Úvod > La Grande Bellezza - Umělecké poklady ze sbírky Patrika Šimona aneb magický kabinet velké krásy najdeme v Nerudovce

La Grande Bellezza - Umělecké poklady ze sbírky Patrika Šimona aneb magický kabinet velké krásy najdeme v Nerudovce

25.03.2025 18:28

La Grande Bellezza

16. 10. 2024 – 22. 6. 2025

ze sbírky Patrika Šimona

Museum Montanelli

MuMo

„Sbírka Patrika Šimona obsahuje dvacet tisíc uměleckých děl a

zaměřuje se na umění různých staletí, ale i kultur.

Je zdrojem poznání vnímavého historika umění a sběratele, který si

klade za cíl ukázat nejširší veřejnosti

poklady umění starých mistrů v dialogu s kulturami,

které byste na výstavě středověkých madon a barokních skvostů nečekali.

V členitém prostředí výstavních zákoutí Musea Montanellli

se na nevelké ploše lze setkat téměř se stovkou uměleckých děl.

Smysl výstavy nazvané La Grande Bellezza naznačuje úvodní komponovaná fotografie, oživující některé postavy z přítomných obrazů a soch.

V roli líbezné Panny Marie nacházíme sólistku baletu - Alici Petit.

Nad samotným sběratelem, jenž z královského trůnu

lehce blazeovaně pohlíží do očí svých múz a inspirací,

bdí černý anděl.

Dočasnost je symbolem našich životů a nikdo z nás si věčnou krásu neodnese.

O tom ví své i malý Platzerův Chronos.“

Mgr. Patrik Šimon, majitel sbírky a kurátor výstavy

Osvícený sběbratel

Podle vzoru „osvícený investor“, pojmu, který se – žel, jen vzácně – užívá ve stavebnictví, lze analogicky odvodit i další „osvícené“ variace moderní doby. Taky však vzácně. Jednou z těch vůbec nejvzácnějších variant je ovšem - a to bezesporu - pojem - „osvícený sběratel“.

Kdo je „osvíceným“ sběratelem a jak se liší od sběratele, řekněme, neosvíceného?

Neosvícených sběratelů je drtivá převaha. Sbírají to, či ono, pokud možno ale vždy to nej a ve všech směrech. Je pak pro ně zásadní – uschovat si vše do soukromí a kochat se tím, co se jim podařilo získat a skrýt to co nejlépe před světem i kýmkoli z jejich okolí. Nelépe, když nikdo o tom nemá ani tušení. Celocivilizační poklady jsou tím utajeny před dědici těch hodnot, a především pro lidstvo samo. Nejcitelnější je to – z hlediska civilizace jako takové – zejména u uměleckých děl výtvarných. Může nás (snad) hřát pouze to, že takovýto sběratel s největší pravděpodobností alespoň ona - jím před námi - tajená díla náležitě opatruje. Ve vlastním zájmu ovšem. A protože čas stále plyne, dílům i lidem, tak zatímco díla nabývají na vzácnosti a samozřejmě i hodnotě, člověk na významu ztrácí, až se ztratí navěky, a kdo ví, jaký osud pak čeká na ona jím utajovaná díla.

Opakem sběratele nesovíceného, je sběratel osvícený. Vzácný to druh, který sbírá a shromažďuje hodnoty nejen proto, aby je dbale opatroval, ale především proto, aby je uchoval pro generace příští a aby s nimi – ano, to je vůbec to nejdůležitější – aby s nimi potěšil, jimi vzdělal a minimálně příležitostně seznámil co nejširší veřejnost. Takovému sběrateli náleží naše uznání a obdiv. A dík, že nám, dle možností ukáže, jaké poklady má. Ne ani tak moc za sebe, – ale pro lidstvo a civilizaci vůbec. Klobouk dolů před osvícenými sběrateli, klobouk dolů před - Patrikem Šimonem.

La Grande Bellezza očima autora výstavy Patrika Šimona

„Výstava operuje grandiózními solitéry: mramory Gianlorenza Berniniho, obrazem Anthonyho van Dycka, rudolfinskými mistry v čele s Hansem von Aachenem, Roelandtem Saverym, Danielem Fröschlem, ale také mimořádně vzácnými artefakty – především hrobovou maskou z Peru či monumentální sochou Omu (západní Papua, Asmaté), která ztělesňuje naprosto abstraktní formu zpodobení mýtického předka.

