Ladislav Zibura: Prázdniny v Česku aneb výlet jednoho zvědavého spisovatele za vším, co jste o Česku nevěděli

05.12.2021 18:34

 

Prázdniny v Česku

Ladislav Zibura

Ilustrátor: Lukáš Tomek

Datum vydání: 18. 10. 2021

Nakladatelství: KNIHA ZLÍN

 

 

Je mnoho knih o cestování. Většina z nich míří do zemí, které neznáme a které většina z nás ani jinak než z knih a cestopisných filmu, nikdy nepozná. Je to samozřejmě správné. Rozšiřuje nám to obzory. Ale neznáme pak náhodu – z knih a filmů – víc o tom co je za těmi obzory, a uniká nám to, co máme doma a co si můžeme – při troše chtění – prohlédnout na vlastní oči? Mimo jiné i proto se zkušený světoběžník Ladislav Zibura autor řady knih z poza obzorů, vydal pro změnu netradičně po vlastech českých. A o tom, jak to odpadlo, je jeho nová kniha Prázdniny v Česku.

 

  

A jak se ukázalo, tak za dobrodružstvím není třeba létat přes půl světa! Stačí procestovat rodný kraj a dobře se dívat. S knihou Ladislava Zibury se vydáme na dvouměsíční jízdu po českých luzích a hájích a připomeneme si, v jak rozmanité a krásné zemi žijeme. Čtenář se tak může těšit na cestu plnou zajímavostí, při které se zasměje nad příběhy svérázných lidí a načerpá tipy na výlety. Stačí vzít knihu do ruky, a přisednout do roztomilého bílého autíčka a raději se opravdu pevně připoutat, protože náš řidič je za volantem začátečník…

 

 

Není malých knih, ale…  

 

Nikdy jsem jako čtenář nerozlišoval knihy, které jsem mínil číst podle toho, jak jsou tlusté. Zaujala-li mě, mám trpělivost. Čtu totiž pomalu. A čím tlustší kniha, tím déle jí čtu. Už proto, že sám taky občas něco píšu a tak čtu texty jiných autorů nejen po stránce děje, či obsahu, ale také s ohledem na styl, způsob vyjádření a tak nějak jako autorský kolega nakukuju jiným autorům do stylistické kuchyně. Tlusté knihy, ale přece jen zase tak moc nevyhledávám. Jsou-li dobré, přečtu a promyslím je do posledního písmene a to trvá dlouho, takže mi – můj život není bezedný – takže mi zákonitě zbývá na ostatní času méně, a tím, trnu, že bych mohl o nějakou mě libou knihu přijít. Historicky nejtlustší knihu, kterou jsem si, pokud si vybavuji, vychutnal, byly Plutarchovy spisy. Měli 600 stran a byly distribuovány dokonce jako dvě knihy. I tak bolela ruka už jen z držení jedné z nich. A spisy slavného řeckého dějepisce mě stály plné dva roky života. Proč to uvádím? Proto, že Ziburova tlustokniha má bezmála 400 stránek. Dostal jsem se k ní v polovině listopadu a … světe div se, je přečtena. A neodbyta. Prožita. Promyšlena a provnímána. Že by tedy Zibura psal čtivěji než pan Plútarchos, elitní starořecký spisovatel, historik a filozof, slovutný autor historických a moralistických děl? Při vší úctě k historikovi (nebo v tom měl prsty překladatel?) Zibura se čte lépe. A jak jsem složitě vypočetl na kalkulačce, Zibura se čte 22 x lépe než Plútarchos. A přitom oba přemelou celé dějiny jednoho historického státu…

 

 

Pocit hltajícího a bavícího se čtenáře

 

Mnohá místa jsem měl za svůj nezměrný život možnost navštívit už před Ziburou. Návštěvníci našeho webu dokonce možná v naší rubrice ostatní měli možnost najít za posledních deset let podobné pokusy o líčení viděného a zažitého na našich cestách. Sem tam  jsme se nalézali na shodných místech a líčili podobné informace. Jenže zatímco Zibura se ptá, a dovídá, já vidím, vnímám a pak zjišťuji. Zatímco Zibura umí poučit i pobavit, já jen shrnuji zjištěná fakta a glosuju je tím, co jsme tam zažili. A to nikoho nepobaví a konec konců si to i načte někde na webu. A nejen na tom našem. Prostě, Zibura umí. A umí tak, že si troufám v souvislosti s jeho knihou vzpomenout na klasika - Jana Wericha. Ano, stylem a pojetím mě kniha Ladislava Zibury připomněla Werichovy Italské prázdniny. I Jan Werich putuje. Itálií od Alp na jih. I Jan Werich, mluví s lidmi, které potká a i Jan Werich utrousí nejeden fakt, ale také nejednu moudrost a umí – jak jinak – samozřejmě i rozesmát. Nejde ale ani tak o jazyk, či formu, ale o lehkost a čtivost. Werich měl stránek oproti Ziburovi zlomek. Číst já více Plutarchů a Ziburů, tak k Werichovi bych se nikdy nedostal.

