Literáti z naší čtvrti II./Svoboda jako dokonalost člověka aneb každý to vidíme jinak
KC Praha 3 – Vozovna
18. 5. 2016
O žižkovském KC Vozovna jsem už na našem webu psali. (viz. náš článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/kc-vozovna-zizkov-aneb-%c2%b4zlata-sedesata%c2%b4-kdyz-jiri-helekal-s-nami-evergreeny-zpival/ ). Tehdy šlo jednu z mnoha akcí v tomto relativně novém centru Prahy 3 pořádaných. Od té doby jsme se za www.www-kulturaok-eu.cz už stali občasnými pravidelnými hosty střediska a hodláme tak činit nadále.
Pořady jako Klubíček Ondřeje Suchého, které jsou věnované nejrůznějším zajímavostem z tvorby a života osobností, jež se s autorem pořadů nějak protnuly, stejně jako různé aktuální populárně-odborné přednášky na témata jako Pražské povstání v ulicích Žižkova či Karel IV. a Žižkov posilují povědomí o čtvrti jako takové a bez rozdílu na fakt, zda přítomní posluchači jsou z Prahy 3 nebo ne. K tomu ještě připomeneme bezpočet akcí pro děti, koncerty zpěváků generace zlatých 60. let, divadelní představení a další a další aktivity.
Jak vidí svobodu obyvatelé Prahy 3?
Jednou z akcí, pořádaných v prostorách KC Vozovna, která nás osobně – ač nejsme přímo občany Prahy 3 - zajímala, byl soubor programů nazvaných souborně Literáti z naší čtvrti. Tato – až osvětová – série obsahovala mimo mnohé jiné i literární soutěž vypsanou pro všechny věkové kategorie bez výhrad na společné téma: ´Svoboda jako dokonalost člověka´.
Autoři měli texty poslat do 15. 4. 2016, e-mailem na adresu: www.literatiznasictvrti.cz, nebo poštou na adresu Literáti z naší čtvrti, Pelléova 10, Praha 6, protože soutěž probíhala ve spolupráci s Prahou 6 a tamním kulturním centrem v Pelléově vile. Podmínky soutěže byly jasné. Napsat na dané téma esej nebo črtu. Tři vítěze vybírala komise ze zástupců Městské knihovny v Praze, Památníku národního písemnictví, Městské části Praha 3 a Ústavu české literatury a komparatistiky FFUK. Vyhlášení vítězů se konalo ve Vozovně 18. 5. 2016. Projekt se konal pod patronací Prahy 3, ceny vítězům předal pan Alexandr Bellu, zástupce starostky MČ Praha 3. Záštitu projektu udělilo České centrum Mezinárodního PEN klubu.
Byli jsme zvědavi na výsledky
Slavnostního vyhlášení jsme se za www.www-kulturaok-eu.cz v KC Vozovna zúčastnili. Soutěžní porotu předávající ceny tvořili PhDr. Michaela Kuthanová, PhD. (kurátor, zástupkyně vedoucího odd. Literární archiv – Památníku národního písemnictví, spoluautorka koncepce Literátů), Mgr. Vladimír Uhlík (vedoucí oddělení Prezentace sbírky – Památník národního písemnictví), PhDr. Tomáš Vučka (lektor na Ústavu bohemistických studií – Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, spoluautor koncepce Literátů) a Mgr. Irena Šormová (vedoucí Oddělení metodiky služeb - Městská knihovna v Praze). Za Prahu 3 nechyběl Alexandr Bellu, zástupce starostky MČ Praha 3, jenž má v radě této městské části v kompetenci mimo jiné i kulturu. Jak jsme se dozvěděli, porota vybírala ze 34 prací, které splnily soutěžní náležitosti.
Vítězi literární soutěže se stali: 
Sarah Tomšů – 1. místo v kategorii 12-15 let – studentka 1. ročníku Taneční konzervatoře Duncancentre v Praze s prací nazvanou: ´Svoboda jako dokonalost člověka´.
