Úvod > Malá mořská víla aneb v D21 poezie ještě žije

Malá mořská víla aneb v D21 poezie ještě žije

10.06.2015 10:07

Divadlo D21 – Praha

7. 6. 2015

Nemyslím si, že v době, kdy kina ovládla další z bezpočtu variací na Malou mořskou vílu nazvaná – aby se nekopírovalo – Malá z rybárny, je počin divadla D21 na totéž téma nějakou vzdoroakcí. Není tomu tak. Filmové animované, loutkové, romantické drama, jak praví jeho anotace, v pojetí režiséra a spoluscénáristy Jana Baleje vsadilo zjevně především na loutky hodné Tima Burtona. Samozřejmě nic proti tomu, je to věc názoru, ale ztratilo se tak – ke škodě všech - kouzlo poetiky, a to včetně té výtvarné, která se v originále smutné, a tolik typicky andersenovské pohádky, nabízí. A kterou také většina předchozích inscenátorů - ať už v hrané či jiné podobě - plně a s chutí vyznávala. Včetně české opery oper Dvořákovy Rusalky.

Zaplaťpánbu, v D21 si zachovali zdravý rozum, a s jejich - neskrývaně i názvem - opravdovou Malou mořskou vílou se naštěstí nevydali cestou podivných experimentů, nýbrž vsadili na svoji prapodstatu – pohybové divadlo a poetiku. Obého měrou vrchovatou. Díky tomu je - a s plnou odpovědností i může – být jejich Malá mořská víla vhodná opravdu pro děti od tří let. Wow!

Představení jistí 3 pilíře

Ne, nebojte, nebude řeč o třetím zborceném pilíři důchodovém, ten patří k experimentům, ale o třech pilířích, na kterých v D21 – a správně a moudře – vystavěli svoji – Andersenovu – pohádku.

První pilíř – Eva Kratochvílová

Bezesporu a jednoznačně invenční a citlivá autorka. Osobnost, která si své pojetí H. Ch. Andersena pohlídala od začátku do konce. A dobře udělala. Jen tak dál!

Scénář

Tak předně – Kratochvílová - příběh sám neměnila. Což je chvályhodné. Trochu zjemnila finále a s ohledem na malé děti a jejich babičky a dědečky v hledišti to bylo i rozumné. Tím byl pak ale prakticky scénář dán tak jak to H. Ch. Andersen napsal. A myslel. A to je jenom dobře.

Texty písní

Pro jistotu si Eva Kratochvílová připravila do své hry i texty písní. No, spíše poetických šansonů, kterým malé děti možná až tak plně neporozumí, o to víc potěší vnímající rodičovstvo a staromilné prarodičovstvo. Zdárně se tu těmi songy posouvá a předěluje děj, a pro děti je to nesporně mile oživující prvek. Pro herce asi trochu fuška k přesnému zapamatování a pak ještě i náležitému frázování. Děje se totiž ´a cappella´ (!), jak říkají muzikanti.

Kostýmy a výprava

Eva Kratochvílová se ale postarala i o to snad ještě důležitější. O kostýmy a výpravu. A pro tento to kus je přímo klíčové. Výborně barevně sladěné a jednoduše nápadité kostýmy obou protagonistů – mořská víla, coby plovoucí a tatáž pak polidštěná, krab i princ. Žádná věda, řeknete si po představení. Možná, ale přijít na to! V jednoduchosti je totiž genialita. A k tomu finta s mluvící lasturou, mušlí, škeblí, jak libo, suplující čarodějnici, která by byla nutně důvodem k variacím na strašidelnost. Paráda! Každá mušle na uchu k vám přece promlouvá. ozvukem moře i tajemným šepotem z hlubiny. Jak chcete. Ale úplně nejkouzelnější je nápad s plachtou igelitu – možná spíš nějakého lehkého mikrotenu či čeho – který se tu vznáší na jevišti v lesku světel rampy v rukou obou herců a dokonce i malých spolupracujících diváčků v první brázdě. Dokonale navozuje pocit moře. Tu jako příboj, tu jako vlna - div ne – tsunami, jindy jak předěl mořské hladiny, až už již nad/ pod. Prostě skvělý inscenační nápad a výtvarný multifunkční prvek.

Režisérka

A nakonec ještě jednou Eva Kratochvílová – režisérka. Správně tak. Měla svou jasnou vizi, a tak si ji ztvárnila výtvarně i textově, a zbývalo už to celé jenom dopracovat s herci. Kdo jiný by to měl udělat lépe než sama autorka. A že to byl úkol důležitý a vybízející, není pochyb. První půle víla v roli mořského tvora mluví. V té druhé je však němá. V první se ptá na elementární dětské otázky, hledající odpovědi na zkoumaný pozemský svět lidí – a to děti vlastně dělají také. A ve druhé je s tímto světem konfrontována. Objevuje a ověřuje si, co slyšela a tušila. Nebo ani netušila. Jenže, je němá a tak se rozvírá prostor pro pantomimu i klauniádu. Při správném podání, jasnou řeč srozumitelnou všem. A partner víly? V první půli moudrý krab,všehoznalý, schopný stručně a srozumitelně odpovědět na každou vílí otázku. V druhé půli pak člověk, ryze pozemský. Trochu pošahaný fakty a vědou, který na konci – pozdě žel – prohlédne, zlidští a odhodí svůj školometský pohled na svět. Láska z něj udělá člověka víc než kouzla z víly, protože jím byl do té doby spíše jen co do biologické definice.

A tím jsme se dostali ke druhému pilíři tohoto přestavení - hercům.

Druhý pilíř – herci

Přestavení odehrávající se na jinak prázdném jevišti, bez kulis a jakýchkoli efektů stojí na rukou, tělech, mimice, gestech a hlasech obou herců. V našem případě na premiéře 7. června 2015 jimi byli Hana Mathauserová a Petr Pochop (alternují je Kristýna Podzimková a Milan Ligač, nejnovější členové souboru divadla D21).

Hana Mathauserová i Petr Pochop jakožto zakládající členové souboru D21 mají v krvi uloženo ono původní a vesměs i trvale dodržované kritérium D21 – pohybové divadlo. Pantomima, skoro místy až balet víly a pozemšťanské pohybové variace prince a ekvilibristika kraba, jim oběma k tomu dali ovšem mimořádnou a žádoucí porci prostoru. A využili ho oba dokonale. Rozpohybovali zcela výmluvně nejen sebe, zmíněné minimalistické leč efektem přímo maximalistické rekvizity, ale, co je hlavní, i své malé diváky. A to navíc značně nesourodé. Od těch opravdu tříletých až po ty školní, tvářící se jako, že to už přece není pro ně, oni jsou – odchováni počítačem – a tak daleko dál. Nebyli. Otrávené ksichtíky se rozzářily a věk nevěk, hráli s sebou všichni. Což je ten úplně nejlepší a nejpádnější důkaz, že se dílo podařilo.

A co ten třetí pilíř?

Relativně nenápadný, ale tuze důležitý. Dramaturg. Šťastná ruka, divadelní čich a cit pro využití potenciálu hereckého souboru, to je úspěšný dramaturg. V tomto případě dramaturgyně - Magdalena Frydrych Gregorová. Dáma se zkušenostmi z Klicperova divadla Hradec Králové, Městského divadla Kladno, Divadla Disk, Švandova divadlo, A studia Rubín, Pidivadla, STK Theatre Concept, Divadla Letí a Divadla Puls. Mimo jiné. S D21 již spolupracuje delší dobu. A to tak, že zdárně.

Její podpis a – výběrově citový rukopis – najdeme už pod třemi zajímavými inscenacemi, které na repertoáru divadla D21 jsou: Racek (prem.: 27. 2. 2015), Trnová koruna Karla Havlíčka Borovského (prem.: 10. 4. 2015) a nyní (zatím) do třetice, tedy i Malá mořská víla (prem.: 7. 6. 2015). Vše inscenace, které se stanou nebo už staly, stabilními lákadly na repertoáru divadla. O všech hrách jsme na www.www-kulturaok-eu.cz ostatně – a pochvalně – informovali, hned po jejich uvedení.

Poslední chystanou premiérou letošní sezony, opět v dramaturgii Magdaleny Frydrychové Gregorové – tentokrát pro velké diváky - bude Bledý oheň (premiérovaný12. 6. 2015), o které vám povíme určitě také. Takže, čtěte www.www-kulturaok-eu.cz, ale hlavně sledujte web D21 (www.divadlo21.cz)

A jak, že to napsali autoři představení?

Věříte na mořské víly?

Ano, to jsou ty princezny s rybími ocasy!

Bydlí hluboko u mořského dna, hrají roztomilé hry, tančí a zpívají legrační písničky. Nevěříte?

Tak plavte za mnou!

Já vám něco povím!

Povím vám pohádku o malé mořské víle a jejím velikém dobrodružství.

Znám ji od pana Andersena, pošeptala mu ji mořská pěna.

Po cestě potkáme čarodějnici i prince.

Půjčíme své fantazii velrybí ocasy, pevně se chytneme za ruce a ponoříme se pod hladinu, která skrývá tajemství i naději.

Já dobře vím, že mořské víly na nás věří. Věří na krásné a dobré lidi, kteří se radují mezi zelenými stromy i vysokými domy. Věří, že náš život je šťastný a že si můžeme vzájemně porozumět. Třebaže se jeden od druhého lišíme. Třebaže je každý z nás trošku jiný a zcela jedinečný.