 

 

Ilustrace Lukáš Tomek

 

Zkušený ilustrátor, s typickými výraznými kresbami, plnými sytých živých barev přesně kopíruje sdělované reálie a velice citlivě do svých ilustrací, které jsou prvoplánově věrné zmiňované předloze, vkomponovává to navíc, co je v textu, to co není faktografické, ale lidské, to co dělá Ziburův text Ziburovým textem. Atmosféru jednotlivých epizod, jimž věnuje právě tu kterou ilustraci.

Lukáš Tomek není našemu webu neznámý. Vždyť naším těžištěm je již desátý rok především výtvarné umění. Pravda, téměř výhradně z pražského regionu, tedy co se výstav týče, a tak ten kdo zde nevystavoval, nebo jsme jeho výstavu prošvihli, všude být nemůžeme, u nás nefiguruje. Lukáš Tomek, ač Zlínský (Baťovec? Ta precizní malba by tomu i napovídala, protože Zlínští mají už po generace v genech chválihodné baťovskví) se u nás na webu mihl. A to ve spojitosti s výstavou. 

V pražském Veletržním paláci byla v roce 2016 uspořádána výstava nazvaná Zdeněk Rykr a továrna na čokoládu. Erbovním výrobkem a kultovním obalem společnosti Orion byla čokoláda Kofila. A protože se obal této čokolády dočkal nezměněn dneška, zkusila firma uspořádat soutěž na limitovaný obal, od současných ilustrátorů, ale s požadavkem, co nejlépe navázat na Rykrův odkaz.  

První místo tehdy obsadila Kateřina Kynclová (ilustrátorka, absolventka Uměleckoprůmyslové školy v Praze (obor ilustrace), druhé místo Markéta Michálková (Ilustrátorka, absolventka Escola Massana v Barceloně (obor ilustrace) a třetí místo právě Ziburův dvorní ilustrátor, Lukáš Tomek (Ilustrátor, absolvent Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně (obor animace).

A proč porota vybrala Tomkův návrh jako třetí nejlepší?

„Lukáš Tomek z dua Tomski Polanski, se ve svém návrhu výrazně inspiroval reklamní grafikou a ilustrací z 30. let 20. století. Jednoduchá vektorová grafika lemuje ostře řezané mouřenínovy rysy a představuje specifický ilustrátorský styl, který návrh odlišuje od současného vizuálního stylu tyčinky Kofila.“

A tak nějak by jistě jiná porota hodnotila i výtvarnou stránku ilustrací Lukáše Tomka ke knize Ladislava Zibury.

Dodejme, že organizátoři soutěže oslovili 169 soutěžících a ti přeložili celkem 404 návrhů!!

 

 

7 (statečných) citací za všechny, aneb proč si knihu Ladislava Zibury přečíst

 

Str. 21:

Náš cestovatel se plaví po Vltavě směr Budějovice a je instruován „kapitánem“ jachty:

 

„Řídíš jen podle bójí. Zelený obeplouváš po levoboku, červený po pravoboku. Tady máš plavební mapu, podívej se do ní. Ukazuje ti ideální cestu“.

„Po pravoboku znamená zleva?“

„Po pravoboku znamená po pravoboku.“

„Ale kdybych jel na kole, tak to znamená zleva, ne?

„Asi jo. Tady ale nejsi na kole, jsi na lodi.“

…

„Láďo, máš tu mapu obráceně.“

„Promiň, Dane, ale tak blbej ještě nejsem.“

„Plujeme proti proudu, takže ji musíš držet vzhůru nohama. A ty bójky se taky obeplouvají obráceně, než jsem říkal.“   

 

Str. 130:

Náš cestovatel se rozhodl přespat v zapomenuté nastické továrně na úpravu cínu v Rolavě:

 

Zabalil jsem se do spacáku a koukal na hvězdy. Vždycky, úplně vždycky u toho člověk usne.

I s otevřenýma očima!

