Křest knihy Zuzany Mináčové: ´Život fotografky´ aneb když se udolat životem prostě nedáme!
Křest knihy Zuzany Mináčové: ´Život fotografky´ aneb když se udolat životem prostě nedáme!
Byli jsme pozváni 16. 9. 2013 do Umělecké besedy v Praze na křest knihy ´Život fotografky´ za osobní účasti věčně vitální, věčně fotografující, dvaaosmdesátileté paní Zuzany Mináčové, rtuťovitého jejího syna Mateje Mináče a vstřícné redaktorky Marie Formáčkové. Svou knihu, jak řekla Zuzana Mináčová, po šedesáti letech své album, si udělala v literární spolupráci se svým synem Matejem Mináčem a Marií Formáčkovou. Jak se přiznaly obě dámy, spolupráce s Matejem byla nekonečná, ba až nepříjemná. Velmi precizní Matej Mináč totiž rád neustále předkládal redakci k přepracování nové a nové verze této vzpomínkové knihy (28 verzí?!).
Zuzana Mináčová se nám po promítnutí krátkého sestřihu filmu, produkovaného Jitkou Poledňákovou v roce 1995, svěřila, že je úžasné, že se stala fotografkou a že je naživu, a že její maminka byla krásná žena, a že dát svůj život do jedné knihy nebyl pro ni snadný úkol, protože spisovatelka není, ale postupně se to naučila, zejména když musela přetrpět i 28 hodin v tiskárně při kontrole tisku své knihy. Na závěr jsme pokřtili symbolicky šampáněm úžasnou knihu paní Zuzany Mináčové a poděkovali jsme jí a popřáli, aby se nevzdávala a připravila další knihu druhou.
Principy tvorby, principy, které inspirují zájemce o fotografii
Ve své nové knize se autorka svěřuje, jak fotografuje. Mináčová v nich odhaluje tajemství své tvorby, principy, které mohou inspirovat všechny, kdo mají zájem o fotografii. Její život byl plný zvratů a někdy visel doslova jenom na vlásku. Zuzana Mináčová s humorem a mimořádnou upřímností vzpomíná na své prohry i svá vítězství, na své lásky a odhodlání nepoddat se osudu, který někdy dokázal být hodně krutý. Její příběhy z let fašismu, socialismu, sametové svobody i současnosti, umocněné fotografiemi, jsou fascinujícím svědectvím, které nadchne, pobaví i vezme za srdce.
(Marie Formáčková)
Vezmeme-li do ruky 250ti stránkovou knihu, rychle se zahloubáme do neobyčejného života jedné z nejvýznamnějších fotografek Zuzany Mináčové, která působí v České a Slovenské republice. Kniha je bohatě ilustrována Zuzany Mináčové mistrovskými uměleckými fotografiemi, snímky filmových hvězd a vyprávěním, která nás nejen pobaví, ale i vezme za srdce. Autorka i v těch nejtěžších situacích svého života neztrácí humor a doplňuje zábavnými historkami někdy i méně zajímavý text… nechybí fotografie, snímky plakátů a vernisáží…
„Vzpomínky jsou to jediné, co skutečně vlastníme…“ Zuzana Mináčová
Největší štěstí Zuzany Mináčové – Osvětim přežila!
Zuzana Mináčová se svěřuje od prvního řádku s traumatizujícími zážitky z Osvětimi, kde ji, jak sama říká, potkalo to největší štěstí - že přežila. Poté se dozvíme, jak se od touhy stát zubní techničkou nebo fotografkou … dostala jako 18letá k filmu… o svém pražském přátelství s Oldřichem Novým, od kterého se naučila co jiného než ´eleganci´ , že, která Zuzaně Mináčové zůstala!
“Sotva jsem uměla vyvolat film a zvětšit fotografii, ze Střední školy uměleckého průmyslu jsem utekla.“ Zuzana Mináčová
Film nebo divadlo?!
Protože se při fotografování divadelní premiéry paní Zuzana Mináčová hodlala propadnout krytem nad orchestřištěm, skandální událost ji utvrdila, že se bude raději věnovat fotografování filmu, což jí připadlo jednodušší…a proč asi? Zkusme si to z knihy vydedukovat sami….!
Jak jsem poznala Jana Mináče, scenáristu, a co bylo dál?
Autorka se svěřuje, že chtěla mí t svatbu tajnou, a že byla zvědavá, jaké je to být vdaná….(1951). Dále šel její život dál, Mináčová začala navštěvovat filmové festivaly a učila se fotografovat celebrity, mezi nimiž jako první hvězda, kterou fotografovala, byl Tony Curtis, přičemž se sama, aniž si to Mináčová uvědomila, celebritou stala sama.
Nešťastný 21. srpen 1968. Lék na těžkou dobu je práce
Přišla emigrace do Vídně, ale s tím i deziluze, proto se Mináčová z emigrace vrátila…dozvíme se, jak ji otravovalo STB…a jak se z toho vyzula…postupně se zaměřila na fotografii výtvarnou, zejména je to patrné na výtvarné fotografii Sylvie Turbové…kterou pak objevila v obchodním švýcarském centru Migros. Protože se Mináčová hlásila o svá autorská práva, a uspěla…dostala odškodné, jež bylo pro ni jako dar z nebes.
Proč fotografuje ´svoje herečky´ a svoje stromy?!
