Úvod > Lucie Mičíková, Zuzana Žabková: Dům osvobozený od svých pater aneb proč mažeme hierarchii?!

Lucie Mičíková, Zuzana Žabková: Dům osvobozený od svých pater aneb proč mažeme hierarchii?!

11.08.2015 09:17

Galerie Kostka - Praha

6. - 30. 8. 2015

Na vernisáži nové výstavy v zajímavé Galerii Kostka jsme zhlédli zajímavou, světelnou a v neustálém pohybu instalaci, kterou připravili dvě umělkyně Lucie Mičíková a Zuzana Žabková. Obě byly vernisáži osobně přítomny: Obě spolu pracují již delší dobu na společném projektu ´Až se vrcholky našeho nebe spojí, můj dům bude mít střechu´ (P. Eluard), v jehož rámci se budování jakéhosi imaginárního domu stalo metaforou jejich spolupráce. Výstavu uvedla kurátorka Chiara Vecchiarelli (na foto dole vlevo), jež nepostrádá jisté charisma.

Projekt Lucie Mičíkové a Zuzany Žabkové se postupně mění v čase. Stal se z něj příběh o prostoru a architektuře pojmech s nejen fyzickým, ale i metafyzickým významem. Dům je obrazem, reprezentací, který pojmenovává a vymezuje vztahy a situace. Dům bez poschodí (pater) je kompaktním prostorem, kde se maže hierarchie.

„Zapomenutý příběh svou inverzní dynamikou hlodá ve stěnách domu, který Zuzana Žabková a Lucie Mičíková vybudovaly pro svou společnou výstavu v galerii Kostka.

Je to příběh člověka, který měl převrácený dům, jehož vnitřek se nacházel venku za jeho zdmi, umístěný tam, kde žil celý svět, a vnějšek byl naopak mužovým vlastním obydlím. Tento muž, u něhož abstrahujeme od všeho kromě této anekdoty, si vytvořil místo, kde byl vždy připraven pohostit nejen veškerý prostor, ale také, v jeho rámci, všechny vztahy a gesta, z nichž byl tento prostor utvářen.

Cítil-li se tento muž venku jako doma, nebylo to nezbytně proto, že byl na čerstvém vzduchu, ale spíš proto, že začal obývat část světa podobnou té, která je mezi perskými mystiky známa jako ´země nezemě´ (země nikde), kam sice prostor zasahuje, nicméně kde je prostorová logika posunuta za rámec běžného vnímání.

Na rozdíl od kterékoli jiné části světa, z nichž každá odpovídá místu, jež lze fyzicky lokalizovat, tato země, vlastně prostor, se nenachází na žádném konkrétním místě. Ale je to ono ´kde´ všech věcí, všech dob.

Inverzní gesto úniku z logiky vlastnictví odhaluje prostor, kde náležet lze jen duchovně.

Taková je povaha prostoru, který Žabková a Mičíková vytvořily svým ´Domem osvobozeným od svých pater´, což je výstavní projekt pojmenovaný podle verše z básně Miroslava Fišmeistera.

Přítomný projekt v sobě nese touhu, aby se dům osvobodil od svých poschodí, a tak opustil předepsaný řád svých modulů a součástí, a následně i jejich asociovanou symboliku.

Výstavní prostor sám je teď náchylný k tomu, aby byl předefinován, jakoby neviditelnými zásahy dvou zápasících šavlí, které kreslí průhledné pavilony vytvořené z ´okázalých tvarů, světlé a vzdušné, plné rozmáchlých zatáček, plujících kopulí, mostů, oblouků a štíhlých věží na každém rohu´.

Docela jako tahy vytvářející síť letu čmeláka, která je vylíčena v románu Chazarský slovník, se zásahy Zuzany Žabkové a Lucie Mičíkové prostoru jen lehce dotýkají, tak lehce, že jej obracejí pouhým opíráním se, a nechávají každého, kdo to zakusí, ocitnout se zčistajasna mezi hvězdami (v kosmu). V románu vytváří šavle Averkie Skily nejen neviditelnou strukturu, ale také skulinu, kterou může nositel této zbraně uniknout na svobodu. Podobně Žabková a Mičíková převracejí kterýkoliv daný prostor svými přechodnými konstelacemi kreseb, pohyblivých obrázků, efemérních papírových proužků, neviditelných tahů a performativních gest, to vše zapředené do materiality, a tudíž do smyslu.

Jak nám připomíná Gaston Bachelard v Poetice prostoru, dům je především geometrickým prostorem, kterým ale přestává být, jakmile je obydlen, a začne se o něm snít. Žabková a Mičíková zaujímají stanovisko, že dům je původně mlhavým prostorem smršťujících se a expandujících věcí. Jemně deformovaná tahem jejich postupů je geometrie transcendována spolu s tím, jak se prostor uvolňuje. Pocity kosmičnosti a sounáležitosti šťastně splývají v Domě osvobozeném od svých pater, kde se samotný rozdíl mezi vnitřkem a vnějškem stává elastickým s celou škálou propletených pocitových tonalit, které prýští z mizejících stěn.“