V kategorii 16 – 100 let získal 1. cenu Ondřej Zíka – student SPŠG Hellichova v Praze za práci nazvanou: ´V nejlepším´ a druhou cenu získala Lenka Fejtová – toho času na mateřské za práci nazvanou: ´Řím, pátý rok vlády božského císaře Claudia´
Vítězné práce jsme si přečetli…
Se zájmem jsme si všechny tři vítězné práce přečetli (viz. www.literatiznasictvrti.cz) a zaujal nás na nich především velice zajímavý rozdíl v pohledu na téma ´svoboda´.
Nejmladší vítězka opěvuje změnu režimu, který nepoznala a možnosti, jež cítí v tom současném, který ovšem dosud plně, v celé šíři i nahotě ještě nechápe a chápat nemůže.
Prostřední věkovou kategorii vítězů zastupuje středoškolský student, jenž vidí svobodu v tom, že může - či skoro má právo - ze světa svobodně odejít, kdy on to uzná za vhodné.
Jistě, právo na svůj život má každý z nás, ale je třeba k tomu přičíst odpovědnost za ty, s nimiž je náš osud propojen, kteří jsou na nás závislí a kterým naopak něco dlužíme. To autorovi (věřme, že snad jen dočasně a v důsledku jeho nyní značně volnomyšlenkářského věku) uniká.
Střední věk zastoupila vítězka na mateřské dovolené. Její text se nám jeví jako vyzrálý a odpovědný. Paralelou zpodobněnou příběhem z otrokářské, ale jinak už filozoficky vyspělé společnosti starého Říma, dokazuje, že svoboda není a nemusí být jen ta formální, ale že daleko cennější je ta vnitřní, svoboda poznání a myšlení.
Na www.www-kulturaok-eu.cz si myslíme, že je dobře, když se takto tříbí pohledy různých věkových kategorií na obecný pojem, týkající se nás všech. A také si myslíme, že minimálně ty tři věkové pohledy na to, co je pro člověka svoboda, by měli studovat a znát sociologové a všichni, kteří by se měli zajímat o postoje společenského vědomí současnosti.
A protože mezi vítězi nebyl žádný příspěvek z naší věkové kategorie, kategorie na sklonku životní cesty, dovolíme si jít s kůží na trh i my. Třeba i proto, abychom nepůsobili dojmem, že vrtáme do cizích prací, aniž bychom sami předvedli, co bychom napsali my. Takže:
Richard Koníček: Svoboda nebo Cochcákov?
Na počátku prý bylo slovo, „to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh“, píše se v bibli. S tím lze souhlasit. Ale s tím je možné i polemizovat. A s tím se dá dokonce i nesouhlasit. Jak kdo, jak kdy, jak kde a jak proč. Každý máme přece právo na svůj vlastní názor, na svůj vlastní výklad, na své soukromé přesvědčení, a tím pádem, i na své já. Potud - budiž.
Ale pozor, i sám Bůh s malým nebo velkým B, jak pro koho, už na tom svém počátku vymezil mantinely. Desatero a další zákonitosti. Učinil tak proto, aby se svět nevalil jak rozvodněná řeka, aby se lidé nechovali, jak je napadne, aby se všechno nevyvíjelo, jak to zrovna vyjde, ale aby to všechno mělo nějaký řád. Dobrý, špatný, to už je opět věcí názoru.
Nutno uznat, že až na nějaké ty excesy, no nějaké, požehnaně jich bylo, ale nakonec jsme je – jako lidstvo, civilizace, momentální správci této planety, pověření její správou v konkrétní době, v tomto období – překonali. A díky tomu jsme tu. A zatím ještě pořád…
Je věcí doby a vývoje, že se zmíněné desatero vnímá čím dál tím méně. Funguje sice už bratru 2000 let, ale život jde dál a únava či rozvolnění se čekat dá. I jiné výklady téhož. Ale – ať chceme nebo nechceme - cosi v nás, v naší podstatě zůstává. Něco je nám dáno výchovou, něco také zákony světskými a něco je tak nějak samozřejmé. Pro nás, v nás a v naší podstatě.
