Úvod > Linda Čihařová a Richard Kočí: Osídlená abstrakce/Settled Abstraction aneb nekonečno možností… jde-li o vhled do podstaty člověka či jde-li o vnitřní řád prostoru… …

Linda Čihařová a Richard Kočí: Osídlená abstrakce/Settled Abstraction aneb nekonečno možností… jde-li o vhled do podstaty člověka či jde-li o vnitřní řád prostoru… …

16.05.2019 10:06

Galerie kritiků, Adria - Praha/14. 5. - 1. 6. 2019

Galerie kritiků nabízí každou výstavou jistotu, že exponáty stojí za to vidět a zažít. Nikdy nejde jen o umění pro umění, vždy je za nejrůznějšími prezentacemi nejrůznějších technik a stylů patrno něco víc, něco hlubšího. Takové jsou i práce dvou autorů nejnovější výstavy, nazvané skoro až tajemně ´Osídlená abstrakce / Settled Abstractions´.

Výstava představuje dva autory - Lindu Čihařovou a Richarda Kočího - a dvě pojetí tvorby - akvarely a sochy. Jde to k sobě? Jdou autoři k sobě? A v téže noblesní výstavní síni? Ano. Již po vstupu je oběma pojetím a oběma osobnostem cosi společného.

A po prvním průchodu mezi obrazy na stěnách a objekty v prostoru se dere do mysli jistá spojitost. Při druhém průchodu galerií se vyjasňuje. Vznik, prostor, hloubka prostoru, průniky, pohledy za i dovnitř struktur. Nejde - ani v jednom z obou pojetí o prvoplánová zobrazení. V obou případech jde o víc. O vplutí do nitra. Jak to Linda Čihařová před zahájením výstavy v našem hovoru s www.www-kulturaok-eu.cz nazvala, jde o vhled do naší podstaty. A jak při prohlídce svých plastik Richard Kočí naznačil, jde o vnitřní řád prostoru.

Není v tom podobnost? Je .Oba autoři nejsou jen výtvarníky. Oba si stanovili hranice tvorby širší. Ba nejširší. Uměleckou formou vstupovat do odborných sfér, jakými je mikrobiologie u Lindy Čihařové a prapodstata architektury konstrukce prostoru u Richarda Kočího.

Oba samozřejmě nejsou takovými odborníky, aby mohli a chtěli prezentovat jen své vlastní názory. Oba proto vycházejí z konzultací s předními odborníky, ze studia. V mikrobiologii i architektuře. Dokazují tím vysokou míru zodpovědnosti, kterou - možná - náhodný divák ani nedocení. Ten vnímá krásu výtvarna a neurčitý pocit. Až pak při bližším seznámení s díly, jež ho vtáhnou do přemýšlení a domýšlení, zjistí souvislosti a hlubinu jejich sdělování.

Techničtější Richard Kočí nám bádání neusnadňuje a v popiscích je střídmý. Díla mají hovořit sama za sebe. A hovoří, zejména díky jeho návratu k dřevěným sochám. Jeho ´plastové obrazy´ zase naznačují, že je dobré, ba nezbytné zkusit totéž jinak.

To Linda Čihařová je v popiscích sdělnější. I když… V oddíle akvarelů věnovaných např. sinicím, čteme název obrazu - Kyslíková revoluce, v dalším oddíle zase najdeme obraz nazvaný Obnova kůže, a jiném zase A jedeme v tom spolu. Zní to odborně? Zní. A je. Autorka totiž hledí do mikroskopu, pak vyfotí mikrostrukturu - třeba vzniku organických látek, a pak vytvoří obraz, jenž nám ona tajemství lidskému oku neviditelná zviditelní a navíc dokáže, jak příroda i ve svém prapočátku dokáže být krásná, a také i výtvarně dokonalá.

Podobná odbočení jako u Richarda Kočího ale nacházíme i Lindy Čihařové. A dokonce i dočasná vypnutí. Pomineme-li její předchozí výstavy jindy a jinde, na této to dokazují dva vybočující akvarely. Neunikly nám a autorky jsme se na ně otázali. Uznala, že jsou vybočením, a dodala, že taková vvbočení k práci potřebuje, aby se posunula dál. Uchvácení jedním tématem je sice silné a dobré, ale nebýt vybočení, postupně by se opotřebovalo a unavilo. Navíc, jak nám prozradila, chystá další projekt, určený dětem, jenž by opět vycházel z její téměř až badatelské činnosti, ale byl sdělný útlému věku dětí a jejich chápání. A v skrytu doufá, že tím projektem probudí, alespoň v některých, touhu o problematice mikrosvěta a všech těch aminokyselin a přerodu anorganických forem v organické, dozvědět se víc. A těm, jimž toto ´bádání´ po vůli nebude, dá alespoň srozumitelný základ, zprostředkuje jakési minimum toho, co už - zatím - lidstvo ví a pochopilo.

A na závěr rozhovoru konec nám Linda Čihařová sdělila jednu nádhernou myšlenku. Prostou, jak už to u geniálních závěrů bývá. Jedinec, sebenepatrnější, buňka i člověk, není v podstatě nic. Ale ve společenství, v souznění a společném díle, dokážou i tito jedinci úžasné věci. Což, jak Linda Čihařová dodala, platí i v malém pro rodinu, ve větším pro lidstvo a v největším pro život této planety. (Richard Koníček)

Ale dost našich slov, dejme slovo kurátorce výstavy a galerie, paní Vlastě Čihákové Noshiro, kurátorce výstavy a galerie:

„Výstava akvarelů Lindy Čihařové a prostorových plastik Richarda Kočího je založena na analýze vizuálních představ o fungování světa, a zároveň také procesu tvorby, jež se malířka i sochař snaží vědomě reflektovat.

