Lubomír Typlt: Tikající muž a Jakub Špaňhel: Slepice v pekle
Lubomír Typlt: Tikající muž a Jakub Špaňhel: Slepice v pekle
6. 6. - 9. 9. 2012
Galerie hlavního města Prahy připravila v Městské knihovně zajímavou výstavu dvou malířů nastupující střední generace.
Tikající muž - Lubomír Typlt 
Lubomír Typlt: Tikající muž - bezva název, co říkáme? Typltovy obrazy budou většinou pro návštěvníka objevné, protože počítejme s tím, že Typlt je především rebel. Na své první pražské souborné výstavě Lubomír Typlt představuje své dílo v mezních polaritách. Obě polohy, figurální i předmětná, které jsou v jeho obrazech přítomné od samého počátku, se postupně spojují v dynamický celek odhalující hloubku autorova vyhroceného projevu. Ten podporuje radikální barevnost křiklavých tónů. Současné obrazy jsou podány v duhovém akordu barev od smaragdové zeleně, kraplaku a chromové žluti. Jejich zásadní složkou se stal ultramarín. Autor se pohybuje v několika výrazných tematických okruzích. Například důsledně rozpracovává prvotní témata mrtvých koček (1997 - 2002), sudů a stolů.
Sám tvrdí, že žádnou kočku samozřejmě v životě nezabil ani neoběsil, ale že viděl hodně mrtvých koček pod koly aut. Když maloval svou první mrtvou kočku, umístil ji na stůl a přikryl ji igelitem, aby se nemusel dívat na její mrtvé oči, a rychle maloval. Obraz se snažil velmi rychle dokončit, nedělalo mu to dobře. Proč to tedy kreslil, budeme se jistě jako diváci ptát, dívajíc se na další obrazy, kde spatříme kočky oběšené.
Zdánlivé námětové protiklady rytmizují jeho následnou tvorbu, jeden se dotýká druhého, navazují na sebe a dále se rozvíjejí. Zásadním formálním pojítkem mezi abstrakcí a figurací se stává zmnožení, v opakování motivů je zpravidla přítomný určitý posun. Zastavené okamžiky figur či geometrických obrazců připomínají jednotlivá políčka z filmového pásu.
Název výstavy Tikající muž vznikl podle názvu jedné ze skladeb mírně schizofrenní kapely WWW, kterým píše Typlt mírně schizofrenní texty.
Postavy Lubomíra Typlta jsou metaforou osudové bezvýchodnosti. Jedna z prvotních figur, Pinocchio, jež byla spjata s autorovou předchozí tvorbou, zosobňuje boj s vlastní marností. Typlt mu propůjčoval sarkastický postoj k sobě i ke světu. Poslední léta ho zajímala problematika adolescentů, jejich podivná agresivita. Dospívající chlapci a dívky ztělesňují zárodek odcizeného a nadosobního zla, které se však netýká - hlavních hrdinů - a jejich - příběhů. Zlo nervózně těká ve vzduchu, oproštěné od okolního světa. Obnažené se proměňuje v nepřirozené křeče a bezvýchodné zastavené okamžiky. My jako návštěvníci jsme vystaveni atmosféře blíže neurčeného strachu. Typlt pracuje podobně jako filmoví tvůrci s upřeným pohledem mimo obraz (Útěk, 2012). Motiv zděšení zůstává utajen. Původce nebezpečí je mimo úhel návštěvníkova pohledu. Dívky běží a my na jejich tvářích vidíme paniku z nebezpečí, které jim hrozí. Každá postava stojí sama za sebe, ale je i článkem v organismu skupiny, jak popisuje Typlt své nejnovější práce.
Pár slov o Typltovi samém
Lubomír Typlt (* 1975) absolvoval vedle českých vysokých uměleckých škol (VŠUP v Praze, FaVU v Brně) také Kunstakademii v Duesseldorfu. Studia dokončil jako mistrovský žák A. R. Pencka. Inspiračních zdrojů by se dalo najít v Typltově tvorbě mnoho, ať už jsou to muchovské postavy holek (Červené šatičky, 2011; Bílé šatičky, 2011) nebo rozvolněný rukopis upomínající na domácí tradici expresionismu (Trest, 2010; Vši I, 2010). Lubomír Typlt od roku 1998 samostatně vystavuje v Čechách i v zahraničí.
Slepice v pekle - Jakub Špaňhel
Souběžně probíhá přehlídka dalšího výrazného malíře Jakuba Špaňhela. Pohled obou umělců na lidské a životní otřesy se však liší. Domnívám se, že každý z nich je tak zajímavý, ale nepřipadá mi příliš vhodné, že jsou vystavováni oba dohromady. Například Špaňhelovy chrámové obrazy mohli umístit samostatně v nějaké jiné vhodnější galerii, kde bychom mohli jako diváci pokojně nad těmi obrazy rozjímat. Na výstavě Špaňhela nechybějí benzinky, lustry, kostely, drůbež a další jeho typické atributy. Náhoda, pohyb a bezprostřednost, to jsou důležité prvky gestických rozměrných maleb Jakuba Špaňhela. Do práce na obrazech zapojuje různé zdánlivě nemalířské prostředky, košťata nebo válečky, barvy nechává stékat, přesahovat plátno. Suverénním způsobem zaznamenává otisky reality. Často se inspiruje černobílými reprodukcemi či fotografiemi. Vytváří jakousi dvojnásobnou interpretaci. Pro Špaňhela příznačná sériovost je nejvíce patrná ze souboru válečků, opakujících stejné motivy (Slepice v pekle, 2006 - 2012). Prvotní podnět pro mladého studenta Akademie výtvarných umění v Praze znamenal obraz Po mši v Předklášteří (1927) Oldřicha Blažíčka, nejznámějšího českého malíře chrámových prostor. Soubor komorních interiérů nastartoval v roce 2002 umělcovu tvorbu. Soustředěně se věnoval gotickým (Sv. Vít, 2001?2002), a především barokním kostelům (Černozlatá, 2002), na nichž rozpracoval tvarovou redukci a odhmotnění prostorových forem. Temné vnitřní prostory oproštěné od lidí prosvětluje zlatou barvou symbolizující světlo, jehož působení výrazně rozvíjel na mnoha obrazech. Na světelné motivy navazovala rozsáhlá série velkoformátových lustrů (2006 - 2008), související s autorovou sběratelskou vášní pro starožitné předměty. Původně fungovaly jako doplněk k malování aktů, ale posléze je začal malovat samostatně, říká autor.
Zlomovým okamžikem se pro Špaňhela stala expanze do městské krajiny. Od námětů proslavených benzinek, připomínajících svou zjednodušenou podobou antické chrámy, přešel k další variantě pláten, která zachycují osamělé cesty v noci za deštivého počasí (Krajina v dešti, 2005). Mezi námětem a divákem Špaňhel nechává pomyslnou mlhu, jež rozostřuje konkrétní motivy. Určitou distanci do obrazu vnáší nejen fyzickým odstupem při malování, ale i nadsázkou, patrnou rovněž z některých názvů. Banky a jiné často téměř pohlednicové výjevy (Španělské schody, 2011) typické pro metropole, k nimž má autor blízko, představují stálou součást Špaňhelovy tvorby z posledních let. Jako protiváhu k nim průběžně volí ženské portréty a akty. Jedná se o živočišné podobizny, prudké smyslné záznamy (Jana, 2008).
V současnosti pracuje na křehkých plátnech vycházejících z podnětů grafických listů Bohuslava Reynka (Had na sněhu, 2012). Jejich sevřeným dojmem přivádí diváka k hlubší sebereflexi. Vrací se jimi k tématu víry a katolictví, jež autor dlouhodobě sleduje.
Motiv zvířat doprovází autorovu tvorbu již od dětství: "Jeden z mých prvních obrazů byl kohout. Namaloval jsem ho už ve čtyřech letech. Témata české ho venkova jsou mi blízká i v˙současné době," komentoval svou nejnovější tvorbu autor.
Pár slov o Špaňhelovi samém
Jakub Špaňhel (* 1976) patří k nejvýraznějším současným malířům. Studoval na pražské Akademii výtvarných umění u významných osobností naší výtvarné scény, Jiřího Davida a Milana Knížáka. Maluje náměty, které jej obklopují, nevymýšlí si fiktivní příběhy. Rychlé tahy štětcem mu slouží jako deníkové záznamy. Zprvu se jednalo o prostory související s lidskou konečností (kostely, hřbitovy, krematoria), později se jeho tvorba otevřela do městské krajiny. Špaňhel i nadále zachycuje momenty s dekadentním vyzněním již předem signalizující pozemský zmar. Autor se účastnil většiny významných přehlídek malby, je zastoupen v mnoha sbírkách a má za sebou celou řadu samostatných výstav.
Ing. Olga Koníčková
Foto: GHMP
Kurátoři výstavy: Karel Srp, Sandra Baborovská
Architektonické řešení: Tomáš Svoboda
Grafická úprava: Belavenir
Redakce textů: Marta Nožková
Anglický překlad: Ivan Vomáčka
Instalace a produkce: Diana Brabcová, Radka Lhotáková, Kateřina Adamová, Petr Tlučhoř, Jan Pavelka, Marek Fryš, Petr Linhart, Jiří Stáhlík, Martin Krsek
Mediální partneři: Rádio Wave, Rádio 1, ArtMix, ArtMap, A2, Artyčok. TV, Vltava ČRo, Ateliér, Art and Antiques, Metropolis, Pragueout.cz, Žena-In
Galerie hlavního města Prahy Městská knihovna 2. patro
Mariánské náměstí 1,
Praha 1
otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin
Vstupné: 120,- Kč plné (dospělí)
60,- Kč snížené (studenti, senioři)
Další informace: www.ghmp.cz