Konfident nás zklamat nemůže
Konfident nás zklamat nemůže
aneb když zlo plodí zlo, a o tom film je!
Začněme neobvykle, nejdříve si upřesníme výraz "konfident", který pochází z latinského con-fidens - kdo se svěřuje, důvěrník, nebo také informátor. Konfident může být skrytý (externí) spolupracovník policie, zpravodajské služby, celní stráže a je jimi nasazován do monitorovaného prostředí (povstalci, mafie, pašeráci) za účelem získávání informací. My víme o spolupracovníkovi nacistické nebo komunistické tajné policie, přičemž nebyl zaměstnancem, ale spolupracoval externě, případně za nepravidelnou odměnu. Slovo má pak pejorativní význam "donašeč", "slídil" nebo "udavač". Konfident nezřídka pracuje i jako provokatér. Slovo se u nás v tomto smyslu používalo už za Rakouska-Uherska: jako konfident byl odhalen Karel Sabina, postavu konfidenta Brettschneidera vytvořil Jaroslav Hašek.Státní bezpečnost (StB, slovensky Štátna bezpečnosť, ŠtB ) ihned od svého vzniku v roce 1945 politická policie, která byla pod kontrolou KSČ, a sloužila k ovládnutí mocenských pozic a likvidaci protivníků režimu. Vznikla 30. června 1945 jako jedna z neuniformovaných složek Sboru národní bezpečnosti. Po roce 1948 byla jedním z hlavních nástrojů komunistického teroru. Zanikla rozkazem ministra vnitra Richarda Sachera 15. února 1990 a některé její úlohy převzal nově vzniklý Úřad pro ochranu ústavy a demokracie FMV.
A nyní přejděme k filmu! Chceme-li jít na vzrušující film, který se odehrává v minulém, tj. ve XX. století, pak si nenechme uniknout film s tajemným a jednoduchým názvem Konfident. Tento thriller vznikal v koprodukci ČR, Slovenska a Polska na námět i scénář. Režíroval ho Juraj Nvota, a je pro děti do 12 let nevhodný. Film Konfident si odbyl svou premiéru 5. června 2012 a jeho distribuci provádí Bontonfilm. V hlavních rolích hraje především zcela dominantní Jiří Mádl (Adam), dále pak Michaela Majerníková (Eva), Ady Hajdu (soused Jozef), Jan Budař (zástupce Rybárik), Ondřej Vetchý (velitel Dravec), Táňa Pauhofová (Jana Janonymová). Jak vidíme, je obsazení herci skvělými a zkušenými. V menších rolích dále hrají: Marko Igonda (Matúš), Arnošt Goldfam (spisovatel Arnošt), Martin Geišberg (Ján Janonymus), Marek Geišberg (kněz), Macier Stuhr (člen STB) a další.
Film Konfident nám jako divákům nabídne vzrušující a napínavý příběh, vycházející ze skutečnosti (archivní materiály Ústavu paměti národa v Bratislavě), příběh střetu jedince s dobře organizovanou státní policejní mocí. Pojednává o mladých lidech, kteří nejsou vůbec protřelí životem. Jejich nevinnost, jejich strach a nevyhnutelnost situace je hlavním hybatelem děje. To se ve filmech z této doby ještě neobjevilo. Vždy se jednalo o lidi starší, kteří už měli možnost pár chyb v životě udělat a víceméně věděli, co dělají. A dodáme, že v českém filmu vznikly dva výborné filmy o praktikách StB. Kachyňovo Ucho v roce 1969 a drama Pouta režiséra Radima Špačka.
