Lásce neporučíš
Lásce neporučíš
Už předtím jsem ho vídala, ale stál vždy opodál. Až jednou mi ho kamarád představil. Jmenoval se Honza. A když jsme spolu začali chodit, brala jsem to spíše jako kamarádství.
Časem se to změnilo v zamilování.
Vycházeli jsme spolu báječně, i když jsem s ním prožívala zrovna jeho trpké chvilky. Měl totiž trápení se svým neustále opilým otcem. Na mě byl ale milý. Chodili jsme se koupat, do
kina i na diskotéky. Jen jednou jsme se vážně pohádali. A moc. Následoval rozchod a s ním spousta výčitek, domluv a slz. Mezi tím vším ale také jedno špatné svědomí. Naštěstí
ale žádné mraky netrvají věčně, a tak, když se zase mezi námi udělalo jasno, začalo to vše znovu. A celé dokola...
***
Stáli jsme opřeni o zeď a už zase se hádali. Už zase byly na denním pořádku věčné spory. Chvílemi jsem už ani sama nevěděla, kvůli čemu se vlastně zase s Honzou hádám? Snad
kvůli tomu zítřejšímu výletu k Máchovu jezeru? Naštěstí byl náš další nekonečný spor ukončen. Náhle, dalším polibkem.
Druhého dne seděla celá naše třída ve vlaku a dohadovalo se, co budemr dělat večer. Byly jsme ve třídě jen samé holky. Cíl úvah byl ale jasný... K večeru jsme se ubytovali u jezera
a večer šupajdily na diskotéku. Byl ale všední den, tak jsme chvíli tancovaly samy, a pak šly vedle do hospody na pivčo.
***
Když si tam tak sedíme, vtrhlo dovnitř najednou asi dvacet kluků ve fotbalových dresech. Už na první pohled jsem si ho všimla. Stál trochu stranou a díval se na mě oříškovýma očima. Všiml si, že ho pozoruji, a usmál se na mě. Oplatila jsem mu to. Jako by to byla souhlasná výzva, zamířil ke mně a představil se. Mirek. Celý přímo voněl čerstvým vzduchem.
Pak už jsme se na sebe jenom dívali a nevnímali jsme okolí.
Bylo asi jedenáct, když se kluci museli vrátit. Řekl, že přijde zítra na diskotéku a šel za nimi. Úplně mě očaroval, takže čekání na druhý den pro mě bylo nekonečné. Ale dočkala
jsem se. Přišli. Už nebyli v dresech, ale normálně v džínách a košilích. A moc jim to slušelo. Očima jsem ho mezi nimi hledala. A našla. A už zase jsme si vyměňovali pohledy plné
něžností. Ale tentokrát už nezůstalo jen u nich...
***
Šli jsme tančit. Klub rezonoval hudbou a já cítila rytmus až v hrudi a chvílemi jsem měla pocit, že ohluchnu. Na konverzaci nebylo ani pomyšlení což nikomu nevadilo. Jen mě.
Hráli totiž dlouhou šňůru rychlých pecek a já toužila, aby už dali něco pomalého a já s ním mohla splynout.
Konečně pustili první ploužák. Pohlédl na mě a krásně plaše a nejistě řekl: "Šla bys, Haničko?" Ani jsem nestačila nic odpovědět a už jsem ho bezděčně vlekla na volné místo
k tanci. Už po prvních krůčcích jsem pochopila důvod jeho váhání. Na omluvu mi Mirek řekl : "Víš, já neumím tancovat na ploužáky, nezlob se". Povzbudila jsem ho: "Jen nelži, Mirku,
tančíš skvěle", a za pár chvil to už byla dokonce pravda.
***
Po dvou třech skladbách už tancoval nejlíp ze všech. Mirek se díval na tančící kolem a sám viděl, že to, co jsem říkala, se zakládalo čím dál víc na pravdě. Neexistovalo totiž nic, co by tu bylo správné nebo špatné. Každý si tancoval podle svého. Ale on měl opravdu talent. Šlo mu to tak, že se brzy na nás začali ostatní dívat. První holky, a pak i kluci. Mirkovy džíny těsně obepínaly jeho pas a nohy, zatímco košile rozepnutá až do pasu odhalovala jeho bílé tílko. No, kluci na něj vrhali závistné pohledy, protože na sebe strhl pozornost většiny holek. V trochu méně přátelském ovzduší by takováhle situace mohla vytvořit výbušné prostředí. Ale naštěstí byli kolem jen samí fotbalisté, kluci z téhož mužstva. A tak se naštěstí po něm
jenom dívali a snažili se napodobovat jeho taneční variace. Zato Mirek si nevšímal ničeho a dokonce ani toho co kolem sebe způsobil. Bylo vidět, že vnímal vlastně jen mě a stále
častěji se proto ty naše pohledy střetávaly.