A něco si samozřejmě na sebe i vymyslíme - my lidé - zcela nesmyslně. Ba dokonce zle.
A trváme na tom tak moc, že to pak hraničí až s totalitou. A nadvládou jedné - menšiny - nad druhou – většinou. To už dobré není. Zejména pro tu většinu, ale nakonec - jak ukazuje čas a dějiny - i pro tu menšinu. Většině totiž jednou dojde trpělivost a menšině dech.
A najednou tu je převrat, revoluce, sametové dopadiště smetiště dějin, kam většina odhodí tu menšinu. Navždy.
Tedy přesněji, do té doby, než se v té většině pomalu začne zase tvořit nějaká menšina a ta zase začne diktovat té většině. Možná že jinak, možná že dokonce líp, ale také dost dobře možná, že hůř. Ale určitě zase – podle té menšiny – navždy a na věčné časy.
A tak to jde pořád dokola. I dějiny jdou dokola. Vždy samozřejmě v jiných barvách, v jiných kostýmech, s jinými vlaječkami a hesly. Ale pořád. Dotud, dokud se lidstvo samo nezlikviduje a nehradí ho nějaká další pozemská civilizace. Ale to je už jiná kapitola.
Zpět k jádru věci. K momentu, kdy menšina mizí v propadlu a na scénu jde rozjásaná většina. Rozjásaná nadějí, radostí, vírou v lepší příští a také v to, že už nikdy nebude nic, jak bylo.
Nastává okamžik pravdy, lásky a svobody. A ten střídá dobu lži, nenávisti a nesvobody.
Uvolnění ve všem a všech. Pryč s předpisy, pryč se zvyklostmi, pryč s pravidly, pryč se vším, co tu doteď bylo. Je už přece jiná doba. A je svoboda. Tak hurá!
Ne svoboda jedněch proti druhým, ale svoboda všech - proti všem. Každého jeho osobní. Co bylo, to bylo špatně, a terazky už bude to, co kdo chce. Jenže my lidé jsme individuality, my jsme přece každý jiný. I když nás prošlá doba glajchovala, seč mohla na masu bez individualit. Teď ale je, může být a dokonce má být, každý individualitou. A pěkně podle svého gusta. A najednou je tu svoboda, tak vytoužená, ale spolu s ní i její stín a druhé já - cochcákov.
Svododa, že si konečně můžeme dělat, co chceme, svobodně, a cochcákov, že si každý může dělat, co chce, bez ohledu na ostatní a na okolí. A v tom je sakra rozdíl.
A najednou se nedává přednost ženě ve dveřích, nechodí se vpravo, ukáže se, že červená na semaforu je jen orientační info, že by se měl dávat pozor, kdyby náhodou jelo auto nebo naopak šel chodec. Ale vlastně se to nemusí. A přecházet – přejíždět se může, jak kdo chce.
Ano, jsou to směšné a malicherné detaily. Staromilec je těžko přijímá a je tím směšný, včerejší. Jenže ten cochcákov vydávaný za svobodu se šíří jak rozlévající se řeka za povodně.
Od relativních drobností spějeme dál a výš a hloub. Až uslyšíte - u soudu - že neproplatit zaměstnanci fakturu za odvedenou práci není trestný čin, ale pouhá neschopnost dohody mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem.
A že evidentní ožrala, kterého sotva vytáhnou od volantu zjistí - po probrání se z opice - že on přece to auto vlastně vůbec neřídil, tak o co komu jde.
A jiný dravec řidič zase vytlačí dalšího řidiče ze silnice, jenom proto, že ten vytlačený ještě jakž takž dodržoval ty přežilá totalitní pravidla silničního provozu a jel si jak má.
Je přece svoboda – rozuměj - cochcákov. A tak si každý může dělat, co chce. Z cochcákovačů jsou politici a bílí koně jiných cochcákovačů a najednou zjistíme, že se nám zase tvoří menšina cochcákovačů, jež si pod heslem svoboda = cochcákov, dělá, co chce. A už dávno ne jen mezi sebou a pro sebe, ale i mezi námi a s námi. A že najednou je většina zase znovu manipulovaná a že manipulující menšina si už zase užívá možnosti toho manipulování.