V roli Jiřího Mádla je Adam Černý radioamatér, jenž zaujal Státní bezpečnost (StB). Po absolvování základní vojenské služby pracuje jako dispečer na sportovním letišti poblíž západní hranice Československa. Jezdí si svým hnědým Velorexem spokojeně se svou Evičkou a nic jim oběma nebrání, aby si později uchystali svatbu v bílém. Adam i Eva se bohužel stávající historickými svědky vojenské invaze v srpnu 1968. Aniž si to tehdy Adam sám uvědomí, právě tam začíná jeho dramatický příběh. Miluje Evu, a kvůli ní podepíše smlouvu s STB. Stane se profesionálním agentem, konfidentem, velmi žádaným odborníkem, jehož úkolem je odposlouchávat lidi a shromažďovat materiály. Brzy Adam ale zjistí, že i on je sledován. Aniž Evu do toho všeho zasvětí, nestačí se oba divit, jaké se v jejich domácnosti začnou dít věci. Nejdříve přivezou ledničku, nebo mají náhodou vytopený byt, kdy jim, nic netušíce, byla instalována štěnice, která odposlouchává všechno, co se u nich doma děje, jejich hlasité milování nevyjímaje. A když je zatčen i jeho soused, učitel a zpěvák, otec dvojčat, začíná Adam chápat, že jde do tuhého. Adam v pravém slova smyslu není ten pravý pomahač pro StB, je hodně citlivý a vše se zračí v jeho přenádherných očích, nic jiného totiž po celou dobu příběhu nelze vnímat než ty jeho věčně smutné a vylekané oči. Eva si toho také brzy všimne, je totiž rovněž vtažena do soukolí pronásledování a vydírání. Oba svorně proti tomu bojují, časem ale oba zjistí, že je to vše marné. Povídat a milovat se totiž mohou doma jen, když si pustí vodou z vodovodního kohoutku, aby rušili odposlouchávání štěnicí. Adam se občas snaží svou práci sabotovat, ale mašinérie zla se valí čím dál hrozivěji nejen na něho, ale i na jeho nejbližší sousedy a přátele. Máme si myslet, že Adam a Eva dokážou dále přežívat v atmosféře strachu a nejistoty, kde se nedá nikomu věřit? S rostoucími pochybnostmi sílí i jejich touha z toho temného labyrintu uniknout. Útěk však znamená být vždy o krok před nepřítelem. Bude na to mít Adam odvahu? Na osudech Adama možná pochopíme, jak se na počátku slušný člověk zaplete do soukolí zla. Stačí malý ústupek, mravní kompromis, osobní zájem a cesta do mefistofelovských pekel je otevřena!? Velmi překvapivým momentem je filmový záběr úplně nakonec, který nás přece jen donutí přemýšlet, jak to vlastně vůbec s Adamem a Evou dopadlo? Tak by to ve filmu – thrilleru - mělo vždy být.
Hlavním tématem příběhu filmu Konfident je především strach. V té pohnuté době na hranicích slouží mladí vojáci, jako by hlídali obrovské vězení velikého socialistického tábora svobody. Mají strach. Musí plnit rozkazy. I střílet. Také Adam má strach. Zúčastňuje se celé akce jako radiolokátor. Sice jen odposlouchává, ale kdyby nebylo jeho, narušitele hranice by možná nikdo nezachytil. Biblický Adam zhřešil. Vydatně mu v tom pomáhala Eva. Také v příběhu Konfidenta je tomu tak. Hrdinova láska a později manželka se také jmenuje Eva. Věčný příběh, věčně aktuální. Scenárista Ĺubomír Slivka svého Konfidenta modeloval na základě studia autentických archivních materiálů. V každém detailu je cítit, že se v zobrazovaném prostředí vyzná. Na rozdíl od Adama vidí mašinérii strachu pod povrch. Stačí okamžik a ten, kdo pronásledoval, se sám stane pronásledovaným. Ten, kdo ohrožoval, je ohrožený. Nabízí se i téma viny a odpuštění. Nic není jednoduché. Hlavně, když má postava pravdivě projít obrovským vývojem, uvědoměním, pokáním a činem. Jak říká režisér, Juraj Nvota, všichni, kteří se zúčastnili natáčení filmu Konfident, vydatně pomáhali, a přitom se dělili na ty, kteří minulý režim zažili, a na ty, kteří se divili. Natáčeli i na bývalém sídlišti ruských okupantů uprostřed rozsáhlého vojenského území na Lešti. V letech 68 až 89 tam žilo okolo pěti tisíc vojáků i s rodinami. Prý tajně prodávali Slovákům benzin a potraviny, aby měli za co pít. Natáčelo se i v táboře Vojna u Příbrami, kde zase pět tisíc našich politických vězňů žilo za dvojitým ostnatým plotem na jednom kilometru čtverečním a těžilo uran pro Rusy v nelidských podmínkách. Tam se divili všichni. Jak je možné, že něco takového mohlo existovat? Film Konfident se točil s přestávkami skoro rok. Producentka Katka Vanžurová pokaždé vytvořila dobré podmínky jak pro film, tak pro oddech. K tomu scenárista, který přijímal zkušenosti herců a vlastně všech zúčastněných. Polský koproducent a wroclavská skupina Mikromusic přispěla také ke vnitřnímu intenzivnímu uchopení filmové hudby.
