Máj Národní - střešní vyhlídková terasa aneb zábava není jen konzum, ale také nadhled a poznání
Máj národní
Střešní vyhlídková terasa
28. 6. 2024
V předchozích dvou článcích uveřejněných na našem webu jsme se zabývali
fasádou a interiérem
nově otevřeného starého dobrého Máje, nyní už ovšem Máj národní
(Máje Národní? – Máje Národního? – Máj Národního?...).
Tentokrát se, ale nad to vše povzneseme,
neboť navštívíme tzv.
Střešní vyhlídkovou terasu.
Náš někdejší obchodní dům Máj se za dva roky změnil.
Hlavně co do smyslu a náplně.
24. 6. 2024 se po důkladné mediální masáži otevřel.
Předcházela tomu nejprve kontroverze stran motýli Davida Černého.
Následovaly kritické reakce architektů, spolků, sdružení a samozřejmě i jednotlivců
týkající interiérů bývalého Máje.
Jejich přeměna z obchodního domu na mnohapatrové zábavní centrum
bylo téma pro diskuzi jako dělané…
A pak ta gigantická food hall pro 750 hltajících strávníků,
desítky barů a restaurací pro utrácející specifickou vrstvu obyvatel…
254 lustrů určených lustraci obří haly…
Počty láhví majících tvořit umělecké dílo a dominantu jídelny, pardon, foodhally…
No, a na závěr ještě ono, zřejmě bez povolení budované, venkovní hřiště
nacházející se na střeše…
Pak, aby do Máje, pardon teď už do „Máj Národní“ (ach ta čeština!) nepádily
od 24. 6. 2024 davy.
Většina se spokojila s těmi motýly venku, další uvízly u menáže ve foodhalle,
a jen málo vystoupalo až na střešní vyhlídkovou terasu...
Každý jsme jiný…
Obchodní dům Máj se tedy za 4,5 miliardy korun proměnil a nabízí nám svých devět pater. V čase našeho průzkumu „Máj Národní“ ovšem jenom dvě a Střešní vyhlídkovou terasu. Odpovědně můžeme za www.www-kulturaok-eu.cz říci, že nás sice zajímali motýli pana Černého, zvědavi jsme byli i na food hall a její lustrovou výzdobu, ale to, co nás do této budovy našeho mládí opravdu táhlo, byla ona zmíněná Střešní vyhlídková terasa.
Vzhledem k tomu, co lidí se o novou úpravu staré budovy zajímalo, nás na terase nakonec bylo jen pár. Většina se spokojila pohledem na motýly, menšina s krmí a jen my a nám podobní jsme se tedy usídlili až na Střešní vyhlídkové terase.
Každý jsme tak uspokojili své smysly a naplnili své životní touhy. A tím se ukázalo jako vlastně dobré, že každý jsme jiný, že každý podle své letory si uspokojí svoji zvědavost a touhu po poznání, protože na Střešní vyhlídkové terase byl klid a místo k naprosto úžasným pohledům.
Povznášející relax nad Prahou
Provozovatelé téhle Střešní vyhlídkové terasy sice ve svých materiálech výhledy, které se -díky zcela novému úhlu podhledu - dosud nikomu běžně nenaskytly, odbývají pouze malou poznámkou, spíše konstatováním, že je tam odtud „jedinečný výhled na Prahu“. Tečka. Podstatnější je pro ně, že z Rooftop baru a z Fly Vista restaurace, které tam jako nezbytnost všech jiných vjemů jsou také, si máme vybrat příhodné místo a ponořit se do – jak jinak taky, že – do jedinečného gastronomického zážitku, vychutnat si tam šampaňské a jen tak mimochodem i ten výhled na Prahu. A zachovat si nezapomenutelné vzpomínky na – „snídaně, obědy, večeře a to bez ohledu na to, kolik je právě hodin“.
Budiž to všem dychtícím přáno. Je to věc názor. My jsme se ale spíš ponořili do zcela jiných zážitků, a vychutnali si - výhled na Prahu - trochu od jinud a zachovali si tak také nezapomenutelné vzpomínky, ovšem, na zcela něco jiného, než plnění břichu a laskání chuťových buněk. My se tam jen dívali a dívali.
