Mario Chromý: ´Slovákovi se zasekla ruka v záchodě, když lovil SIM kartu´ aneb když z toho Koníček byl taky jelen
Galerie NTK - Praha
8. – 19. 4. 2014
Galerie NTK patří svým umístěním i svým návštěvnickým složením do jisté míry k jedné z mála opravdu vyprofilovaných galerií, či dokonce výstavních prostor. Důvod je prostý. Umístění v Národní technické knihovně, kde to žije studenty technických fakult, tedy především budoucími architekty, stavaři, strojaři, elektrotechniky a chemiky a jejich pedagogy, nutně musí reagovat na majoritní skladbu potenciálních diváků. A reaguje! Výstavy zde konané jsou cíleny na zájmy převahy návštěvníků. Od odborných, jako byla třeba architektura historického Pekingu přes výtvarně avantgardní jako třeba Gebauerovy momentky z ulice zachycující povětšině dámské zadečky, zadky ba i zadnice až po recesní výstavy, kde nevíte, na čem vlastně jste. Sem jednoznačně patří, a všemi deseti, právě probíhající výstava obrazů a prací intermediálního tvůrce -Maria Chromého.
Pozvání od Galerie NTK jsme jako vždy s radostí a zájmem přijali. A když navíc stálo na pozvánce jméno osobitého tvůrce Maria Chromého a neotřelý název jeho nejnovější výstavy ´Slovákovi se zasekla ruka v záchodě, když lovil SIM kartu´, tak nebylo co řešit.
Příjemně neformální akcička
Jsou vernisáže a vernisáže. Na některých je tak snobská atmosféra, že je člověku až nedobře, na jiných je to zase tak formální, že si tam připadá, jako by tam nepatřil, ale naštěstí jsou i vernisáže, kde je vám příjemně a nenásilně. Taková byla vernisáž a posléze i vyčekaná šokézní performance k nejnovější výstavě Maria Chromého.
Že už stalo koloritem podobných – mile neformálních vernisáží – veřejné a stejně neformální kojení donesených miminek - už asi nikoho, kdo měl tu příležitost zúčastnit se takových vernisáží, asi nepřekvapí. Novinkou, alespoň pro mne – a podotýkám, že to ještě nebyla očekávaná performance - byla nevázanost přihlížejících a božská trpělivost ´slečny´-matičky. Přítomná hosteska, uvaděčka, nevím, jak nazvat, se jala totiž kojit přímo ve vstupu do prostoru galerie. A přítomní pánové, bez rozdílu věku, reagovali tak, že se k ní přidružili, hlavy vedle hlavičky spokojeného mimča a vzájemně se tak fotili. ´Slečna´- matička ale zachovala bohorovný klid a s výrazem všechápající - skoro až bohorodičky - jim tu pubertální radůstku dopřávala. Stejně tak reagoval i malý ´ježíšek´. Své přesnídávky se nemínil kvůli těm loudilům kolem rozhodně vzdát…
Výstava jak šitá pro tohle prostředí
Blížící se Majáles, spolu jarem lezoucím na studentky a studenty všeho druhu, nejen ty technické, probouzí ještě více než obvykle studentkou touhu po recesi. Dokládají to i zpravidla originální a vtipné vizitky kandidátů na Krále majálesu. A právě do téhle neoddělitelné části studentského života – studentské recese - se strefuje i výstava Maria Chromého s předlouhým názvem.
Jeho série obrazů, koláží a kreseb, čítající zde vystavených cca 30 až 40 děl a dílek, vychází z denní reality, ale ve výsledku vyznívá naprosto absurdně. Chromý totiž vnímá buď přímo doslovně, anebo v mírné modifikaci, typické a exemplární titulky z bulváru, které denně konzumujeme, a svojí ilustrací je převádí je do obrazové podoby, ovšem značně zkarikované až úletové. A člověk si pak, až teprve při zhlédnutí jeho ´ilustrací´ uvědomuje bulvárnost, ba přímo zhovadilost takových přiblblých zpráv, které buď zkreslují skutečnost, nebo si ji dokonce zdánlivou seriózní dikcí rovnou vymýšlejí.
Malý vhled do moudré recese
Recese, studentská, či jakákoli jiná je, jako všechno, dvojí. Buď jako prvoplánová ´sranda´ útočící leda tak na bránici a ještě neinvenčně a podprahově, anebo jako vtip, promyšlený a rafinovaný, který v druhém polánu vnese do mysli a vědomí také nějaké to poslání, myšlenku.
Chromý na této výstavě patří jednoznačně k těm druhým tvůrcům recese. A porovnáte-li výrazné bulvární tituly pod díly se ztvárněním toho, co titulek říká, máte dost důvodů se zamyslet, a když se to bude hodit, tak napříště i vnímat nějaký další výkřik zoufalé snahy po zvýšení čtenosti či sledovanosti, s patřičným nadhledem. Čí raději rovnou od-hledem.