A protože je tu ta stále plnou pusou zmiňovaná svoboda, ten tiše nezmiňovaný cochcákov, tak se nenápadně, ale trvale posouvají hranice toho, co je dobře a co je zle.
Co se má a co se nemá. Co se může a nemělo by. A co se musí a nemusí. Příklad jednoho následuje ozvěnou druhý. Vidíš, mámo – ten onen tam – si svobodu představuje tak, jak se to líbí jemu a prochází to. Tak mohu dělat totéž i já, ne? Jsem přece svobodný. Tak si můžu i já dělat, co chci.
A vítejte v Cochcákově. Pravidla se tu vymykají z kloubů a slušnost krčí kdesi na hanbě.
Móda a média preferují zlatokopky, určují naše míry i hranice vkusu a nevkusu.
Cochcákov se šíří jak virová pandemie. Napadá mezilidské vztahy, útočí na podstatu lidství – lidskost. Arogance vztahů, arogance moci, arogance, právo silnějšího, spoleh už jen na sebe sama a zákony džungle. Vlastně džungle ne, ty jsou sice tvrdé a jsou i dost kruté, ale jsou. A platí. Cochcákov tam nevedou. A když snad, omylem, tak se za něj platí cenou nejvyšší.
Směšná úvaha? Možná. Každá generace – co jsou dějiny dějinami – vidí tu novou generaci, tu novou dobu, ta nová pravidla, jako cosi katastrofického. Jako něco, co už je za lajnou.
Něco, co tu „za našich mladých let nebylo“. A je to tak. Je to o zvyku. Nová generace nepostrádá třeba Svatojánské proudy. Stará generace o nich už jen slyšela vyprávět a ta, co je zažila, tu už není.
A žije se dál a povltavská stezka je zase krásná. I bez těch Svatojánků. Nový pohled na nové uspořádání. Krajiny i žití. Nová generace nelituje, protože neví čeho. Neví, co bylo a ani ji to nezajímá, a když se jí to navíc šikovně podá, tak se to ani popisně nedozví. Nebo přesněji, dozví se to tak, jak se to dozvědět má. A stará generace? Ta už stejně jenom věčně remcá, zbytečně moralizuje, bazíruje na hloupostech a žije si tou svou překonanou minulostí.
A tak se vzdalujeme. Všemu. I onomu úvodem zmíněnému dávnému desateru. Dokonce se mu už vzdálili a vzdalují i sami jeho hlasatelé a vykladatelé.
Těžko soudit, co je dobré a co ne. Každé pro, má samozřejmě i svá proti. A nic nemůže zůstat tak, jak to bylo. To by se zastavil čas. A svoboda je a musí být. Zaplať pánbůh, nebo kdo, za to, že je. Ale stejně tak, jako se chrání malý stromek na záhonku lesní školky, před škůdci a mrazem, tak se musí chránit svoboda před nákazou Cochcákovem.
A teze, že jedinec dějiny netvoří, je sice pravdivá, ale ne beznadějná. Jiná teze praví, že jedna vločka sněhu navíc může spustit klidně lavinu, která je už na spadnutí. A stane-li se tak - bůh (dějiny, lidstvo i každý z nás) suď - zda to, co navalí, bude lepší než to, co zůstalo pod ní.
Zas to celé začne znovu a zase budeme na rozcestí. Jen termíny a názvy budou jiné, stejně jak barvy, kostýmy, kulisy, vlaječky i hesla. Ale pořád to bude o svobodě a Cochcákovu. Neboť takové dějiny jsou a takoví jsme i my, co je tvoříme, ač o tom nevíme. Ti, co si myslí, že je tvoří, jen je vychylují z řádné dráhy. Na čas. Čas, co je jim dopřáno si to myslet. Na čas, kdy je jim povolen jejich Cochcákov, než ho nenahradí - na chvíli - zase další opravdová svoboda.
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková