Libuše Jarcovjáková aneb časosběrná výstava o životě a tvorbě ženy, v jejíž talent věřila jen Ester Krumbachová a tvorbou zaujala Jima Jarmusche
Libuše Jarcovjáková
27/9 2024–30/3 2025
Veletržní palác
Mezanin a Malá dvorana
"Pusť všechno a vzlétni do oblak, do života, do přítomnosti – cítíš ten klid, cítíš to blaho?"
Libuše Jarcovjáková
Retrospektivní výstava představuje tvorbu fotografky, která
přes půl století
přirozeně a živelně
mapuje svůj život a blízké okolí.
Nečekejte krásu snů ani barvy radosti
Výstava fotografií Libuše Jarcovjákové, naší asi nejsvébytnější a zcela specifické – náměty i stylem – fotografky, uskutečněná Národní galerii, v prostorách Mezaninu Veletržního paláce není rozhodně ničím, co by návštěvníka pohladilo. Něčím, co by – ať už vyumělkovaně nebo pracně objevně – nabízelo poezii, klid a krásu. Tedy v obecně vnímané rovině těchto pojmů.
Výstava Libuše Jarcovjákové ukazují rub života. Tu vynucený nesouladem s tím, co je společnosti vnucováno, jindy zvolený dobrovolně jako vnitřní emigrace v důsledku vlastní touhy po žití ve svém vlastním já.
Čili do jisté míry rub života pro většinovou společnost a naopak líc života, pro nezařaditelnou a neznormovatelnou minoritu téže společnosti.
Divák se může s tvorbou autorky buď ztotožnit a jásat, že věrně a důvěrně zachytila na svých fotkách onen líc života té jisté části populace, stejně jako naopak horšit a odvracet, protože zachytila věrně rub života minority o níž většinový divák nechce buďto ani vědět, nebo ji alespoň toleruje, jako druhou stranu jeho mince.
Ber, jak ber, zachycení odvrácené strany tu je a věrné. Dík za ně.
Soudný a nepředpojatý člověk - divák, ocení, že takový časoměrný dokument doby, místa, prostředí a jeho představitelů vznikal, a že ho lze konečně spatřit v plném světle a nic nezakrývající nahotě (i doslova…).
Je dobře to vše vidět a uvědomit si, že Libuše Jarcovjáková nám na svých fotkách vlastně sděluje odvěkou pravdu, na kterou se často a tak rádo zapomíná. Pravdu, že svět není, nebyl a nikdy ani nebude, jen jeden, jen ten všeobecný mainstreamový. Což je dobře.
Malá vsuvka autora těchto řádek
Jen pro ujasnění a upřesnění toho, co se autor těchto řádek snaží o výstavě autorčiných fotek, potenciálním návštěvníkům sdělit. Chce říci, že z fotek Libuše Jarcovjákové plyne, že je dobré vědět a uvědomit si, že není nikdy jen ten mainstream ve smyslu toho slova:
Mainstream je „soubor myšlenek a postojů, které reprezentují či jsou konformními s názory, hodnotami, vkusem apod. většiny ve společnosti… Některé menšinové proudy se proti mainstreamu programově vymezují a často se pro ně používají označení jako alternativa, subkultura nebo kontrakultura.“ (Viz. wikipedia)
Libuše Jarcovjaková je, byla a vždy hodlá být, tribunou oné „alternativy, subkultury nebo kontrakultury“. A činí dobře. Je pak už jen na nás samých, zda ji a ty, jejichž je díky této výstavě obrazovou „mluvčí“, budeme respektovat či ne.
Chvála za otevření takové výstavy
Chvála patří v tomto případě NGP za to, že uspořádala právě tuto retrospektivní výstavu. Můžeme diskutovat, zda by tato výstava neměla být spíše v nějaké alternativní výstavní prostoře, která by svému tématu více rezonovala, ale na druhé straně, lze tento výstavní počin naší nejvyšší galerijní instituce chápat také jako přiřazení vystaveného tématu až na půdu nejvyššího uměleckého levelu, protože i tento vhled reality sem patří také. Diskuzi a úvahy, nechme na estetičkách, estétech, kunsthitoričkách a kusthistoricích (abychom byli genderově korektní). Ale je fakt, že běžný člověk, by měl být ochoten nahlédnout i do jiného šuplíku společnosti než toho svého. Zamyslí se.