Dovolte jen pár titulků – titulů pro autorovy ilustrace
- Žena ze vzteku zabila manžela tím, že ho zasedla
- Pes přinesl své paní jako aport ruční granát
- Pod účastníky odtučňovací kůry se probořila podlaha (triptych)
- Na smrtelné posteli se přiznal k vraždě. Když se uzdravil, obvinili ho
- Chtěl se pomstít pichlavému keři, způsobil miliardový požár
- Exhibicionista převlečený za banán ohrožoval ostatní jedince pistolí
- V moři je už 130 tisíc nafukovacích poprsí
- Kněz se utopil, když věřícím ukazoval chůzi po vodě
Pár titulků za všechny
A teď řekněte, že byste snad nikdy nic podobného nečetli? Četli. Obrazy, kresby a koláže Mario Chromého to však posouvají dál a ukazují hloupost takových rádobyzpráv a jejich až nebezpečnou nakažlivost, vedoucí k naší otupělosti nad podobnými blbostmi.
Mírně utajený třetí plán autora?
Ke cti autora Maria Chromého ještě dodejme, že v jeho pracích existuje dokonce navíc i jakýsi třetí plán. Sofistikovaný a možná i trochu méně transparentní, nicméně konsenzuální. Autor totiž nevytváří své ´ilustrace´ stále stejně, týmž rukopisem, srovnatelnou technikou, ale vhodně a opět promyšleně a záměrně, s ohledem na dané téma, po svém napodobuje s výraznou mírou nadsázky i různé malířské styly. Jako by se snad i sám bavil tím, co a jak vytváří. Jenže to není opět jenom samoúčelné, ani jenom kvůli nějakému oživení. Ne, ono to má totiž taky logiku. Ať už jde o nápodobu kubismu, ikonografie nebo čehokoliv, co má své v daném případě své oprávnění, svůj důvod a svou vlastní pointu v tom, proč právě to a právě tak.
Performance zcela v duchu výstavy
Přestavte si uširvoucísound, který není hudbou, který nemá rytmus, který ale zní a vtahuje do nějaké vykolejené situace, kdy nevíte, zda sníte po lysohlávkách nebo po špatně stráveném bůčku. Dýdžejka v civilu, ovšem se sloní hlavou, obsluhuje hudební kompík, a na scénu vstupuje zjevení v podobě jelena v manažerském pánském dresscode. Jen ta jelení hlava nějak nesedí k tomu jupieslooku. Zjevení dokráčí až k rozmalovanému absurdnímu obrazu ilustrujícímu, že v jistém americkém státě vtrhly do poklidného městečka desítky hladových dravých šelem uprchlých z tamní ZOO a vrhají se na vše, co jim přijde od cesty. Jelen se chápe barev a obřadně a rituálně vymalovává šelmám na obraze jejich vyplazené lačné jazyky rudou barvou prolité krve. Horůrek, při kterém se nejde ani smát, ale ze kterého jste, no ano jeleni, a čekáte, v tom pekelném rámusu, provázeném šílenými skřeky jelena-tvůrce ve smrtelných tvůrčích mukách, jak to celé dopadne. No a jak by to dopadlo. Jako každý horor. Šílený jelen-tvůrce vyčerpán k smrti, vycucnut svým dílem, padá k zemi a je po něm. Asistentka se sloní hlavou zakreslí na podlahu křídou obrys jeho těla, poslední místo výskytu tohoto druhu a odtahuje mršinu na hřbitov dějin, pohřebiště talentů, či rovnou do kafilérky. To už je na vás a vaší představivost. Řev zvukové kulisy utichá. A jásot přítomných propuká spolu se spontánním potleskem. Ano, performance měla myšlenku. A odpovídala duchu výstavy i tomu, co nám autor sděluje.
Bonus v horním patře galerie 
Že je Mario Chromý skutečně intermediální tvůrce, dokazuje tentokrát naivisticky rafinovaným videem, které výstavu doplňuje v rohu horního patra. Kratičkým videoklipem o ženě, která vyla jako vlci. Příběh se odehrává Číně a projevy staré Číňanky jsou vesničané zprvu zděšeni. Chraňme se, na vesnici táhnou vlci. Jenže časem si na to zvyknou. Jací vlci, to přece je zase ta ženská, co vyje…A uklidněni si už vytí ani nevšímají. Tentokrát ale vlci na vesnici táhnou opravdu…(známe i z českých pohádek)
Technika zobrazení je opět v intencích a stylu autora. Nevím, jak moc pracoval jeho počítač, a elekronika, ale mně – v mém věku a s mými zkušenostmi – to připomíná starou dobrou večerníčkovskou, tzv. papírkovou, metodu, kdy výtvarník rozkreslil postavičky a věci, co v příběhu hrají ve všech pohybových variantách a animátor je pak rozstříhané na jednotlivé dílky – tehdy ještě okénko filmu po okénku, snímek po snímku – posouval tak citlivě a postupně, že při promítání to pak vypadalo skoro jako plynulý pohyb. Nezapomenutelné kouzlo dnes už archaické klasické metody se podařilo navodit i Chromému v jeho videu. Využil fotomontáží rozpohybovaných fotek a kreseb. Ať už to vytvořil jakkoli, zdání dávné papírkové metody tomu dodává – pominu-li myšlenku příběhu jako takovou – až netušené retro kouzlo chtěného.
