Komunistické dědictví Bulharska aneb když v každé vesnici najdeme pomník komunismu či ...že časem zmizí na skládce dějin v lůně přírody?!
Galerie-BKI /Bulharský kulturní institut - Praha
7. - 30. 1. 2020
Na pozvání Bulharského kulturního institutu v Praze jsme se zúčastnili zahájení první události z kalendáře BKI pro rok 2020, výstavy Komunistické dědictví Bulharska, expozice barevných fotografií Anthonyho Georgieffa, bulharského fotografa, novináře a spisovatele. Anthony Georgieff byl osobně přítomen.
Autor se ve svých fotografiích dotýká tématu, které je aktuální jak v současném Bulharsku, tak i v ostatních bývalých socialistických zemích, tudíž i v Česku. Jde o rozhodování, jak máme v současné době naložit se stavbami i pomníky, které jsou minulé době poplatné. Tyto problémy dokládají zprávy o mnohdy znepokojivých postojích k reliktům kontroverzní minulosti jak u nás, tak i v celém postsocialistickém bloku. A je zajímavé sledovat, jaký je vztah pamětníků i současníků k nim. Těch, co tu socialismus prožili a těch, kteří se o něm dozvídají z různých zdrojů v různé škále pohledů.
Jiný národ, jiný názor?
Náš vztah k památkám i ´památkám´ socialismu v Česku je vágní. Jen tu a tam cosi vybudí naši pozornost (spíše aktivitou aktivistů). Ať už jde o diskutovaný pomník maršála Koněva v Dejvicích, či téměř dokončené zbourání tzv. brutalistní budovy Transgasu.
Ať tak či tak, objekty mizejí i zůstávají a v české kotlině, to až na vlnky čeřící hladinu lhostejna, v podstatě zanechává stopy. A tak nás (zejména na www.www-kulturaok-eu.cz zcela jiný postoj, jaký k podobným reliktům zaujímají v podobně dějinně postiženém Bulharsku, zcela překvapil.
Názorný pohled předesílá a nabízí výstava Komunistické dědictví Bulharska v Bulharském kulturním institutu. Zásluhu na tom má hlavně autor fotografií a autor úderných vysvětlujících popisků k nim. Obojí dokazuje, že Anthony Georgieff je profesionál, co se novinařiny týče, protože málo slovy dokáže výmluvně vypovídat o socialismu a jeho obraze, skvělý fotograf, neboť jeho fotografie nejsou jen dokumentem, ale i uměleckou fotografií, dokreslující pitoresknost prolínání minula se současnem. Celý autorův vystavený v BKI komplex fotografií je výsledkem téměř investigativní práce. Ač z fotek i popisků vyznívá autorův názor, zachovává si objektivitu faktů a k tématu nám ponechává možnost svobodně zaujmout vlastní názor. Což potvrzuje autorovy kvality.
Jak to vidí organizátoři výstavy
„Výstava je fotografickým zkoumáním architekturního, uměleckého a hmotného dědictví Bulharské lidové republiky, které - podle autora - existuje i dnes, 30 let po demokratických změnách v roce 1989. Fotografie jsou výsledkem mnoha cest a bádání nové historie země.
Hledáčkem svého fotoaparátu autor zachytil různé elementy oné minulosti
-
opuštěná kina a kasárny,
nedokončené velestavby
a
nostalgii po idealizované minulosti a její legrační cedulky.
Expozice je pestrou přehlídkou epochy, putování jak časem, tak i prostorem.
Je určena různým věkovým kategoriím,
převážně však mladému publiku, které vyrostlo po demokratických změnách.“
Setkání s Anthony Georgieffem…
Anthony Georgieff je, jak už bylo řečeno, fotograf, novinář a spisovatel. Jeho díla byla vystavována v mnoha evropských velkoměstech. Je autorem či spoluautorem řady knih, k nimž patří tituly jako ´Průvodce židovským Bulharskem´ (2011), ´Průvodce thráckým Bulharskem´ (2016), ´Průvodce komunistickým Bulharskem´ (2018) a dalších.
Výstava Komunistické dědictví Bulharska je tak plně v kontextu jeho ostatních prací a nabízí nám jednu exkluzivitu - je uspořádána ve světové premiéře právě v Praze pod patronací Bulharského kulturního institutu.
