Úvod > Kde ženy vládnou aneb jak se z bláznivého nápadu autorky, stala životní posedlost a vznikla (skoro) vědecká studie, která se navíc dobře čte

Kde ženy vládnou aneb jak se z bláznivého nápadu autorky, stala životní posedlost a vznikla (skoro) vědecká studie, která se navíc dobře čte

12.07.2024 16:43

Kde ženy vládnou

Kateřina Karásková, Simon Bird

Cíl cesty: skutečně někde vládnou ženy?

Autoři strávili na každém místě dva až tři měsíce.

Načrtávali místní lidi,

zaznamenávali jejich příběhy a

pročítali historicko-etnografické studie.

Výsledkem cest je svěží, originální knížka, přesahující žánr cestopisu, která

zaujme i nejzatvrzelejší mužské šovinisty.

Vítejte ve společnostech, kde mají navrch ženy!

Nápaditý cestopis vás zavede do čtyř velmi neobvyklých kultur.

Poznáte mexické indiánky, které své muže překonávají nejen inteligencí, ale i objemem.

V Indonésii prozkoumáte jediný muslimský matriarchát.

Vysoko v čínských Himálajích navštívíte nejromantičtější etnikum na světě.

A nakonec se na severovýchodě Indie seznámíte s nenápadným kmenem,

jehož muži zoufale bojují za rovnoprávnost.

Cestopis? Vědecká publikace? Sociologická studie?

Název knihy je takt trochu zavádějící. Titulní strana tuplem. Skoro by se až čekala feministická skládanka o tom, jak „na to, aby ten náš byl tím, co od něho potřebujeme.“

A v potencionálním mužském čtenáři zase název, i titulka knihy, vyvolává očekávání generové návodové dominance, tedy knihy, kterou by před svojí partnerkou raději preventivně schoval a - i když se nejmenuje Koniáš - dal výtisky demonstrativně pálit jako varování pro další chlapy.

Nic z toho ale není pravda a obavy nejsou na místě. Dokonce nejde - v pravém slova smyslu – ani o cestopis, protože se autoři nezaměřují na nějaký ten místopis, líčení krajiny, soupisy pamětihodností. Nic z toho zde sice v nějakém druhém plánu nechybí, ale není to tím hlavním v jejich knize.

Autorům ani tak nejde o nějakou vědeckou práci zaměřenou na neprobádaná specifika čtveřice svébytných, do jisté míry dislokovaných a v tradicích se odtrženě vyvíjejících etnik ze čtyř koutů světa.

Nic takového. Oba cestovatelé jsou cestovateli po lidech. Po jejich myšlení a po důvodech, tohoto myšlení. Hovoří s nimi, nestudují je, ale pozorují, a vedou s nimi - formou zvídavých a zvědavých otázek - dialog. Zkoumají pronikání globálního myšlení a světa, do svébytného mini světa, té pro nás tak nezvykle vyhraněné komunity.

Takže, nejspíš je kniha velice zajímavá sociologická studie, jež by mohla, či dokonce měla být prvním zdrojem informací pro každého následného badatele.

Matriarchát ještě existuje?

I když autorka se svým přítelem pátrali po celé planetě v zapadlých koutech lidské společnosti, tak už matriarchát, tak jak bychom si ho představovali z bájí a historie, neexistuje. U nás ho zlikvidovali Chrudoš se Šťáhlavěm, vyslovením nedůvěry k vládnoucí kněžně Libuši (viz. Smetanova opera, když je ten rok B. S.) a ve světě to už taky dávno mají za sebou. Ale cosi na ten způsob - tu a tam - přece jen přežilo vývoj. Není to už ale matriarchát, ale – jak je to nazýváno v knize matrilineární společnost. Zmíněno je několik autorkou objevených lokací a národů, z nichž pro knihu jakožto nejvýraznější, jsou mapovány čtyři. Vznikl tak – tím, že autoři v daných společnostech vždy po několik měsíců pobývali, žili s nimi a cíleně se vyptávali - jakýsi průnik do zákulisí těchto, pro nás nezvyklých, společenství.

Jak na to šli?

Autoři si byli vědomi, že takový - až důvěrný - průnik do specifické komunity svírané moderní dobou, jejími možnostmi a v podstatě už vžitými konvencemi okolí, nebude snadný. Vymysleli si proto, jak se ukázalo, značně účinný trik. Začali tam mezi nimi, malovat obrázky. Všeho co viděli kolem. Včetně těch, kteří se s nimi nakonec dali do hovoru. Ani fotkám se sice nebránili, ale fotoaparát přece jen kategorizuje jeho držitele na komerčního turistu nebo bulvárního novináře. Tužka a pomalovaný blok, je veleúspěšný a zvědavost budící atribut, jenž prolomí nedůvěru místních.