O tvůrcích a hercích
Juraj Nvota (režisér) vystudoval divadelní režii na VŠMU v Bratislavě. Od roku 1977 ho známe jako herce, v roce 1982 debutoval jako divadelní režisér v Radošínském naivním divadle. Ve filmu jsme ho viděli sporadicky - filmy Ja milujem, ty miluješ (1980), Všetko, čo mám rád (1992), Pokoj v duši (2009) nebo ve snímku Ondřeje Trojana Občanský průkaz. Od začátku 90. let se začal systematicky věnovat filmové režii, hlavně v televizi.
Scenárista Ĺubomír Slivka se podílel na vzniku několika dokumentárních snímků (1998 Kúzlo fotografie, 1990 Horolezectvo zblízka, 1989 Slovenskí filmári v Himalájach, 1988 - 91 dokumentární cyklus Detivetra, 1988 Kamčatka). V letech 1996 - 2003 připravil filmový magazín Apropo film. V roce 1992 založil filmovou společnost Attack, spol. s.r.o. V roce 2008 napsal scénář a produkoval hudební romantický film Cinka Panna.
Jiří Mádl (Adam), v současnosti jeden z nejpopulárnějších mladých herců, který dokazuje, že zprvu zvládne nejen komické role, ale postupem času i role vážné, zejména mu prospělo, že se odtrhl od filmového kolegy jméno nevím? Kotka. V současnosti Jiří Mádl se připravuje na roli retardovaného, takže se můžeme, my filmoví diváci, těšit na další, jistě hluboký filmový zážitek. Jiří Mádl se narodil 23. 10. 1986 v Českých Budějovicích. Příležitostně hrál v mládežnických divadlech, píše scénáře. Coby studenta Biskupského gymnázia J. N. Neumanna v Českých Budějovicích ho objevil režisér Karel Janák pro filmovou komedii Snowboarďáci (2004). Ta ho katapultovala mezi mladé herecké talenty českého filmu. Po úspěchu Snowboarďáků si s parťákem Vojtou Kotkem zahráli v dalších Janákových komediích Rafťáci (2006) a Rock podvraťáků (2006). V roce 2006 se objevil ve filmu režisérky Marie Poledňákové - Jak se krotí krokodýli a postupně se stal stálicí českého filmového plátna. V roce 2007 dostal příležitost v graffiti komedii Tomáše Vorla Gympl. Následující rok mu přinesl další role ve velkofilmu Bathory, komedii Taková normální rodinka a komorním snímku Děti noci. Za roli v tomto filmu získal Křišťálový glóbus za nejlepší mužský herecký výkon na MFF Karlovy Vary. Objevil se v několika televizních komediích a seriálu Znamení Koně, v komedii Ulovit miliardáře (2009) a ve filmových pohádkách Peklo s princeznou (2009) a V peřině (2010). S Bohdanem Slámou natočil snímek Čtyři slunce, který měl v březnu českou a slovenskou premiéru. Jak řekl Jiří Mádl, nejvíce ho oslovil způsob hraní, který ta role od něj žádala. Vše se totiž odehrává v Adamově hlavě, potažmo očích, lže vlastně všem, zaměstnavateli i manželce. Pravdu o tom, jak to je, ví jen on sám. Mádla to nutilo k minimalismu a prožití, dokonce během a po natáčení začal být paranoidní, bál se, že po něm někdo jde, a začal trpět silnou insomnií (nespavostí).
