Úvod > Mária Kudasová: Z jeskyně do iluze (fotografie, kresby) aneb není malých fotek ani námětů, je jen velký kumšt a duše plná fantazie

Mária Kudasová: Z jeskyně do iluze (fotografie, kresby) aneb není malých fotek ani námětů, je jen velký kumšt a duše plná fantazie

08.06.2021 16:25

Mária Kudasová: Z jeskyně do iluze (fotografie, kresby)

1. 6. – 29. 6. 2021

Galerie 9

„Z bláta do louže, z deziluze do iluze, pořád v jeskyni, blíž sebepoznání, blíž radosti ze sebepřekonání, blíž podstatě svých snů, přesto stále v jeskyni.“

Mária Kudasová – říjen 2020

Datum uvedené u citátu autorky nejnovější výstavy v proslulé vysočanské Galerii 9, cosi naznačuje. Naznačuje, niterný stav duše umělkyně, vyznačující se mimořádnou schopností imaginace a talentu nacházet pozoruhodnosti tam, kde téměř nikdo nevidíme důvod je hledat. Datum citátu ale naznačuje, že ani její schopnosti mizet do tajemna, už nepomáhali v situaci, kterou jsme museli všichni nechtěně prožívat.

Detaily

Detaily tak všední, že je nevidíme. Ale Mária Kudasová je vidí za nás. A jinak. Vidí je vidoucíma očima. Vidí je jako záhadné, zamýšlivé, odvádějící nás do tajemna světa, jenž možná je, možná není, ale který nám Mária Kudasová představuje s vehemencí, jako když ufologové prosazují fotky neidentifikovatelných předmětů. Jenže u Márii Kudasové je to přesně naopak. Ona totiž opravdu nefotí UFA, ona fotí reálné detaily, které nás pak, s pomocí jejího vidění a vnímání, teprve unášejí za práh reality až někam mezi Ufony.

Co po nás zbyde?

Jsou snímky unikátní, které zachytí zlomek vteřiny, v níž se odehrálo cosi, co už nikdy nikdo nikdy neuvidí. Co pomine a zůstane jen na té fotografii. Věřme, nevěřme, že to tak bylo. Mária Kudasová, ale objevuje svými snímky, to, co trvá. Co tu možná bude, až už my tu nebudeme. Puklinu ve skále, vývěr z roury, strukturu jaké si hmoty. To všechno samozřejmě je. Jenže my to nevidíme. Přesněji - nevnímáme. My to totiž nehledáme. Ale její fotografie to objevují za nás a její oko nalézá pro nás, pro ni a možná i pro budoucno. Protože mnohé z toho, co na svých fototoulkách světem nacházejícím se všude kolem nás, Mária Kudasová objevuje, tu zůstává nepovšimnuto námi všemi dál, i po stisku spouště a zachycení odrazu a zůstává možná skoro navždy. Tedy, je-li ono „vždy“ ovšem vůbec možné.

Třikrát dejme slovo povolaným

Zdá se, že každý kdo se seznámí s fotografiemi Márie Kudasové, je zažehnut k filozofování o skutečnu a neskutečnu a o neskutečném skutečnu. Tak třeba Jan Klusák o jejích fotkách napsal toto:

„Mária dovede vyčarovat na fotografickém materiálu zachycené stopy prchavé přítomnosti neznámých kouzelných zvířat, zdržujících se v tajemných jeskyních a šerosvitných lesních zákoutích. Kde to je? V pohádkové zemi. Občas mám chuť v ní zmizet proměněn v neznámé tajemné zvíře.“ - Jan Klusák, duben 2020

Další citát je staršího data, ale od stejně ohromeného Jaroslava Kořána:

„V artefaktech, které autorka předestřela naši pozornosti, se spojují profese obě. Snímek kamene z hlubin druhohor nebo prvohor, prohlodaný otisky a vrypy mechovek, lilijic, trilobitů či jakých ďasů - zprávy z časů minulých - překrývá jeskynní kresba našich dní. Poselství překrývá poselství. Zaklínání…“ Jaroslav Kořán, 7. 4. 1994

A poslední citát, třetího povolaného, Milana Munclingera, je sice hodně krátký, ale setsakramentsky výstižný:

„To je Mária. Ona je čarodějka.“ Milan Munclinger, nedatováno

Svět Márie Kudasové

Kresby a fotografie Márie Kudasové se spolu snoubí, doplňují se vzájemně, prolínají sebou a překvapují pozorovatele. Svou tajemností, svým prozrazováním nesdělitelného a hledáním netušeného. A rozhodně vybízejí k návštěvě. Ne jen Galerie 9 jako takové, ale k návštěvě pozoruhodného autorčina světa, světa, do nějž nás tak vstřícně a ráda zve. Co, zve, ona nás tam láká, vábí prostřednictvím svých záhadných objevů nacházených za zrcadlem oné zdánlivé všednosti našich dnů, aby nám dokázala, že žádný z našich dnů, všedním nemusí být. Jen se umět dívat.