Dalším skvělým průlomovým prvkem byla jejich znalost místních jazyků. A uvážíme-li, že si autoři ke svým studiím vybrali pro nás značnou exotiku, tedy Mexiko (Zapotékové), kde to ještě mohla k domorodému indiánskému nářečí jistit tam už celkem vžitá španělština, pak Indii (Khásíové) se svou náročnou khásijštinou (angličtina tam moc nefunguje), také Čínu (Mosuové) se střídačkou čínštiny mandarínské a místní, mosujské, a nakonec ještě Indonesii (Minangkabuové) s jejich jazykem, je to úctyhodný výkon. Který stál jistě mnoho úsilí při přípravě, ale nesl ovoce na místě.

Třetí pomůckou, spíše pro snazší chápání místních komunit, byla podrobná studijní příprava autorů probádáním všech dostupných informačních zdrojů předem. Rychleji se pak orientovali v reáliích dané komunity.

Jak se knížka čte?

Dobře. Fakt dobře. I když jde fakticky o výčet informací. Ale neutlučou vás, nezahltí, splývají v příjemné a zajímavé vyprávění dvou, kteří se dostali někam, kam my nedoputujeme ani ve své fantazii. Pro čtenářky, souznějící s autorkou, dlužno dodat, že ač knihu psala zjevná feministka, avšak ne militantní a demonstrativně prvoplánová, nic fanatického v knize nenajdeme. Autorka, koneckonců, vystudovaná právnička, je racionální typ a je i ochotna chápat a schopna tolerance. Navíc to vše je do rovnováhy vyvažováno, citovanými glosami jejího spolucestovatele, typicky mužsky hodnotícího zjištěná zjištění. Ale ani on není žádný macho, tak to běží celé bez zbytečných transparentních extrémů. Formou: Jak jsme to zjistili, tak to i podáváme. Čtenáři/ko, ber to, jak chceš.

A co jsme se z knihy dozvěděli?

No, především, že vůbec ještě taková poněkud kuriózní společenství vůbec existují. Ale také to, jak existují dnes a v praxi, sledováno autory na vlastní oči a uši. Zajímavé je porovnávání historických souvislostí vzniku každé ze společností, jak v podání legend, tak historických faktů, se současnou modifikací. A také sledování vývoje komunity vzhledem k všeobecnému společenskému trendu okolního světa, jenž chtě nechtě proniká až do nitra daných společenstev. Nemina nás ale ani odpověď na otázku, generačního – minimálně názorově – posunu. Zpravidla zachycený na třech generacích sledované společnosti.

Vše má svá plus a mínus, i matrilineární společenství

Velmi cenné je od autorů jejich nezávislé zhodnocení kladů a záporů daných systémů. Dozvíme se, co vlastně vedlo ke vzniku toho kterého matriarchátu, či správněji matrilineární společnosti, v nichž dům i děti náležejí matce a muž je jen zploditel, pak - v lepším případě -člen domácnosti či její přispěvatel a v horším případě, zbytečná věc, která si může dělat co chce. Ve škále od nic, přes dominaci chlastu až po zoufalou snahu o nějakou emancipaci, uznání rovnoprávnosti a společenského významu.

Zní to bizarně, ale jen pro nás, odjinud, z jiné civilizace, z jiného ideového základu, z jiných náboženství. Místním to vlastně ani tak divné nepřijde, jsou v tom zakořenění a nahlodává to maximálně okolní svět a jeho sdělovací prostředky či dokonce pronikající přítomnost.

Autoři nám - což je šlechtí - nevnucují svůj pohled na věc, svůj názor. I když se občas nad něčím pozastaví, nechávají nás, abychom si zaujali svůj postoj sami.

Ke čtení je toho pěkná porce, ale stojí to za to

Jak už řečeno, je kniha přinejmenším zajímavý exkurz do problematiky, o níž většina z nás neměla do té chvíle ani potuchy. Čtivě psaná, bohatě graficky vyšperkovaná, takže těch 400 stran nikoho neporazí. Dá se říci, že pro ni platí, to co je vzácným darem dobré osvětové literatury: Lajk se poučí a něco dozví a případný odborník z profese se nad sděleními z knihy nemá důvod pohoršit. Navíc tam i on objeví nesporně i tu lidskou stránku věci, na rozdíl od té čistě faktické.