Michaela Majerníková (Eva) zažila minulý režim jako dítě, a tudíž se nesetkala s problémy v tom dospělém věku, kdy lidé řeší rodinu a zabývají se tím, jestli žijí, nebo nežijí svobodně a jaký dopad to má na jejich život, ale rodiče ho zažili naplno.
Ondřej Vetchý (velitel Dravec), člen České filmové a televizní akademie, vystudoval Pražskou konzervatoř (1984). Díky tomu se strhla lavina Vetchého vynikajících výkonů v hlavních rolích. Tragický hrdina v Letu asfaltového holuba (1991) slovenského režiséra Vlada Balca, mladý Emil ve Weissově snímku Marty a já (1990), exkluzivní role v anglickém filmu s Anthonym Hopkinsem Proces (1992) nebo namyšlený princ Velemír v Kouzelném měšci (1996). To všechno byly snímky, kde předvedl svou univerzálnost a jedinečný, vysoce nadstandardní herecký projev. Ne všechny jeho postavy ale byly negativní, temné a dramatické, občas se zhostil i otevřených a pozitivních nadšenců, kteří ve svém okolí vynikali optimismem, odvahou a horlivou činorodostí. A právě tito hrdinové se zřejmě stali tím nejkrásnějším, čím se zapsal do povědomí diváků. Díky své citlivosti, charismatu a velké fyzické energii totiž dokázal tyto postavy posunout směrem k ironickému a sebeparodickému nadhledu, například vojáka Kefalína z komedie Černí baroni (1991). Nejvíc si ale Ondřej nepochybně cení spolupráce s tandemem Jan a Zdeněk Svěrákovi. Ti ho obsadili do role řidiče tramvaje už ve svém debutu Obecná škola (1990), aby mu potom poskytli jednu z nejsympatičtějších postav v oscarovém Koljovi (1996) byl jí hrobník Brož a Ondřej se díky této roli představil divákům na celém světě. Jan Svěrák ho obsadil také do hlavní role Františka Slámy v Tmavomodrém světě (2001) a i díky pěti nominacím na Českého lva (Golet v údolí, Kolja, Báječná léta pod psa, Tmavomodrý svět, Vendeta) se stal jednou z nejvýraznějších osobností současné české herecké scény.
Jan Budař (příslušník StB) naposledy svůj vynikající herecký talent předvedl ve filmu natočeném podle skutečného příběhu s názvem Czech Made Man. Kromě herectví se angažuje také v oblasti hudby v kapele Eliščina malá tíseň, kde hraje na piano a zpívá.
Ady Hajdu (soused) - Vladimír Hajdu, přezdívaný Ady Hajdu, je hercem výrazné individuality, ale i promyšlené souhry.
Arnošt Goldflam (spisovatel) vystudoval JAMU a v době studií se stal součástí brněnské bohémy. Znal se s Frantou Kocourkem, Miroslavem Krobotem nebo Bolkem Polívkou. Nejvýraznějším obdobím jeho práce bylo působení v brněnském (předtím prostějovském) HaDivadle v letech 1978 - 1993. Významně v té době spoluvytvářel brněnskou kulturní scénu. Byl režisérem, ale důvěrně znal všechny divadelní profese. V současnosti je považovaný za jednoho z nejvýznamnějších českých divadelníků, je autorem více než 50 divadelních her a dramatizací, které významně posunuly divadelní obor dopředu. Je také autorem úspěšných knih, několikrát např. účinkoval v Manéži Bolka Polívky. V současné době pohostinsky režíruje hlavně v pražských a brněnských divadlech. Učí také na JAMU a DAMU. Z množství divadelních her jmenujme např. Biletářku, Návrat ztraceného syna, Ředitelskou lóži nebo Masochistu. Příležitostně v divadle i vystupuje. Arnošt Goldflam nebyl nikdy disident, ale byl s nimi občas ve styku v HaDivadle, které disidenti navštěvovali. Také byl volán k výslechům a měl občas problémy a někdy se i bál!
