Lidové Vánoce v Polabí - Přerov nad Labem aneb jak se rodil skanzen?!
Přerov nad Labem – skanzen
Vánoční výstava 2014 - Lidové Vánoce v Polabí
15. 11. - 30. 12. 2014
Kousek od Prahy na staré Poděbradské potkáte odbočku s nápisem Přerov nad Labem
Vesnička, jakých je v rovinatém Polabí na tucty…
Celé dětství, v továrním autobuse, cestou do podnikové chaty v Krkonoších, jsem - natěšen na Poděbrady – netrpělivě odbočku na Přerov přehlížel. Už abychom byli u Labe, přejeli tamní most, minuli jízdní sochu krále Jiřího a vystoupili na cestovní přestávku v Poděbradech u nádraží…
A dělal jsem chybu.
Mé první setkání s Přerovem nad Labem
Došlo k němu, mojí chybou a mým ignorantstvím, až na ekonomické nástavbě. V záplavě dívek, které naplnily naši třídu, jsme se - my tři jediní kluci - měli velmi příjemně. Jednou z mých zpříjemnění byla i jistá Janinka. Dojížděla denně z Přerova nad Labem. Sblížila nás malá vzrušující příhoda, kdy ji vzala křeč do lýtka, a já jí ten zkřečovatělý sval – možná zázrakem, možná náhodou, možná i s trochou znalostí – uvolnil. Dělo se tak na školní lavici, kdy jsem jí zul botičku a cvičil s nožičkou, až ji to přešlo. Možná raději…
Oslnil jsem ji.
Ale ještě víc jsem ji oslnil, tím, že jsem světácky mohl glosovat, že znám tu její zapadlou vísku. I když pouze z letitého projíždění. Samozřejmě jsem byl, coby zručný šaman, pozván za odměnu na výlet do Přerova nad Labem. A poprvé, po 21 letech projíždění, jsem tam tedy konečně z autobusu vystoupil a poprvé jsem do té vísky vešel, stanul tam a pobyl. A krásně tam pobyl…
Mé druhé setkání s Přerovem nad Labem
Uplynulo asi tak dalších 10 let. A já – přesněji už my - neboť jsem byl už asi 5 let ženatý, dál tvrdohlavě míjel po staré poděbradské odbočku Přerov nad Labem, a mířili jsme tu do našich milovaných Poděbrad.
Dělo se tak až do chvíle, kdy mou ženu Olinku, jež v té době působila v Československém rozhlase, zavály pracovní povinnosti do Přerova nad Labem. Ano, tam. Byl tam totiž v té době, na místním zámku, depozitář zvukového archivu Československého rozhlasu.
Jezdila tam v ten čas poměrně často a tamní pracovnice se s ní – ostatně jako každý – sblížily. Slovo dalo slovo a má žena byla dotázána, zda není Koníčková proto, že je ženou jistého Koníčka z ekonomické nástavby v pražské Resslovce.
Byla.
Ta tázající se byla ona Janinka.
A tak jsem, při nejbližší příležitosti, zase po letech vystoupil z autobusu na křižovatce před Přerovem nad Labem. A znovu viděl Janinku. I ona už byla vdaná, a tak řeč a setkání se už odbývalo ve zcela jiném duchu než v době studií…
Mé třetí setkání s Přerovem nad Labem
To třetí setkání už ale nebylo jen pouhou návštěvou téhle vesničky vynucené nějakou shodou okolností. Ne, to už bylo cílené. A cílem byl místní malebný skanzen. V tu dobu ještě o poznání minimalističtější, než je dnes, ale o to srdečnější. Navštívili jsme ho už ´jako páni´, autem, a cestou – jak jinak - do Poděbrad. A navštívili jsme ho poprvé a od té doby ho navštěvujeme pravidelně.
A nejen skanzen, ale i okolí Přerova nad Labem.
Naučil se ho od nás, Přerov nad Labem je asi nakažlivý, navštěvovat s námi a posléze už i bez nás, i náš syn, který k naší radosti, zdědil i naši lásku k Poděbradům, k Přerovu nad Labem a k Polabí vůbec. A aby ne! Prožíval tam notnou část svých školních prázdnin.
My tam dnes už zase jezdíme jako kdysi autobusem. A to tak, že často a rádi. Do Poděbrad i do Přerova nad Labem, který už dávno nemíjíme. Ale ochotně a zvědavě tam vystupujeme z autobusu.