Pod námi 17 tisíc metrů čtverečních zábavy…
Ano, pod námi zůstalo 17 tisíc metrů plochy určených zábavě, konzumaci a požitkům. Nechť tam jsou. Ale před námi a kolem nás, se nabízel - neboť Střešní vyhlídková terasa umožní prakticky kruhový výhled na všechny strany - celý svět Pražáka, půdorys dějin města, narýsovaný ještě samým otcem vlasti, Karlem IV. A zadíváme-li se z té výše do dálky, není snad nic, co bychom nemohli z Prahy spatřit. Jen to ale umět, z té ptačí perspektivy, identifikovat a pojmenovat…
Mnoho výhledů na Prahu v Praze je, ale…
Na Prahu se dá dívat z řady míst. Od Staroměstské věže, přes různé věže více či méně běžně přístupné, až po osvědčenou oficiální a titulární rozhlednu na Petříně, prvorepublikový Mrakodrap na Žižkově, bývalou budovu ROH, dnes zvanou Dům Radost až po vyhlídkovou věž na Žižkově v Mahlerových sadech (tedy jen dle jména, sad tam není ani náhodou).
Pražské věže, kostelní či z někdejších městských bran, druhdy monumentální, dnes díky už dávno vícepatrové zástavbě kolem nich, nabízejí „jen“ malé rozhledy. Petřín je na kopci, je pětinovou zmenšeninou pařížské Eifelovky, a nabídne Prahu pěkně v celku a skoro doslova jako na dlani, ale na rozdíl od těch různých pražských věží, nabízí Prahu komplet, v globálu. Je to rozhodně důležité i zajímavé, ale je to do jisté míry, nějak málo osobní.
Dům Radost zase změní Hlavní nádraží v dětskou vláčkohru, jednookého pána na koni, poklusávajícího na vrše Vítkov na našeho kolem projíždějícího souseda, ale ať chceme či nechceme, je tenhle mrakodrap vlastně v dolíku a ještě zastíněném zastavěnými stráněmi kolem.
A Mahlerovy sady? Tam už se naše zraky přes Prahu skoro až přenášejí a za dobré viditelnosti si daleko víc prohlížíme Říp, Blaník, Krkonoše a jiné dominanty země České, zatímco Praha tam pro nás je takové to, kdesi pod námi. A Žižkov kolem je až moc malý.
Autor těchto řádek si tedy troufá vyřknout - možná kontroverzní, ale jeho osobní – názor. Je podložen jeho už třemi čtvrtinami století všelikého shlížení na Prahu. Proto si troufá tvrdit, že tahle Střešní vyhlídková terasa na budově bývalého OD Máj, pardon, Máj Národní, je momentální unikum. Místem, rozhledem i atmosférou.
Stačí se dívat a vidět je co
Bez zajímavosti není rozhodně křižovatka hned dole pod námi. Křížení ulic Spálená, Národní a Na Perštýně. Takový malý vzorek velkého ruchu ulic pražských…
· Výhled směrem na západ…
Pozvedneme-li náš hled směrem západním, stačí jenom po ose narýsované Národní třídou, neunikne nám nejprve střecha podivné stavby, zvané - poeticky – Drn, pak věže kostela svaté Voršily, naproti přes ulici je vidět Topičův salon a znovu přes ulici Nová scéna. Za ní střecha Zlaté kapličky. A dál, přes Most Legií, dohlédneme pohodlně až na Střelecký ostrov a za ním na stoupající petřínskou stráň s Hladovou zdí, vedle ní Nebozízkem a až na samém vrcholu Petřínská rozhledna…
· Výhled směrem na severním…
Zahledíme-li se směrem na sever, pronikneme do změti objektů Starého Města Pražského. Ostatně, nacházíme se koneckonců na místě těsně za někdejšími Staroměstskými hradbami. Pozůstatkem je už jen tak trochu kostel sv. Martina - ve zdi – (rozumějme, dávné hradební). A opět stačí pokračovat stále týmž směrem dál. Nalevo spatříme Betlémskou kapli, za ní kostel sv. Jiljí, Clam Gallasův palác, a už jsme na Mariánském náměstí s budovou radnice, za ní je Pinkasova synagoga, pak Právnická fakulta a přes řeku nás převede Čechův most, za nímž se vypíná stráň Letenských sadů, vrcholící Metronomem a za ním ještě spatříme tribunu stadionu Sparty…
