Ludmila Seefried Matějková / Přede dveřmi aneb když příběhy soch jsou příběhy konkrétních lidí a často i autorky samé…
Ludmila Seefried Matějková
Přede dveřmi
15. 10. – 1. 12. 2024
Museum Kampa
Konírna
„Srdečně vítejte, těší mě, že máte zájem o mojí uměleckou práci.“
Ludmila Seefried Matějková
„Až budete z výstavy odcházet, nezapomeňte pohlédnout do
obličeje terakotové sochy Otcův klobouk (1995).
Figura v pánském kabátě, v pevném postoji, s ostrými rysy a výrazným pohledem
před vámi rozkryje škálu na první pohled protichůdných vlastností –
vnitřní síly a odhodlání na straně jedné a
pokory a hluboké víry v duchovní svět na straně druhé.
A právě na těchto zdánlivě neslučitelných hodnotách se formovalo a vznikalo celé dílo Ludmily Seefried Matějkové, podobně jako se kdysi formovala i ona sama…“
PhDr. Ilona Víchová, kurátorka výstavy Ludmily Seefried Matějkové - Přede dveřmi
Od abstrakce k figurativní tvorbě
Říká se, že na počátku bylo slovo. Pokud jde o tvorbu Ludmily Seefried Matějkové, jejíž výstavu nazvanou Přede dveřmi upořádalo vstřícně Museum Kampa, je tím slovem - abstrakce. Autorka, které v naší republice bylo s politických důvodů zapovězeno vysokoškolské vzdělání, uvítala v roce 1967 stipendijní nabídku zaslanou z tehdejšího Západního Berlína z tamní prestižní vysoké školy, která jí umožnila naplnit si svůj sen a touhu vystudovat vysokou školu. Stipendium a osud ji nasměroval do tamního sochařského ateliéru vedeného J. H. Lonasem. Tento ateliér byl zaměřen na sochařskou tvorbu abstraktní formou. Ludmila Seefried Matějková, se tedy zprvu snažila své představy, svá díla reflektující skutečnost ztvárnit abstraktní formou. Bylo to i v souladu se zaměřením ateliéru v němž studovala. Ale tato výrazová forma jí nebyla vlastní. Stále více se uchylovala ve svých pracích k realističtějšímu vyjádření. Sama svou tvorbu označovala pojmem - kritický realizmus. Svá díla realizovala nejprve na celé řadě materiálů. Experimentovala jak s klasickými sochařskými materiály, jako dřevo, mramor, sádra či pálená hlína, ale také s méně běžným materiálem, jímž je polyester. A ten nakonec převládl. U autorky zvítězil možnostmi ztvárnění detailu. Zaznamenat jím lze kupříkladu hladkost lidské kůže. Toto sochařské medium nabídlo autorce i další vyjadřovací možnosti. Zhmotnit pocity. Pocity autorky vložené do sochy a jejím prostřednictvím pak sdělované divákovi. Sem patří kupříkladu i socha, která dala název celé výstavě. Přede dveřmi (1979 – 80) vyjadřuje sugestivní bolestné dohasínání člověka na samém konci žití, ubitého životními útrapami, bez šance záchrany…
Jako určitý protiklad plastiky Přede dveřmi, je plastika Výkřik (1975 – 76). Muž uvězněný v kleci. V sevření, kde klec, zdaleka nemusí být jen ona fyzická mříž, ale také psychické sevření drtící stejně. Muž zde sice ještě vzdoruje, ale už si uvědomuje marnost svého vzdoru, bezvýchodnost vynakládaného úsilí a tak mu zbývá už jen ten zoufalý výkřik bezmoci.
Tristní náměty jako odraz berlínských ulic?
Ano. Žel, ano. A na Ludmilu Seefried Matějkovou to s čím se v západoberlínských ulicích setkávala, chtě nechtě a na vlastní oči, velmi silně působilo. Autorka objevovala rozdělné město, ale také jeho rub a často skrytou či zjevnou, ale všeobecně nevšímanou, tvář. Ona však bytostně vnímala ty nešťastníky a dokázala se vžít do jejich stavů, pocitů, osudů. A dokázala to vše díky možnostem polyesteru až hyperrealisticky také ztvárnit a zprostředkovat nám všem vše i s emocemi s tím spojenými.
Jak nám při své komentované prohlídce vysvětlila kurátorka výstavy, Ludmily Seefried Matějkové s názvem Přede dveřmi, paní PhDr. Ilona Víchová, tak hyperrealizmus byl v Berlíně poměrně běžným vyjadřovacím prostředkem a navazoval na tehdy výrazný směr - pop art.
Citujeme tiskovou zprávu
Autorka tiskové zprávy vydané k zahájení výstavy Ludmily Seefried Matějkové, Přede dveřmi, kurátorka výstavy, Ilona Víchová v ní uvádí:
„Motivy přímého násilí a bolesti jsou provázeny hlubokými vhledy do lidské duše s jeho tichými dramaty, jako je vykořenění, ztráta sebeúcty, sebetrýzeň, apatie, či naopak zpytování, sebeuvědomění a kontemplace.