Antické sochařství vedle cenných francouzských středověkých klenotů dvorské kultury (zlacená plastika Panny Marie ze sbírky Oscara Hainauera). V Česku v žádné sbírce nejsou zastoupeni Amico Aspertini nebo Baccio Bandinelli. Na výstavě La Grande Bellezza je naleznete. Včetně proslulých špičkových českých malířů a sochařů, jako jsou Karel Škréta, Michael Václav Halbax, Petr Brandl, Matyáš Bernard Braun, Jan Kupecký či Norbert Grund.

Vyvrcholením výstavy je výjimečný sál, který po vzoru zámeckých obrazáren upoutá pozornost tzv. táflováním, kde se na stěnách odehrává hustá instalace obrazů různých škol (především opět italské, vlámské a holandské).

V citlivých momentech jsou předvedeny také intervence ze současného umění, které se během výstavy obměňují, stejně jako rozsáhlý doprovodný program s komentovanými prohlídkami, přednáškami a setkáními“.

La Grande Bellezza, aneb opravdu to je Velká krása

Každá výstava čehokoli – umění především – má dvě složky, které si divák neuvědomuje a vlastně by ani neměl. Jedna bez souznění s druhou učiní z výstavy pouhý depozitář. Nic víc. Depozitář v opravdovou zážitkovou výstavu přetvoří až instalace. Způsob umístění vystavovaných děl, volba jejich sousedství, promyšlená vizuální stránka celkového pohledu a detailního zkoumání divákem. A také dispozice, výstavního prostoru, který je výstavě k dispozici. Museum Montanelli je magický prostor už sám od sebe. Členitý, podzemní, tajemný i romantický, překvapivý i vzrušující. Kladem a mimořádnou předností je, že se nejedná o žádnou tradiční čtvercovou plochu, ale o řadu malých komůrek, v různých podzemních úrovních, se spoustou intimních míst i nečekaných průhledů. To, dojde-li zde k promyšlené instalaci vhodně zvolených uměleckých objektů, zaručí naprosto neopakovatelný efekt děl, jež by jinde, jinak umístěna, ztrácela značnou část působivosti. V Museu Montanelli, o takový prostor nouze není. A když je autorem výstavy sám majitel sbírky, a když je jím i vysoce kvalifikovaný a uznávaný sběratel v jedné osobě, musí vzniknout zákonitě vrcholný zážitek. A vzniká. Výstava La Grande Bellezza ohromí nejen každého vstoupivšího diváka, ale osloví i případné odborníky, které přivede k ujasnění si nových pohledů na - třeba jim už z dokumentace - známá díla. Takže zážitek pro laiky i obohacení znalostí odborníků.

Jak svoji výstavu popisuje její autor, aneb co nám tím chtěl Patrik Šimon říci…

„… Vedle vrcholné krásnoslohé Panny Marie se ocitá ženská socha z Nigérie a vytváří tak v přirozeném dialogu napětí. Nutí diváka k zamyšlení, zda rituální síla primitivní kultury obstojí vedle magie uctívání křesťanských symbolů. Hlavním těžištěm v Museu Montanelli se ovšem stává staré umění v podnětných dialozích. Například jak skvělé je české baroko v konfrontaci s italskými mistry z Benátek a Neapole.

Sály Musea Montanelli se stávají na čas domovem rafinované podívané, v níž jako v každém uměleckém prostředí vzniká podivuhodné souručenství, které má za cíl ukázat, že vnímání tvarové a obsahové krásy je jedinečným odkazem dávných kultur jako tajemný šém určený pro naši často neklidnou přítomnost. A že se nesouměřitelná díla z různých časových a stylových okruhů navzdory kontinuitě dějin umění vzájemně skvěle doplňují, protože je spojuje imaginace sběratelova světa, jeho odvahy i možností.

Setkání středověkých skulptur, renesanční italské malby a vrcholných příkladů evropského barokního umění sjednocuje tělesnost. Tělesnost jako výraz emocionality, touhy, erotiky, ale i hlubokých stavů introspekce. Člověk je totiž ve svých rolích, symbolice a maskách středobodem vesmíru. Nesejde na tom, že tato představa skýtá antropocentrický názor, poněvadž předmětem všeho dění světa je již podle Sokrata právě člověk. Ve středověku tuto ideu nesla aristotelsko-ptolemaiovská koncepce s představou sv. Bonaventury, že svět bez člověka je nemyslitelný a bezúčelný, neboť pro člověka bylo stvořeno slunce, měsíc, hvězdy a přírodní říše. V této iluzi, kterou svrhli Koperník, Newton, Darwin nebo Einstein, žijeme dodnes…“