A do téhož Přerova nad Labem dnes jezdí autem už pro změnu syn se svou partnerkou.
A věřím, že jednou, snad, tak, jako jsme my předali lásku k Polabí, Poděbradům a Přerovu nad Labem jemu, tak ji předají zase naši mladí svým mláďatům. A pak i ona už nebudou Přerov nad Labem pouze míjet na cestě do Poděbrad, ale budou se tam také zastavovat…
Skanzen se spisovně jmenuje Polabské národopisné muzeum/Přerov nad Labem
Když to tak vezmeme, tak skanzen je vlastně takové muzeum v přírodě. Jeho exponáty jsou skutečné objekty lidové architektury přenesené sem z celého středního Polabí. Autenticitu a pocit návratu ´do kdysi´ dotvářejí figuríny a zabydlené interiéry dokumentující někdejší život na každé polabské vesnici v období od poloviny 18. století do 1. pol. 20. století.
Jak vznikl nápad postavit tuhle ´retro´ vesničku?
Když se mohl kvůli těžbě uhlí přestěhovat v Mostě kostel, proč by se nemohly stěhovat zajímavé a typické chalupy?!. A tak se koncem 60. let 20. stol. let ujala myšlenka zachránit v několika českých regionech, kde k tomu byly vhodné podmínky, zajímavé a něčím hodnotné objekty. Objekty, jimž díky zprůmyslnění zemědělství hrozil beznadějný zánik. Jejich obsah se mohl ještě jakž takž uložit v depozitářích, ale co s domy a k nim náležejícími stavbami? A tak bylo rozhodnuto, moudře a lidsky, o jejich přenesení do – jak se tomu oficiálně říkalo - ´záchranných skanzenů´.
Zrod polabského skanzenu
Prvním skanzenem tohoto typu v Čechách se stalo tak zvané Polabské národopisné muzeum v Přerově nad Labem. Psal se tehdy rok 1967. A zasloužili se o to houf nadšených pracovníků někdejšího Střediska krajské památkové péče a hlavně tehdejší konzervátor místní lidové architektury arch. Ladislav Štěpánek. Zprvu šlo o jen zoufalou záchranu alespoň těch nejtypičtějších vzorků lidové architektury.
A proč právě Přerov nad Labem?
Rozhodla o tom do jisté míry shoda okolností. V té době se totiž právě provádělo restaurování památkově chráněné staročeské chalupy v Přerově nad Labem a přemýšlelo se, co s ní, až bude zase ta stará chalupa jako nová. Jak ji vhodně využít?!
I chalupy mají své osudy
Tahle právě restaurovaná ´chalupa´ totiž nebyla jen tak obyčejná chalupa. Původně panská kovárna, později přerovská rychta. To když zde žil po generace rod místních kovářů Bělíkových, zastávajících zpravidla i funkci místního rychtáře.
V roce 1895 do osudů téhle chalupy navíc zasáhl a zásadním způsobem, ještě i – dnes bychom řekli osvícený investor – majitel přerovského panství, princ Ludvík Salvátor, který mimochodem pocházel z toskánské větve Habsburků. Toho v roce 1891 při návštěvě Jubilejní výstavy v Praze okouzlil tam vystavený rekonstruovaný a v podstatě přenesený exponát - pravá ´česká chalupa´.
Po návratu domů na přerovský zámek si uvědomil, že téměř pod okny má obdobné starobylé stavení. Onu kovárnu Bělíkových. V roce 1895 ji tedy vykoupil a nechal upravit na jeho vlastní místní ´českou chalupu´.
Stalo se.
Ale co s ní dál?
Vzor z Jubilejní výstavy byl dodržen i v dalším směru. Princ uložil svému lesnímu, Antonínu Míškovi, ten byl všeobecně znám jako místní znalec přírody, archeologie a národopisu, aby tu chalupu zařídil typickými a vhodnými památkami posbíranými po Přerově nad Labem a okolí.
Stalo se.
Za 5 let, v roce 1900 byla místní ´staročeská chalupa´ kompletně vybavena regionálním malovaným nábytkem a vším možným z místních domácností. Vznikly i vitríny s národopisnými sbírkami. Ba co víc, osvícený investor, princ Ludvík rozhodl, že vzorová chalupa bude sloužit veřejnosti, která tak trestuhodně zapomíná na své kořeny.
A zrodil se soukromý ´pra-skanzen´
Princi Ludvíkovi se ta hra na sběratelství, česká malebnost a řemeslný um našich lidí tak zalíbily, že nedal pokoj a pokračoval.