Komorní výstava v Museu Kampa představí výběr z Matějkové tvorby od raných soch z polyesteru (Výkřik, Hanna, Přede dveřmi) po několik děl z pálené hlíny (Žebračka, Nab, Škrcení).
Expozici doprovodí deníková publikace s Matějkové vzpomínkami na dobu za železnou oponou i před ní. Zde autorka autentickým jazykem líčí politický a sociální kontext doby a jeho vliv na formování svého výtvarného jazyka. Stejně barvitě přibližuje práci na svých realizacích ve veřejném prostoru v Berlíně a v trojici literárně zdařilých povídek objasňuje vznik soch (Hanna, Žebračka, Nab), které aktuálně vystavujeme.“
Autoportréty
Snad každý malíř či sochař vytvoří někdy nějaký svůj autoportrét. S nadsázkou, reálně, niterně, pocitově, jak kdo a kdy. Od pradávna. Mistři i mazalové. Ani Ludmile Seefried Matějkové se tento žánr nevyhnul. V jejích obrazech, stejně jako v jejích sochách. Nechybí ani na výstavě. Proč? Rozhodně ne ze sebestřednosti, ta je autorce cizí, a už vůbec ne z nějakého narcismu. Ne. Zdá se, že není důvod nad tím zbytečně mudrovat, zkrátka a dobře, model pro další dílo je prostě nejblíže po ruce a má různé výrazy v různém rozpoložení…
Autorce totiž nejde u jejích obrazových autoportrétů ani tak o část pojmu „auto“ ale spíše o druhou část pojmu - „portrét“. Jsou to zdánlivě ž jakoby ledabyle nahozené kresby převážně uhlem, abstrahované na zachycení nějakého prvku z celého autoportrétu. Tu je to nějaký fyzický znak tváře, jindy náznak charakterové – či momentální – vlastnosti, emoce zračící se ve tváři, míra síly či ztráty energie, zkrátka pocit promítnutý do tváře.
Ludmila Seefried Matějková se „autoportrétům“, jak nám také při komentované prohlídce prozradila Ilona Víchová, věnuje již od počátku své dráhy, cca od 70. let.
Ovšem divácky asi nejpůsobivější je rozhodně terakotová, barevná socha s názvem Otcův klobouk (1995).
Vítá nás při příchodu do výstavního sálu, tvoří jakési motto celé výstavy Přede dveřmi a je hned za dveřmi.
Paní Ludmila Seefried Matějková nám doplnila, že takový klobouk opravdu její otec nosil. Zřejmě stejně jako ten dlouhý kabát, a přejatý bude i pevný postoj. Jsou to otcovy charakteristiky. A ostré rysy a odhodlaný výraz tváře, ale pod kloboukem, je tvář autorky. Dá se pochopit že jde o prolnutí osobností a vlastností jich obou. Je to to, co je spojovalo a spojuje oba navždy.
Však si také přítomní fotografové usmysleli, že by mohla dnešní Ludmila Seefried Matějková mohla postát u svého terakotového druhého já. Pobaveně tak učinila a poslušně zapózovala. Nelenil tedy ani náš fotograf.
Na rozdíl od všech ostatních mu však neunikla venku instalovaná socha, umístěná opravdu venku před vchodem do Konírny, tedy přede dveřmi s názvem Punk.
Přede dveřmi je Punk!
Než tedy vejdeme do Konírny, povšimněme si jí. V Berlíně, ji nazývají „Walkman“ a není tam jediná. Na jiném místě je dokonce s kámošem. V jeho blízkosti ale spí na zemi. Tahle, která se na cedulce na blízkém sloupu jmenuje - pro nás – Punk, zaposlouchaně sedí. Je také z terakoty a normálně sídlí v Berlíně na Admiralstrasse, ve čtvrti Kreuzberg, na rohu Kohlfurter Strasse, přímo u paty instalace s názvem „Doppelgänger Admiral“. Je to rozhodně příhodné, neboť za časů existence Berlínské zdi, byl ještě Kreuzberg děsivým doupětem západoberlínských narkomanů a po odstranění zdi, v rámci asanace, byl celý tento svébytný polosvět významně zredukován a proměněn v dnešní nóbl čtvrť. Tak tam zbyla alespoň ta pankačka, která uvedla našeho fotografa do transu a svedla jej k jeho uměleckým fotoexperimentům…
Podrobnosti ze zahájení této výstavy najdete na:
Text: Richard Koníček
Foto: Wenca Nikoníček
Ludmila Seefried Matějková
Přede dveřmi
15. 10. – 1. 12. 2024
Museum Kampa
Konírna
Otevírací doba:
Po – Ne 10 - 18 hodin
Kurátorka: Ilona Víchová
Doprovodný program: www.museumkmapa.cz/udalosti/