„Guten Morgen,“ pozdravil mě někdo zvesela. Vyděšeně jsem se posadil. – „Guten Morgen. Was machen Sie hier?“ vysoukal jsem ze sebe. Spíš jsem tím měl na mysli: „Nicht schiessen!“

Bylo sedm ráno a já se právě probudil v nacistické fabrice a nade mnou stál asi padesátiletý Němec v maskáčové bundě. „Ich bin ein Kriegsgesichtsliebhaber,“ dostal ze sebe slovo nebo skřek. Neměl jsem ponětí, co to znamená. – „Und was ist das? Ukázal jsem na stříbrný kufr na kolečkách. Stále jsem se obával, že je v něm výbušnina. – „Das ist eine spezielle Klappleiter,“ prohlásil Němec a pár pohyby přeměnil kufr ve skládací žebřík. Vypadal u toho jako Horst Fuchs z teleshoppingu.

 

Str. 195:

Náš cestovatel navštívil trampskou, dnes už spíše chatovou, osadu a bavil se tam s místními:    

 

Zatímco jsme si povídali, přišla k chatce mé trampské informátorky i její tetička. Opírala se o hůl, ale už z dálky bylo vidět, jak se usmívá.

„Vy žijete v zahraničí?“ zeptal jsem se. – „Jak jste to poznal?“ – Když u nás potkáte Čecha, co se usmívá, tak obvykle žije v zahraničí,“ pokrčil jsem rameny.

 

Str. 226:

Náš cestovatel na cestách navštívil šéfa značkařů z Klubu českých turistů:

 

„Pavel Přílepek, moc mě těší“, stiskl mi pevně ruku. „Naplánoval jsem nám takovou menší procházku na popovídání“, začal a vytáhl z kapsy mapu. „Půjdeme dvacet kilometrů podél řeky.“ Výborně tím vystihl vztah Čechů k turistice. Dvacet kilometrů pěšky by všude jinde s výjimkou Slovenska, Německa, Rakouska, Izraele a pár dalších zemí považovali za extrémní výkon. U nás je to hezká procházka. 

 

Str. 276:

Náš cestovatel jel z Trutnova a u pumpy se ptal pumpařky, co zajímavého tu mají v okolí:

 

Měli jsme štěstí – usměvavá paní také ráda jezdila na výlety.

„Zrovna minulý týden jsem navštívila zříceninu, kde najdete ohromnou díru do země. Je hluboká tak dvacet metrů a můžete po schodišti slézt až dolů,“ líčila nadšeně.

Po návštěvě Jáchymova mohu s klidem konstatovat, že největší českou díru už jsem viděl, a tak mě zřícenina nelákala. S Adriankou jsme se proto domluvili, že raději pojedeme na Hrádeček.

 

Str. 332:

Náš cestovatel navštívil Zlaté Hory, kde žije množství řeckých emigrantů z let 1946 a 1949:

 

„Já mám Řeky ohromně rád, kdysi jsem dokonce s Řekyní chodil. Můžu se zeptat, jak jste se sem dostali?“ snažil jsem se ho rozpovídat. – „Já se tady narodil. A rodiče sem přijeli autobusem.“ prohlásil muž.

 

Str. 381:

Náš cestovatel provází právě své japonské přátele na cestě lednickému zámku:

 

Nasedli jsme do auta a moji noví kamarádi se zeptali, zda jim pustím nějakou českou hudbu. A tak jsme k lednickému zámku jeli za zvuků písní Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě, Mám malý stan, Jezdím bez nehod a dalších hitů šedesátých let. Když se Komugi unavila vrtěním do rytmu a Takaši pobrukováním, projevili zájem o klasickou hudbu. Nejprve jsem jim pustil Smetanovu Vltavu.

„Taky jste to zpívali ve škole?“ zeptal se Takaši. – „Zpívali? Vždyť to nemá slova,“ podivil jsem se.“ – „V japonštině ano. Zpívá se o řece. Je to u nás moc oblíbená píseň.“ Komugi se pak zajímala, zda i náš orchestr hraje o řece. Pustil jsem Vltavu znovu a provedl Komugi jednotlivými pasážemi do pramene k soutoku. Abych poukázal na množství českých technických divů, přidal jsem do líčení také Hněvkovice, Orlík a Slapy.   

 

A 408 obdobných stran k tomu…

 

Text: Richard Koníček

Ilustrační foto: Nakladatelství Albatros Media

 

   

Prázdniny v Česku

Ladislav Zibura

Ilustrátor: Lukáš Tomek

Datum vydání: 18. 10. 2021

Nakladatelství: KNIHA ZLÍN

Žánr: cestopisné monografie, humor

Titul z řady: Pěškopisy Ladislava Zibury

Počet stran: 408

Věk: od 15 let

Hmotnost: 0,66 kg

Vazba: vázaná s papírovým potahem bez laminace