Díky mu, chvála mu, juchajdá!
Na pozemek kolem chalupy totiž nechal přestěhovat starou rumpálovou studnu a dřevěnou zvoničku.
A hle, první regionální národopisné muzeum ve střední Evropě bylo na světě!
A zájem o návštěvu byl veliký. Místní ´Staročeská chalupa´ bývala otevřena nejen o poutích a různých slavnostech, ale i kdykoli a komukoli, kdo o to požádal.
A bylo tomu tak i po skonu pana prince, až do okupace.
To musela být chalupa vyklizena a uvolněna pro dočasné ubytování těch, které okupanti vysídlili z různých důvodů z okolí. Sbírky se ale naštěstí nepoztrácely, ujalo se jich vstřícně muzeum v Českém Brodě.
A běžely roky a hlodal zub času …
Po válce byla chalupa prázdná a chátrala. Až přišel již zmíněný rok 1967 a to, co začal princ Ludvík, propuklo znovu. ´Staročeské chalupy´ se tentokrát ale neujal šlechetný šlechtic, ale pracující lid a jeho poděbradské muzeum. Selskou světnici zase zaplnil malovaný polabský nábytek, černou kuchyni místní nádobí a náčiní. Byly uspořádány expozice tradičního polabského zemědělství, textilnictví, oděvnictví, umění a stavitelství. Akorát původní studnu už musela nahradit jiná - z Nymburka - a zvoničku také - z Kozovaz. Před chalupou ale vyrostl plot a vykvetla ´babiččina zahrádka´. Přibyl sv. Jan Nepomucký - z Budiměřic – a zachránila se tu i jedna z posledních dochovaných sušáren na ovoce - z Břístve u Rožd'alovic.
Přerovský skanzen dnes
Od roku 1967 pak stále přibývaly unikátní exponáty, ty celé, i ty, kterými byly jednotlivé stavby naplňovány. Sbírky dostávaly svůj ucelený smysl a nespornou hodnotu. Skanzen se rozrůstal a rozrůstá a rozrůstat dokonce bude i nadále.
Žádná návštěva tu tedy není stejná jako ta minulá. Jednak díky dramaturgii expozic, odpovídajících ročním obdobím, a jednak stále a stále doplňovanými stavbami a předměty.
My do Přerova jezdíme většinou 4x ročně. Abychom si znovuobnovili, jak a čím žila vesnička na jaře, v létě, na podzim či v zimě.
A kdy, že je to tam nejkrásnější? To říci nelze. Každé období i každá návštěva má své kouzlo a své přednosti. Ale přece jen, snad i tím, že je člověk naladěn na mírně nostalgickou vlnu, jsou tu hodně malebné Vánoce. A když se to povede a je sníh, a když vám při přecházení od vytopené chalupy k další chalupě pěkně vrže pod botami, máte pocit, jako kdybyste na chvíli zavítali zpátky do pohádek Boženy Němcové.
Z fotografií, které letos nafotil náš fotograf Václav Koníček, to můžete tak trochu posoudit. Ale při návštěvě osobní to můžete prožít na vlastní kůži. A to je zážitek nad jiné…
A jak, že tedy vypadají ty letošní Vánoce v Přerově nad Labem?
Lidové Vánoce v Polabí
15. 11. - 30. 12. 2014
Pro objednané zájezdy a školní výpravy otevřeno denně mimo pondělí na základě předchozí objednávky na tel. čísle 325 565 272 nebo 733 715 342 nebo e-mailu skanzen@polabskemuzeum.cz, a to vč. objednání pracovních dílniček pro děti.
Pro veřejnost otevřeno pátek až neděle od 9.00 do 16.00 hodin; poslední vstup v 15.00 hodin. Na Štědrý den, 24. 12. 2014 je sice zavřeno,
ale od 25. prosince 2014 je otevřeno denně 9.00 - 16.00 hodin
Dodejme, že se jedná již o 28. tradiční výstavu Lidové Vánoce v Polabí, že probíhá jako vždy v celém areálu skanzenu a že je doplněna o sobotách a nedělích i bohatým doprovodným programem.
A v sobotu 6. 12. 2014 bude navíc ještě i mikulášská obchůzka skanzenu…
Vstupné 70 K a 35 Kč, rodinné vstupné 180 Kč
Richard Koníček (zdroj: internet)
Foto: © Václav Koníček
www.facebook.com/wenca.nikonicek