U Richarda Kočího se jedná o geometrizující abstrakci, vyjadřující elementární události prostorového tvaru jakožto významového znaku, u Lindy Čihařové o malířský výraz znakových ekostruktur v elementárním řádu světa.

Linda Čihařová (*1982 v Praze) se ve své tvorbě pravidelně vrací k tématům, spojených se zázračným okamžikem, kdy se neživá hmota proměňuje v živou a následuje další organický vývoj. V současné době se autorka zaměřuje na vlastnosti aminokyselin, jakožto skrytých tendencí v přírodě, z nichž je poskládaná DNA, stavba a životní cyklus bakterií, nejmenších živých tvorů, sídlících i v našem těle.

Teoretickou oporu pro své mikrobiologické zkoumání nachází autorka v konzultacích s odborníkem, dr. Tomášem Větrovským, a týkají se buněčných základů života těchto nejjednodušších organismů. Autorka si pro jejich zobrazení vybírá inspirativní jevy, jež mají reálný význam i v našem fyzickém životě. Technicky tyto jevy zpracovává v akvarelových obrazech, jež navazují na její trvalý zájem o základní stavební prvky přírody, ekosystém a krajinu.

Nechává volně asociovat svou mysl gestickou tvorbou skvrn, kterou doplňuje více či méně dodatečnou formální úpravou. Svou objevnou hrou tak hledá hranici, kde určitý útvar může být vnímán jako živý tvor a zároveň není ničím víc než pouhou skvrnou. To úzce souvisí s autorčinou základní úvahou, zda jsme schopni určit hranice živé a neživé přírody, či je-li otázka složitější, vázaná na hlediska, pomocí nichž ji sledujeme. V tomto je umělkyni další oporou odborná pomoc Doc. Vladimíra Vondrejse, zakladatele genového inženýrství přírodovědecké fakulty UK, jehož vědecká práce má rozpětí od molekulární biologie ke geometrickým konstrukcím tensegritů.

Stejně jako umělkyni ho fascinuje schopnost lidského mozku domýšlet viděnou realitu, kde základem je poznávání vzorů analytického myšlení a snaha vytvořit si konkrétní představu o fungování světa. Je to z důvodu, že chceme-li rozumět sami sobě, musíme porozumět především těm našim nejmenším organickým částem, jež mají rovněž svou strukturu, pohyb a funkční vývoj.

Richard Kočí (* 1954 v Praze) pracuje dlouhou dobu na abstraktních plastikách ze dřeva, morfologicky vyjadřujících neviditelnou základní stavbu prostoru. Jeho počáteční tvorba byla charakterizována geometrickými tvary v oblých křivkách - koulí, kuželem, polokoulí, vrtulí apod., každopádně prvky oblouku ve vzájemném prolínání jejich prostorové konfigurace.

Provedení plastik z přírodního materiálu leštěného dřeva pak zdůraznilo měkkost kresebných tvarů, obdařených určitým poetickým vyzněním, jež jim přidávalo na dynamickém účinku otevřených struktur. Za účelem spoutání mnohotvárnosti významu své sochařské představy umělec postupně redukoval objem svých plastik na úsporné minimalistické vyjádření, jejichž vnější tvarové prvky si však uchovávaly možnost uchopení ambivalence a mnoha významových konotací, vrstvících se v procesu našeho vnímání. Autor se snažil vyjádřit ´jádro věci´ ve struktuře a stavbě prostoru, avšak zároveň tušil, že mu jeho význam bude vždy unikat někam dál, do blíže neurčeného a pohyblivého pole dění.

V tomto smyslu byly sochy Richarda Kočího vždy obrazem věčného sváru mezi fyzickým a duchovním, hmatatelným a neuchopitelným, viditelným a neviditelným.

Později se jeho projekty zaměřily na digitální vize soch, jež se od předešlých lišily. Zůstala sice křivolaká linie jako nosná forma tvaru, protože autor používal moderní materiály jako polymery a pryskyřice, sochařská tvorba však nabyla především na morfologické hravosti a koloritu.

Autor se potřeboval posunout o trochu dál, zároveň ovšem ztratil kontrolu nad vlastní výrobou svých soch. Proto se v poslední době opět vrátil ke dřevu jako hlavnímu materiálu a zrodily se nové objekty, jež sice navazují na ty předešlé, ale zase jsou úplně jiné.

Autor je osvobodil od zátěže objemu, který už tak postupně odlehčoval a ponechal jim jen jakési obrysové kontury, připomínající kresbu v prostoru. Zajímavé v této nové tvorbě je, že tyto subtilní objekty vznikly jako inspirace z obrazů, které sochař souběžně maloval. Jednoho dne si údajně uvědomil, že chce jejich minimalistické vyjádření nějak přenést do prostoru. V minulosti to ovšem bývalo naopak, jeho obrazy vznikaly z geometrie plastik. Tyto nové objekty tudíž zřetelně navazují na sochy předešlé, zároveň však obsahují v sobě malířskou lehkost a splývají s prostorem, jako by se staly jeho součástí. To je pro autora novým cenným zadostiučiněním. " (text: Vlasta Čiháková Noshiro)