Lysá nad Labem aneb navštivte nejen prosperující výstaviště, ale také skvostný zámek a jeho přenádhernou zahradu
Dnes je – přiznejme si to – pro běžného Pražáka Lysá nad Labem spojena podvědomě s tamním výstavištěm. Do výstavnického kalendáře vstoupilo výstaviště v roce 1994 a málokdo (v Praze) věřil, že vytvořit výstaviště na maloměstě vzdáleném vzdušnou čarou 32 km o Prahy s jejími výstavními areály, může být šťastný nápad. A byl. A je.
Na ploše bývalé zahrady v Masarykově ulici vznikla první výstavní hala. Ve dnech 23. – 25 září 1994 v ní proběhla první výstava - Kůň 94. V témže roce pak ještě následovaly výstavy jako Zemědělec a trojdílné, třívíkendové, Polabské vánoční trhy (Mikulášské, Stříbrné a Zlaté trhy) konané po celý Advent. A hle, ono se to chytlo!
V roce 1999 už muselo, z kapacitních důvodů, dojít k rozšíření výstaviště o dalších 5 100 m² výstavních ploch a vznikla tam nová – patrová - budova. Ale pořád to bylo málo.
V roce 2013 pohltilo rozrůstající se výstaviště ještě i bývalou tzv. Vackovu továrnu a vznikla už třetí hala.
Aktuálně se zde, na celkové ploše areálu 24 100 m², koná ročně 30 výstav.
Z vlastní zkušenosti víme, že zde není malých výstav, a že je na nich vždy nejen milo, ale především přímo nabito.
Věhlas a povědomí o výstavišti v Lysé, rezonuje už dávno nejen mezi oněmi zprvu výstavištěm pohrdajícími Pražáky, co to mají 43 km autem, ale skoro po celé republice.
Věhlas výstaviště dnes už dávno převálcoval i historii města Lysé nad Labem a co víc povědomí o místním mimořádném zámku se skvostnou zahradou, která je chloubou oboru a to nejen města.
Jenže Lysá nad Labem, opravdu není jenom to výstaviště
Lysá nad Labem se může chlubit ledasčím. Třeba celosvětově proslulým rodákem jímž byl Bedřich Hrozný, orientalista a rektor UK, muž, který pro lidstvo rozluštil jazyk starověkých Chetitů (v roce 1917) a položil tak základ nového, pro lidstvo a jeho sebepoznání objevného oboru, jímž je chetitologie. Z Lysé ale pocházel třeba i Rudolf Jedlička, doktor, který založil proslulé a pozoruhodné sanatorium, známý Jedličkův ústav určený pro postižené děti. Ústav který dodnes slouží svému účelu a nachází se v Praze na Vyšehradě.
Místní by jistě mohli doplnit i další osobnosti, které sice možná nemají význam celosvětový, ale Lysá na ně může být – a je – právem hrdá.
Podíváme-li se do Lysé v čase dávné historie, tak archeologové připomínají, jako první písemně doložený někdejší přemyslovský dvorec z 11. století a s ním spojenou rotundu sv. Desideria.
Od 13. století byla Lysá majetkem českých královen a manželka Václava II., Guta, zde v roce 1291 založila město. To pak, od 14. století, bylo zastavováno různým předním českým šlechtickým rodům až do poloviny 16. Století, kdy se Lysá stala majetkem habsburských císařů. Jenže přišla nekonečná – třicetiletá – válka. Lysá byla válečnými událostmi zcela zpustošena a vypadalo to s ní zle. Naštěstí ji rok před koncem téhle zlé vojny, v roce 1647, získal císařský generál jízdy, Jan Špork, jenž tu začal budovat centrum nového panství svého rodu. A Šporkové byli pro místo opravdu požehnáním.
Už Janův syn, František Antonín Špork, vytvořil z Lysé přímo velkolepou barokní rezidenci. Zvelebil poničené město, nechal přestavět zámek, vybudovat augustiniánský klášter, farní kostel Jana Křtitele a nechal povýšit krásu zámeckého parku jedinečnou sochařskou výzdobou.
Další impulz k rozvoji přinesla - jako ostatně všude - železniční trať. Vznikla v roce 1871 a spojovala Kolín a Litoměřice. Návazně nastal rozvoj průmyslu, město se rozrůstalo až do dnešních rozměrů, ale to už je moderní historie…
My se raději vrátíme zpět k zámku a jeho zahradě dnes, ke skvostu, který je – jak už bylo řečeno – ve stínu – byť logickém – tak dobře prosperujícího výstaviště. Ale věřte, je to škoda. Velká škoda…
Zámek Lysá nad Labem
Odborníci uvádějí, při dotazu na to v jakém slohu je tento zámek postaven, „šalamounskou odpověď“.
Zámek je ve slohu gotickém, renesančním, barokním a klasicistním.
Stejně tak dopadneme, když se budeme pídit, po tom, kdo zámek stavěl.
Dozvíme se, že architekty zámku byli postupně Bonifác Wolmut, Ulrico Aostalli de Sala, Giovanni Battista Alliprandi a Antonín Haffenecker.
A majiteli? Už bylo zmíněno, že město mělo za těch 1 000 let existence přemnoho majitelů. Stejně tak je to i s držením zámku. Opět se dozvíme celý řetězec přeslavných rodů, od Lucemburků, přes Vartenberky, Smiřické ze Smiřic, zmíněné již Habsburky a zejména pak Šporky, až k Černínům z Chudenic, Rohanům a nakonec Thurn-Taxisům.
Kdo sledoval či ještě sleduje na ČT2 seriál nazvaný Modrá krev, ten je v této otázce jako doma. Zkrátka a dobře, zámek tu byl a je, už jedno celé milénium a každý jeho z nových pánů si ho logicky vylepšil bydliště po svém. Proto tolik autorů, slohů i rodů.
Jak to je se zámkem dnes
Interiéry neznáme. Zatím. Od roku 1961 totiž zámek slouží jako domov důchodců. Známe ho tedy jen zvenčí a je opravdu krásný a výrazný. Umístěn na kopci nad městem, v rovinaté polabské nížině, nabízí ze zámeckých teras lákavé výhledy do daleka. A naopak je zase zámek na kopci uprostřed okolní roviny, už zdaleka viditelnou dominantou okolního zemědělského kraje. Ne nadarmo je také chráněn jako kulturní památka České republiky.
Klášter dominanta města
Naproti zámku se nachází významná dominanta města - bývalý klášter (dnes Státní okresní archiv) disponující pozoruhodným výhledem do krajiny. Slouží a vybízejí k tomu i vyhlídkové terasy opravdu k vyhlížení. Dnes už dokonce nově zrekonstruovány a nabízejí výhled na město bezmála až z ptačí perspektivy.
Od dávné věže k dnešnímu zámku
Historici vyčetli ze starých spisů, že na nynějším zámeckém vrchu, je zmiňována nejprve jakási věžovitá stavba. Jenže dosud se archeologům nepodařilo najít její základy, takže se neví, kde přesně stála.
To, o někdejším gotickém hradu, se už toho uvádí více. Třeba to, že byl vystavěn ve 13. století, ale přesné datum se zatím neví. Nacházel se tam, kde je dnes zámek. Dokládají to stopy v zámeckých obvodových zdech a ve sklepení. Nejvíc, ty, jež byly objeveny v roce 1992 při opravě průčelí zámku. Navíc jsou známy i písemné doklady o podobě hradu, který však posléze husité, dle svého zvyku, zbořili. Proto ho po husitských válkách, majitelé, rod Smiřických, museli postavit znovu. To už ale ne v gotickém, ale novogotickém slohu.
Doba se však měnila a potřeba nepříliš komfortního bydlení na hradě už nevyhovovala. Vojensky ani lidsky. Takže, jako i mnohde jinde, i hrad v Lysé, přetvořila kompletní přestavba z let 1560 až 1602. Hrad se při ní změnil v zámek a vystavěn byl v dobově odpovídajícím slohu, tedy renesančním. Urychlil to celé nesporně i požár z roku 1558, při němž vyhořel hrad i s podhradím. K přestavbou vzniklému zámku bylo dokonce i přistavěno celé křídlo a zámek sloužil jako královské letní a lovecké sídlo.
Ale u toho nezůstalo. Ve 2. pol. 17 století, to už za Šporků, vládl přece všemu sloh barokní. A tak stavební barokizaci neušel ani do té doby stále ještě renesanční. František Antonín Špork, ovšem neskrblil, a pozval si na to, proslulého architekta té doby, samotného Giovanni Battistu Alliprandiho.
Velkolepá barokní přeměna zámku byla dokončena v roce 1739.
Ale zse ne na dlouho. Už o 16 let později, v roce 1755 se opět zámek přestavěl. Doba byla přímo posedlá klasicistní architekturou. Takže zámku zmizlo celé jedno křídlo a to hlavní křídlo, tzv. západní, prošlo rozsáhlou změnou. A opět se na tom nepříštipkařilo. Přestavby se ujal významný rakouský architekt, Antonín Haffenecker. A že významný, dokládá fakt, že to byl on, komu byla svěřena například dostavba severního křídla Pražského hradu, a byl také jakýmsi supervizorem výstavby Nosticova (dnes Stavovského) divadla.
Ale zpět do Lysé a přestavbám místního zámku. Další přestavbový zásah zámek potrefil v letech 1812–1815. To k němu bylo přistavěno další křídlo, tentokrát tzv. jižní. A v klacistním stylu. Jenže to bychom nebyli v Lysé, kdyby u toho zůstalo. Křídlo se uživatelům zámku neosvědčilo, tak šlo ani ne o půl století, v roce 1862 k zemi.
A hurá, tahle vnější podoba zámku už přetrvává dodnes.
Co a jak je provedeno a měněno uvnitř, se lze vlastně už jen dočíst, protože zámek je vzhledem ke svému využití nepřístupný.
Nás ale při naší návštěvě vábila především zámecká zahrada. A ta je běžně veřejnosti přístupná. Takže, po malé okružní cestě kolem zámku, jsme se ztratili – a tuze rádi - v zámecké zahradě.
Zámecký park je oázou klidu
Zámecký park jak se zámecká zahrada správně označuje, tvoří dva relativně oddělené celky. Jednomu, se říká anglický park a druhému, francouzskému parku, jak jsme se ovšem dočetli, odborně „francouzský libosad“. V praxi to znamená, francouzský park doplněný hojnou sochařskou výzdobou.
První doložená zmínka o zámecké zahradě, je – vzdor dlouholetému vývoji zámku – až z dob baroka. Týká se tedy až místní barokní zahrady a to s datací 1696. Zásadní přeměnou však prošla zámecká zahrada za Šporků (cca 1730 a dále), kdy se její podoba přiblížila té současné. Zámecká zahrada také původně zahrnovala řadu staveb. Nechyběla tu oblíbená umělá jeskyně, tradiční zámecko-zahradní ptačinec, ani nezbytný vodotrysk, samozřejmě také oranžerie, romantický letohrádek, střelnice, závodiště pro hry a dokonce i vinice s ovocnou zahradou. Celá zámecká úprava tehdy měla 21 hektarů a patřila k ní ještě navíc i dančí obora. O tu, stejně tak jako o vše, co bylo a už není, jsme při naší návštěvě v zámeckém parku byli ochuzeni. Daňky jsme nepotkali ani v zadní části zámecké zahrady pojaté v anglickém stylu, kam jsme zamířili nejprve.
Pravý anglický park v pravé Polabské nížině
Zadní část zámecké zahrady zámku v Lysé, je řešena příjemně volně. Odborníci hovoří o tzv. charakteru světlého lesa. Na rozdíl od mírně svažité francouzské zahrady, do níž jsme dospěli později, jde v případě anglického parku o čistě krajinářskou část zámeckého areálu. Její vznik se datuje roky 1890 – 1891 a autorem je významný projektant a zahradník své doby, Karel Eduard Petzold (1815–91). Jak už zmíněno, u těch daňků, šlo původně o mnohem rozsáhlejší projekt. Tento stále ještě park, byť krajinářský, totiž původně navazoval jak na barokní formální zahradu, tak také velmi citlivě propojoval zámek i s okolní krajinou. Ale jak už to tak bývá, z původní koncepce zůstalo do dnešních dnů už jen torzo. Ale krásné, to se musí nechat.
Vrcholem a jakýmsi duchovním středobodem této části zahrady zámku v Lysé je při vzniku Petzoldova projektu zasazený – dnes památný - platan, záměrně vysazený jako svědek doby. Ale stromů zde je samozřejmě mnohem víc. A krásně rostlých. Ne všechny jsme poznali, a tak jsme po návratu, zvědavě začetli do odborných textů věnovaný dendrologickým informacím o zdejší zahradě. A zjistili jsme, že v ní roste 70 druhů listnatých stromů a 17 druhů jehličnanů. Některé exempláře také už patří k památným stromům. Uváděn je totiž nejen ten zmíněný platan, ale také třeba jírovec maďal. Ale objevit tu lze i jinan dvoulaločný, buk, dřezovec trojtrnný, jerlín japonský, katalpu trubačovitou a mnohé další.
Objevili i tzv. broukoviště, tvořené mrtvými stromy, špalky a větvemi, kde sídlí s úspěchem brouci. Poblíž jsou vyřezané dřevěné sochy – domácích pánů - brouků. Hmyzu je mimochodem v zahradě věnována značná pozornost. Po celém parku jsou jim k dispozici krásné hmyzí hotely. Mimo to jde objevit i včeloviště a dokonce i houboviště.
Na konec ovšem patří perla celé Lysé – francouzská zámecká zahrada
Z anglické zahrady, kde jsme si vychutnali i krátkou příjemnou siestu na lavičce obklopení všemi těmi vzácnými dřevinami, o nichž byla řeč, nás cesty zavedli zpět k zámku, do přilehlé a mírně svažité zámecké zahrady francouzské.
Tato zahrada dodnes, vcelku beze změn, přiléhá k východní straně zámku. Tato francouzská zahrada je odborníky definována jako „pravidelně řešená zahrada s terasovitým parterem, broderií se stříhaným zimostrázem a špalírem z habrů s dispozicí hvězdice, v níž se dochovaly i dekorativní vázy.“
Lysá je sama o sobě takříkajíc město soch. Ale ty opravdu nejhodnotnější, najdeme v zámeckém parku. Významem, ne počtem, jim může konkurovat jen ohradní zeď kostela.
Kromě děl Matyáše Bernarda Brauna (sv. Jeroným) se tam setkáme i s pracemi jeho následovníků, především Františka Adámka, Ignáce Františka Platzera a Josefa Placáka.
Ale zpět do francouzské zahrady.
Napříč – od shora dolů - jsme míjeli sochy představující dvanáct měsíců (z roku 1735), dále jsou tu nainstalovány i alegorie ročních dob, světadílů, čtyř živlů, dne a noci, antických bohů a ještě i jiné.
Jde o typickou, a opravdu cennou, ukázku klasické barokní zahradní architektury. Odborníci si tu cení zejména oněch mistrovských alegorií a srovnávají je dokonce se sochami v jiném ze sídel místního pána, hraběte Františka Antonína Šporka, které měl z Kuksu. Tam sochy znázorňují, pro změnu, lidské vlastnosti a povahové rysy. V Lysé dostalo přednost barokní vyjádření alegorií světa, jenž nás obklopuje. Dá se říci, že tato inspirace je nebývale aktuální – totiž vlastně ekologická, by se dnes řeklo.
Zahradu doplňuje trojité schodiště a zdobí ryze barokní sochy, převážně z 18. století, vytvořené zejména Braunovým žákem - Františkem Adámkem.
Z odborného hlediska, nemá – svým pojetím - tato sochařská výzdoba francouzské zahrady v Lysé nad Labem, ve světě obdoby. Sochy jsou navíc velmi citlivě kryty intimními zákoutími a obráceny k přírodě. To proto, aby nám naznačovaly koloběh života a prostředí, které nás obklopuje. Obklopovalo i nás a působilo na nás až spirituálně.
Takže, někdo rád frmol a komerci, jiný klid a romantiku, tak to je…
Samozřejmě, že nemůžeme radit ctěnému publiku, kudy se mají ubírat jeho kroky, ocitnou-li se v Lysé nad Labem. Na to nemáme právo. Ale naším článkem jsme chtěli to ctěné publikum upozornit, že jen pouhý jediný kilometr od Výstaviště, čili nějakých 20 minut pěší chůze, je ukryt zcela jiný svět, svět, jaký by v téhle naší současné pádící době plné hrůz a paradoxů, mohl každému, kdo upustí alespoň jedinkrát od vřavy v chrámu konzumu, dodat opravdu velice snadno, dobro do duše a pohodu.
V jednom, ve dvou, ve třech a více, s dětmi i bez dětí, všem.
Zámecká zahrada v Lysé nad Labem to dokáže zaručeně. A naše nitra, to právě v těchto podivných časech kolem nás panujících, moc a moc potřebují.
Nic víc jsme naším článkem říci nechtěli. Je teď už na každém z nás, kam v Lysé zamíříme.
Text: Richard Koníček
Foto: Kaiza Luna
Plynoucí čas se propisuje do krajiny, stejně jako do našich duší a zanechává své stopy. Zvrásnělou kůrou stromů či vrásčitou kůží člověčí…