· Výhled směrem východním…
Ale zpět na terasu. A stočme hlavu směrem východním. Hned vedle máme palác Chicago, palác rodiny Kolowratů, přes ulici o kosíček dál je Palác ARA, dříve OD Perla, pak nepřehlédnutelný - a od 13. století nedostavěný - kostel Panny Marie Sněžné, zrakem přelétneme napříč Václavské náměstí a dospějeme přes budovu (dosud stále ještě) Hlavní pošty ku věži Jindřišské, za ní je mohutný Cukrovarnický palác, dnes hotel, a následuje železniční podjezd U Bulhara a pohled nám utkví na jiné vyhlídkové atraktivitě Prahy, někdejším Penzijním ústavem, prvorepublikovém pražském mrakodrapu dnes zvaném Dům Radost. Zahlédneme ještě tribunu žižkovské Viktorky, a to už stoupáme zrakem vzhůru ke kostelu sv. Prokopa, překročíme pohledem pestrou a zahuštěnou zástavu Žižkova, kolem Táborské, Chelčického, Lupáčovy, překročíme ještě Prokopovu ulicí a vystoupáme vzhůru přes Bezovku až na samý vrchol - Parukářku…
· Výhled směrem jižním…
Střešní vyhlídková terasa Máj Národní má výhodu - umožňujme rozhled kruhový, takže lze pohlédnout i směrem jižním. Zde náš zrak projde nejprve ulicí Spálenou přes sousední OD Quadrio, přejde přes budovu Pojišťovny ke kostelu Nejsvětější trojice za nímž je vidět budova Městského soudu, pak následuje Karlovo náměstí s kostelem sv. Ignáce, tak trochu se dá vytušit i Faustův dům, za ním kostel Sv. Jana Nepomuckého na Skalce, vpravo od něj jsou Emauzy s netradiční věží, pak nám ale výhled klesá u Botanické zahrady na Slupi, na Vltavě uzříme (zatím ještě pořád chátrající) Železniční most a už nás upoutá pohled na vrch na němž se pne areál Vyšehradu s kostelem sv. Petra a Pavla, pod ním zahlédneme Vltavu s Císařskou loukou, budovu Podolské vodárny a dál už se výhled chtě nechtě mlží, ale Vltavské koryto je vystopovatelné, a při dobré viditelnosti, zraku a příruční optice, dohlédneme klidně až někam do Hlubočep, kde se nad Barrandovským mostem vypíná Barrandovská skála…
Pražákům je hej…
Michael Kocáb nezpíval ve slavném songu Pražského výběru o výhledu z terasy Máj Národní a myslel to v té písni jinak, ale nám se titulek hodí k faktu, že Pražáci, tedy alespoň ti, co ještě vnímají město i vlastníma očima a nesedí pouze v kavárně nad displejem čehosi, na terase mohou do nekonečna hádat, co že je tamta věž, kde že je tamta budova a kam že to teď vlastně hledí. A to jsme jen letmo naznačili pohledy přímé a do jednotlivých světových stran. Ale ony mezi nimi jsou ještě celé kvadranty, kde se můžeme snažit identifikovat další a další stavby a místa.
Ti zahledění do svých displejů mají smůlu. Ale možná, že je jim to, jako vše mimo ten „jejich“ virtuální svět, zcela fuk.
Pro nás platí, že mít krásné a malebné město v jeho - téměř - středu tak pěkně rozpoložené pod našima nohama, jde o pohled, který stojí za to. A zírání do displeje to rozhodně nenahradí.
Pohled na Prahu z hůry, vždy stojí ta to, byť zrovna pokaždé nevíme, co vlastně vidíme.
Ani my na www.www-kulturaok-eu.cz jsme si mnohde nebyli (ovšem pouze u méně zřejmých objektů jisti. Ale to je na tom přece to krásné, a to je na tom i to romantické.
Pražák znovu poznává Prahu. Jinak. A nachází ji, tu, kterou vídá den co den, tentokrát z výše vyhlídkové terasy domu shledává známá místa jako neznámá. To přece stojí za to, vyjet až na tu Střešní vyhlídkovou terasu Dům Národní (ach, ta čeština) a dívat se a dívat. Okouzleni nově, tak jako my.
Text: Richard Koníček
Foto: Marie Kubíčková, DiS.
Více o domě Dům Národní:
