17. 6. 2020 v příjemně uvolněném pokorovinarovém (snad!) večeru, záplavě slunce, nebeské modři a v bezvětří.

Středem pozornosti se tentokrát stal objekt Markéty Othové nazvaný ´Bez názvu, 2020´. A co, že se za názvem ´Bez názvu´ skrývá? Citujme kurátorskou zprávu:

„Skulpturálně pojatá instalace Markéty Othové připravená pro venkovní galerii ProLuka má nezvyklou formu fotografického praporu. Na vrcholu Markétina stožáru ale není, jak se na první pohled zdá, černobíle odbarvené nebe, ale zvětšené políčko kinofilmu z roku 1998. Je to možná pozdrav těm, co se tehdy (vlastně už kdysi) na nebe dívali a dnes už se třeba nedívají. A možná vlajka ze zašedlé záclony, v níž se čas láme o 22 let. A možná testament o nebi jako stroji pracujícím periodicky, a přitom pokaždé trochu jinak, stejně jako naše vlastní existence.

Zatímco Stieglitzovy Ekvivalenty, sveřepě zobrazující nebe bez horizontu, stály před téměř 100 lety na počátku moderní fotografie jako první ostny abstrakce, Markétina fotografie vysoko nad námi se vrací někam do éteru, jako emblém čehosi, co existuje zcela nezávisle na nás, a zůstává pomníkem prchavého momentu, jednoho jedinečného bodu paměti.“

Taková malá milá přátelská sešlost

Vše bylo, jak má. Autorka Markéta Othová, kurátoři Denisa Václavová a Krištof Kintera, přátelé, děti a psi, pohoštění, atmosféra jak za starých časů při sousedské na rynku, vše odpovídalo konci půstu kultury, pohody i mezilidských vztahů, který nás postihl na téměř čtvrtletí našich životů.

Bylo znát, že kontakt a pospolitost nám chybí. Ač jsme coby obyvatelé, či přímo lidé, běžně nevraživí, všelijací, když nám teklo do bot, zjistili jsme, že se potřebujeme. Umělci, neumělci. Všichni. Kéž by nám to vydrželo. Bylo by nám toho třeba.

A tak jediné, co nebylo, jak by mělo, byl vítr. Nefoukal a vlajka se ne a ne rozvinout. Návrh semknout se na totéž místo a foukat, aby se objekt ukázal, zrealizovat nešlo. Nedodrželi bychom předepsané odstupy. A foukat v rouškách by byla spíše komická performance.

Takže vzhůru do Bezručových sadů a přejme si dobrý vítr…

Markéta Othová (*1968) - laureátka Ceny J. Chalupeckého 2002

pracuje již od 90. let 20. století převážně s analogovou černobílou fotografií, kterou však přetváří do složitějších prostorových a významových vztahů a adaptuje ji na konkrétní výstavní prostory ve formě volně koncipovaných obrazových konstelací.
v posledních letech klade stále větší důraz na historicitu fotografického média a propojení abstrakce a mimetického zobrazení

101 00 Praha 10 - Vršovice

Bezručovy sady (park naproti domu Slovenská 23 - Praha 2)

zastávka tram: Krymská

Máme otevřeno: non-stop