Jak to vidí kurátor výstavy
Samostatná výstava slovenského intermediálního umělce Maria Chromého v Galerii NTK představuje sérii obrazů, koláží a kreseb inspirovaných titulky zpráv z bulvárních mediálních zdrojů. Muž žil 15 let s tužkou v hlavě … Na nejstrašidelnější anglickou vesnici zaútočily milióny záhadných much … V Austrálii z nebe pršely ryby… Autor Mario Chromý tyto surreálné situace, postmoderní zázraky a především pohromy přenáší na plátno - činí tak s velkou dávkou (až haškovské) poťouchlosti, ale současně fascinace. Mariovy obrazy jsou karikaturami současných médií, která se už dávno z deklarované pozice ´hlídacích psů demokracie´ přesunula do sféry vyprázdněného infotainmentu. Současně lze výstavu vnímat jako distancovaný komentář k médiu malby – Chromý v rámci jednotlivých obrazů mění malířské přístupy, napodobuje ironicky styly jiných tvůrců. Obrazy a kresby jsou doplněny také krátkým animovaným filmem.(kurátor výstavy: Milan Mikuláštík)
Galerie NTK není zdaleka jen pro studenty
Kdo můžete, neváhejte a navštivte výstavu Maria Chromého v galerii NTK. Stojí to za to. Zasmějete se, zakroutíte nad tím vším hlavou, uvědomíte si, kam až nás ta media zavádějí jak bludičky poutníky na pokraji bažin, či přesněji bahna velkoměsta a současného světa vůbec. A když už na výstavě budete, zajímejte se rovnou o ty další. Vždycky to tam totiž má smysl a vždycky je škoda si to nenechat ujít.
Jo, a abychom nezapomněli, možná najdete i obraz ´Slovákovi se zasekla ruka v záchodě, když lovil SIM kartu´. Je to s ním totiž jako s tváří legendární paní Colombové…
Zdalipak víte, že…Mario Chromý (40)?!
- se narodil roku 1974 na Slovensku
- již v mládí se u něj projevil zájem o muziku, hrál v několika metalových kapelách
- po přijetí na pražskou AVU se začíná plně věnovat výtvarnému umění. Zkušenosti získává v ateliérech Miloše Šejna, Jiřího Davida a Vladimíra Skrepla.
- výsledky se dostavují brzy a Mario Chromý se v roce 2003 stává laureátem Ceny Oskára Čepana, této slovenské obdoby české Chalupeckého ceny
- žije v Praze
Galerie NTK
Současně s otevřením Národní technické knihovny 9. 9. 2009 byla zahájena také činnost Galerie NTK, která se stala integrální součástí provozu knihovny. Během uplynulých 5 let v galerii proběhla řada výstav zaměřených především na propojení současného umění, vědy a technologií, dále prezentaci architektury a vzhledem k místu, kde se knihovna nachází - je součástí univerzitního kampusu - také nemalý počet studentských projektů. Pracovníci Galerie NTK připravili několik skupinových přehlídek s mezinárodní účastí. Kromě těchto vlastních výstav galerie navázala spolupráci i s řadou kulturních a vědeckých institucí a subjektů, jež přinesly do výstavního prostoru další zajímavá témata.
Důležitou součástí programu Galerie NTK jsou výstavy studentů uměleckých oborů nebo architektury. Pravidelně se v NTK objevují klauzurní či diplomní projekty z Fakulty architektury ČVUT. Divadelní institut uspořádal v Galerii NTK dvě ambiciózní výstavy.
Jednotlivé výstavy v parteru i v Galerii NTK navštěvují řádově stovky až tisíce diváků. Program galerie bývá často reflektován ve zpravodajství předních českých médií. Kurátorem Galerie NTK je Milan Mikuláštík.
Galerie NTK
Praha 6
Technická 6
8. – 19. 4. 2014
Máme otevřeno:
pondělí – pátek: 10.00 – 18.00 hodin
sobota: 10.00 – 16.00 hodin
vstup: zdarma
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: Ing. Olga Koníčková, Galerie NTK - internet