Byl milý tím svým milým usměvem, který jakoby hřál. Pak mi položil hlavu na rameno a já už jen dělala vše po něm. Čím víc a déle jsme byli u sebe, tím víc jsem vnímala, jak z nás
obou stékají kapky potu a spoluprožívala každý jeho pohyb. Když ustala šňůra věnovaná ploužáků, opustili jsme parket a šli se projít ven, abychom se po té námaze vydýchali.
Chovali jsme se k sobě jako prvně zamilovaní puberťáci.
***
Byla teplá letní noc a na nebi zářily hvězdy. Co bych si asi teď přála, kdyby jedna spadla, napadlo mě. Drželi jsme se s Mirkem za ruce, pomalu kráčeli a povídali si. Vyprávěl mi
o své práci, o tom, co se mu na ní líbí a co ne. A všechno znělo věrohodně a upřímně. Prostě, líbil se mi. A moc. Asi za dvacet minut jsme byli zpět. Teď už jsme ale tančili
jen sami pro sebe. Já pro něj, on pro mě. Brzy ale pustili poslední písničku a my - aniž bychom se na tom domlouvali - přestali tančit, vzali se za ruce a hleděli si do očí.
***
Domů nás doprovázeli všichni. Parta holek a vzadu my dva. Nemohli jsme se rozejít. A tak jsme se políbili a vyměnili si čísla mobilů. A pak mi, na rozloučenou ještě Mirek řekl:
" Líbíš se mi, Haničko...". "Ty mě taky", špitla jsem a na víc se nezmohla. "Zítra odjíždíme, na soustředění", pokračoval, "na tři týdny, takže mi nevolej, protože je to zbytečné, ozvu se sám" , dodal a políbil mě na tvář.
Do tábora jsem se vrátila s holkama ve tři ráno. V slzách, které nešlo zastavit. Samy si nacházely cestu...
***
Když jsem přijela z výletu, tak už mi chyběla síla na hádky s Honzou a raději jsem byla sama. Tři týdny se vlekly. Ale najednou ozval mobila a v něm hlas: "Jak se máš, Haničko?",
uslyšela jsem tolik očekávaný hlas Mirka. I když jsem byla šťastná, že se ozval, reagovala jsem pokud možno normálně, aby nepoznal, jak moc jsem po něm smutnila. "Mám teď volno," pokračoval "tak mi řekni adresu a já za tebou přijedu. Tedy jestli ještě chceš?", říkal mi do telefonu Mirek.
Samozřejmě jsem mu svou adresu řekla a on zajásal, že to není daleko, a že u mě bude zhruba za hodinku, ať počkám na nádraží. Shledání bylo bouřlivé. Šli jsme u nás po Jablonci a stále jsme se líbali. No, nádhera. A tím, že jsme opravdu nebydleli od sebe daleko, tak jsme spolu začali chodit.
***
Samozřejmě zase do toho přišly krátké i delší přestávky, protože fotbalista má stále nabitý program, který musí dodržovat. Ale i v té době jsme si esesmeskovali
a mobilovali. Prostě byli zaláskovaní. A moc. Náš vztah trval takhle už dva roky. Já dokončila školu, tajně pomýšlela na svatbu a v tom mi Mirek oznámil, že dostal angažmá v cizině, a že si tam může vzít sebou i svou ženu. Samozřejmě jsem souhlasila, co bych tady také bez něho
a jeho lásky, dělala. Odešla jsem tedy za ním. A připadala si tam jako v pohádce. Byt jsme tam dostali, auto si pořídili a z naší lásky neubývalo. Naopak. Konečně jsme se
mohli navzájem do sytosti užít. Dokonce i svatbu jsme tam měli. A brali jsme se na fotbalovém hřišti. Fakt! Aby to bylo stylové. A bylo. Do roka jsem povila malého Honzíčka.
Hanka (24), Jablonec n. Nisou