Táňa Pauhofová (sousedka) jako herečka nastudovala zejména postavu Roxany (E. Rostand: Cyrano z Bergeracu) a Manon (V. Nezval: Manon Lescaut) a dostala ocenění DOSKY 2006 za nejlepší herecký výkon a Cenu literárního fondu. Členkou činohry SND je od roku 2007. Filmovým debutem byl slovenský film Kruté radosti režiséra Juraje Nvoty v roce 2002. Bezprostředně po něm následovaly filmy Sígfríd, Čert ví proč, Pokrvné vztahy, Kousek nebe, Muzika. V současné době natočil s režisérkou Agnieszkou Holland životopisný film o Janu Palachovi ´Hořící keř´.
Mikromusic je skupinou mladé generace polské hudební scény. Jejich poslední album Sova je považováno za stylistickou revoluci.
Ti, bez nichž by to nebylo
Mezi koprodukční partnery patří Attack film, Česká televize, MaxiFilm & TV, Apple Film Production, Rozhlas a televízia Slovenska
Producenti jsou Katarína Vanžurová a Lubomír Slivka
Koproducenti: Jaroslav Kučera, Borek Severa, Přemysl Pražský, Jiří Vlach, Dariusz Jablonski
Za kamerou stál Jan Malíř
Šéfdramaturgem je Ivan Hubač
Jako dramaturg se zhostil bravurně svého úkolu Jan Gogola
Střih provedl Alois Fišárek
Architektem je Peter Čanecký
Hudba , autor písní: Ján Zachar
Zvuk: Robert Dufek, Ĺubomír Novota
Masky: Juraj Steiner
Kostýmy:Ľubica Jariabková
Jazyková verze: slovensko-česko-polská
Délka filmu je: 108 minut
Zvuk: Dolby Digital
Formát: 1 : 1,85
Hodnocení: 100 %
Pro informaci si ještě přečtěme, co se v současnosti píše o odposlechu mobilu!
Internetový obchod Odposlech Mobilu.cz nabízí špičkový software a služby pro dálkový skrytý odposlech a sledování aktivit mobilních telefonů, dálkovou archivaci jejich veškeré činnosti, automatické zjišťování polohy, možnost použít mobilní telefon jako automaticky spínaný odposlech na neomezenou vzdálenost a mnoho dalších bezpečnostních funkcí. Odposlech mobilu je v současnosti nejúčinnější metodou pro ochranu soukromí, rodiny, majetku a dalších oblastí lidské společnosti
Produkty využívají zejména:
Starostliví rodiče pro ochranu svých dětí před vlivy dnešního světa (drogy, šikana, kriminalita, únosy, atd.)
Osoby pečující o své blízké se sníženými mentálními schopnostmi nebo fyzickým handicapem
Lidé, kteří potřebují chránit a zabezpečit svůj majetek
Majitelé a šéfové firem střežící své know-how, obchodní tajemství a objednávky
Pár slov o odposlouchávacím zařízení typu GSM štěnice, což je bohužel stále aktuální téma v naší společnosti. Co to GSM štěnice vůbec je? GSM štěnice je zařízení, které slouží primárně k tajnému odposlechu míst, či osob. Základní model štěnice vypadá jako krabička, v rozměru zhruba 3x5x2 cm. Jak GSM štěnice funguje? Zařízení funguje velice jednoduše. Funguje víceméně jako zjednodušený mobilní telefon, který automaticky přijímá hovory a má velmi citlivý mikrofon. A samozřejmě nijak nevyzvání. Do štěnice je nutné vložit SIM kartu. Na tuto SIM kartu budete později volat. Štěnici tedy umístíme na vybrané místo (přilepíme pod stůl/židli, schováme za kytku, do šuplíku či někomu do kapsy, kabelky nebo batohu) a vždy, když chceme slyšet, co se na daném místě děje, tak zavoláme na SIM kartu, která je uvnitř, štěnice hovor automaticky přijme, aniž by vydala jakýkoli zvuk a můžeme poslouchat.
Přeji příjemnou zábavu i poučení, a těším se na další setkání s vámi, jako čtenáři.
Ing. Olga Koníčková
Foto: internet