Mináčová velmi poutavým způsobem vypráví, jak ráda ´svoje herečky´ fotografuje, jak s nimi komunikuje, mezi něž patří např. Magda Vášáryová, Marika Gombitová, Marta Vančurová, Jana Březinová, Jana Brejchová. Dozvíme se, proč v době normalizace 70. let 20. století začala Mináčová úspěšně fotografovat stromy, mezi jejichž obdivovatele patříl i slavný italský režisér Federico Fellini. Dále už jde život dál, a dozvíme se důvody, proč se Zuzana Mináčová do Prahy odstěhovala…po roce 1989, jak byla ráda, že na filmových festivalech poznala tolik přátel …
Juraj Jakubisko: „Zuzana Mináčová vidí obyčejné, které nevidíme…a to je úžasné, to je smysl umění – naplňovat diváky úžasem…“
""Tím, že už jsi toho stihla hodně zažít, můžeš své pocity vkládat do svých snímků, a z těch pak nebudou jen pouhé fotografie. Krásné fotografie muže udělat každý, ale vytvořit sdělení o životě, o čase, o svobodě a pomíjivosti může jen člověk, který něco prožil,“ řekl Mináčové režisér Dušan Vukotič.
Na závěr knihy
„Umění má v sobě moc dát zapomenout i na to, že nemáte co jíst a nemáte jistotu, že se dožijete zítřka. Navzdory svému věku jsem ráda, že mohu ještě pracovat, a že mladí kolegové – fotografové na festivalu v Karlových Varech berou jako jednu z nich. Měla jsem zajímavý život, prožila jsem vzestupy a pády, potkala jsem tolik výjimečných lidí, a sama jsem se přitom dobře bavila.“ Zuzana Mináčová
Ze životapisu Zuzany Mináčové
Zuzana Mináčová patří k významnějším fotografkám působících v České a Slovenské republice.
- Narodila se v Bratislavě v roce 1931
- Absolvovala obor fotografie na bratislavské Uměleckoprůmyslové škole a pracovala jako vedoucí fotooddělení ve Slovenském filmu.
- 1967 - výstava na Malé scéně Národního divadla v Bratislavě -´Lépe je být s moudrým v pekle, než s hlupákem v ráji´
- 1967 - Špálova galerie v Praze
- 1979 – výstava v bratislavské Galérii Cypriána Majerníka – fotografie stromů
- zabývá se výtvarnou fotografií, fotografuje herce a režiséry
- Po ´sametu´ se přestěhovala do Prahy
- Je průkopnicí moderní slovenské a české fotografie, duší „nové vlny“, ve které výrazně rozšířila možnosti fotografického výrazu.
- Její výtvarné fotografické cykly získaly mezinárodní ohlas a staly se součástí sbírek mnoha světových galerií
- Její fotografie hvězd z festivalů (i z filmových festivalů v Karlových Varech) jsou legendární, např. fotografie Roberta de Nira, Sharon Stone,Giny Lollobrigidy, Kirka a Michaela Douglasových, Lino Ventury, Whoopi Goldbergové, Woody Harrelsona, Scarlet Johanson, Bena Kingsleye, Keiry Knightley, Danny de Vita, Antonia Banderase, Jude Lawa
- Vytvořila desítky filmových plakátů, obalů gramodesek, knih, CD, DVD
- Má dva syny s Janem Mináčem (+ 1965): Jan (matematik), Matej (filmový režisér)
Nakladatelství: W.I.P. s. r. o.
Popis: 1× kniha, vázaná, 256 stran
Běžná cena: 499 Kč
e-mail: mminac@yahoo.com
Hodnocení: 100 %
Ing. Olga Koníčková
Foto: internet
Pro fajnšmekry:
Album z dětství - 1994
„Jaké vlastně bylo mé dětství? Zjistila jsem, že z dětství mi vlastně nezůstalo vůbec nic, protože i mé dětské album se mi ztratilo během války i s většinou příbuzných v něm. Zůstaly mi jenom vzpomínky. Řekla jsem si, že ta moje velká předválečná rodina byla skvělá. A protože jsem fotografka, tak proč bych jim nevzdala hold, všem těm báječným strýčkům, tetičkám, krásným sestřenicím, mým rodičům; jejich vitalitě i humoru? …Ale po nich nezůstalo vůbec nic. A tak jsem se rozhodla, když jsem fotografka, že si to své dětské ztracené album znova vytvořím. A protože mé vzpomínky nejsou černobílé, ale hýří barvami, zvolila jsem pro něj barevnou fotografii. Role jsem obsadila podle jednoduchého klíče. Lidé na fotografiích se měli co nejvíc podobat mým příbuzným a přitom podle možnosti mě neměli nic stát. Proto mého tatínka ztvárnil můj syn Maťo, který mi jinak s prací velmi pomáhal. Maminku představovala moje krásná snacha Karin, mého pradědečka zbojníka si zahrál Jiří Menzel, strýčka Maxi Báčího a Paulu Nény Juraj a Deana Jakubiskovi, slavného houslového virtuóza si zahrál Jiří Bartoška. Dítětem v rodině pak byl můj vnuk David. Práci na albu, ze kterého pak vznikla kniha a výstava s názvem Rekonstrukce rodinného alba, jsem začala v roce 1994.“
Zuzana Mináčová