Po úvodním slově Galiny Todorovy, ředitelky Bulharského institutu,
dostal slovo sám autor Anthony Georgieff.
Z poutavého úvodního slova Anthonyho Georgieffa
Úvodní slovo autora bylo de facto komentovanou prohlídkou výstavy a trefnou analýzou postsocialistických mentalit východní Evropy, vyjma Ruska, kam se autor dosud nedostal.
Anthony Georgieff účastníkům vernisáže prozradil, že do Prahy přijel dva dny předem a že ji procházel. A vánoční Praha ho dovedla k úvaze, zda mladí lidé, rození ve 21. století, budou vůbec schopni chápat, co vlastně komunismus a fašismus byl.
Anthony Georgieff si uvědomil, že ti mladí to nikdy nepochopí. Tak jako lidé z počátku 20. století nechápali, jak mohly existovat sedmi, třicetileté či dokonce stoleté války, dokud nevypukly I. sv. válka čtyřletá a II. sv. válka pětiletá. Lidstvo 21. století nikdy nepochopí, jak fašismus či komunismus mohl fungovat. Bude se jim to zdát absurdní a nemožné.
A tak si Anthony Georgieff uvědomil, že jedna, sebelepší a sebepromyšlenější výstava to nespasí. Proto je rád, že jeho fotografická výstava se cíleně nezaměřila na to, co, proč a jak to vlastně v socialistické době bylo, nýbrž se soustředila výhradně na to, co z toho minulého všeho zbylo do dneška a co lze dál v lidech a prostředí nacházet, a seznamuje diváky s tím, co přetrvalo, poukazuje na materiální pozůstatky doby jako mementa.
Anthony Georgieff odcitoval průzkum jednoho institutu konaný v postsocialistických zemích, který dokázal, že do ztracena vyšuměl entuziasmus roku 1989 a zbyla tudíž jen nepříliš transparentně možná nostalgie. Ta největší se nachází v Rumunsku spojená s dosavadním obdivem k bývalému rumunskému prezidentovi a diktátorovi (Nicolae Ceaușescu). Další v pořadí nostalgie zaujímá právě Bulharsko a vzpomínky na Todora Živkova, a nejnižší, nikoli však zanedbatelná, je skrytá nostalgie v Česku.
Výstava, kterou Anthony Georgieff uspořádal, samozřejmě neodpovídá na otázku, proč tomu tak je. Navíc důvody jsou sice společné všem zemím, ale jsou pro každou zemi zcela zvlášť specifické. A Anthony Georgieff si ten úkol ani neklade. Nesnaží se nám podsouvat, co s minulostí a s tím vším, co dělat, pouze na základě svých snímků pořízených ze svého dvouletého putování po Bulharsku se nám autor snaží představit současný obraz bez politických, či sociologických závěrů.
Proto na fotografiích Anthony Georgieff zaznamenává jak industriální pozůstatky doby, tak i pomníky a často i matoucí a zavádějící památky. Podle autora bychom neměli ale vnímat obrázek za obrázkem, ale měli bychom se snažit výstavu brát jako celek, v celém kontextu. I když, jak Anthony Georgieff skepticky konstatoval, český divák to stejně pochopí po svém a zcela jinak než divák bulharský.
Už proto, že socialistická ideologie v Bulharsku
neústrojně skloubila tři bulharské dějinné mezníky,
jakoby spolu souvisely...
rok 1878 - osvobození od turecké nadvlády
rok 1923 - ubránění se bolševizaci po ruské revoluci iniciované stalinským režimem
a
1944 - svržení bulharského cara a komunistický převrat
To je specifikum Bulharska.
Jako perličku Anthony Georgieff dodal, že bulharští ideologové si dokázali přivlastnit bulharského národního básníka, jenž ale žil před oněmi událostmi a citovat ho jako současného kulturního souputníka komunistického režimu.
Vystoupení Anthonyho Georgieffa se nakonec změnilo v besedu s přítomnými, jimiž byli jak bulharští občané, tak české publikum. A řešit bylo co. Pršely otázky i různící se odpovědi na ně. A to byl a je vlastně i smysl celé výstavy i důvod, proč se na ni zajít podívat.
110 00 Praha 1
Klimentská 6
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: © Richard Koníček
https://bki.cz/czev/komunisticke-dedictvi-bulharska /