Navíc v případě Libuše Jarcovjákové je to vše zachyceno zevnitř, ne s odstupem. Opravdu odžité, prožité, žité a zažité - na vlastní kůži. I doslova. Jen houšť!
A teď z pohledu inscenátorů výstavy
· „Výstava uvádí stěžejní okruhy bohaté fotografické tvorby Libuše Jarcovjákové: první volné cykly z Prahy ze sedmdesátých let minulého století věnované zkoumání vlastní identity, nočnímu životu a slavnému LGBTQ+ baru T-Clubu doplňují práce fotografky s romskou, vietnamskou a kubánskou menšinou z osmdesátých let 20. století.
· Výstava sleduje umělkyni, její úspěchy, nezdary a hledání sama sebe nejen v bývalém Československu, ale mapuje také její návštěvy Japonska, odchod do Západního Berlína, pád železné opony a návrat do Prahy v devadesátých letech.
· Výstava provádí diváka archivem i současnou tvorbou umělkyně. Fotografka je představena v širokém spektru jejích analogových i digitálních fotografií.
· Černobílé a barevné momentky se střídají s konceptuálně a typologicky působivými fotografiemi náhodných kolemjdoucích, přátel, milenců a milenek a vlastních autoportrétů, tak typických pro její tvorbu.
· Členění výstavy kurátorované Lucií Černou, společně s architekturou Anny Matouškové, podtrhává témata vášně, touhy, nejistoty, a hlavně vnitřní svobody.“
A co s tím vším má výše zmíněný Jim Jarmusch …
Jim Jarmusch je jak známo přední světový režisér, ale tentokrát se i tím, kdo byl pověřen výběrem letošních highligtů pro Paris Photo. A mezi světovou elitu vybral snímek Libuše Jarcovjákové. Její fotky se tam dostaly po - už desetileté absenci.
Připomeneme-li ještě, že Mezinárodní fotografický veletrh Paris Photo patří k těm vůbec nejprestižnějším přehlídkám svého druhu a že se vybírají snímky ze spousty světových galerií, od řady fotografů napříč světem, jde nesporně o velký úspěch autorky a mezinárodní ocenění české fotografie vůbec.
Od 7. do 10. 11. 2024 byla fotografie Libuše Jarcovjákové nazvaná Model, nafocená v roce 1992 (ta, která zaujala Jarmusche) spolu s dalšími světovými díly vystavena až na samém Olympu světové fotografie, výstavě konané letos v duchu sta let od vzniku surrealismu…
Dodejme, že Libuše Jarcovjáková tam byla zastoupena, ne jen tou jednou fotografií, ale ještě 14 dalšími a ještě další Českou fotografkou, Markétou Othovou (9 snímků).
Nahlédneme-li do minulosti veletrhu Paris Photo, prezentovala nás tam už i další hvězdná jména jako Jiří Hanke, Viktor Kopasz, Alena Kotzmannová, Ivan Pinkava, Tono Stano nebo Jiří Thýn...
… a též zmíněná, paní Ester Krumbachová?
Ester Krumbachová, režisérka, spisovatelka, scénáristka a scénografka, mimořádná osobnost spojená především s fenomenálním výtryskem naší filmařské invence, s tzv. novou vlnou českého filmu z konce 60. let minulého století. Důležité je, že v soukromí byla přítelkyní matky Libuše Jarcovjákové, malířky, která ale - na rozdíl od otce Libuše Jarcovjákové, také malíře, vlastní tvorby zanechala. Nicméně s umělci kontakty udržovala. Ale vlohy dcery Libuše neuznávala. Jen Libušina „teta“ Ester je vnímal víc než dobře a Libuši Jarcovjákovou v tvorbě podporovala a povzbuzovala. Nesporně i pro blízkost povah a životních postojů…
Text: Richard Koníček
Foto: Wenca Nikoníček
Libuše Jarcovjáková
27/9 2024–30/3 2025
Veletržní palác
Mezanin a Malá dvorana
Otevřeno: úterý – neděle: 10:00 – 18:00
Držitelé vstupenky na výstavu Libuše Jarcovjáková mají nárok na slevu 20 Kč ze vstupného na film Ještě nejsem, kým chci být.
Nabídka platí do konce roku 2024, vstupenka na výstavu nesmí být starší než 15 dnů.
Slevu lze uplatnit pouze osobně na pokladnách kin Aero, Bio Oko a Světozor.
Více k autorce:
