18.04.2016 13:19

Centrum současného umění Futura – Praha

17. 4. – 5. 6. 2016

 

Zúčastnili jsme se tří vernisáží v jedné galerii, v galerii FUTURA, která prošla úžasnou generální rekonstrukcí. Konají se tu výstavy tří umělců -  Kasiy Fudakowski, Thomase Jeppeho a Jimeny Mendozy.  Všechna díla vystavená v galerii FUTURA vznikla během 6-týdenní produkční rezidence v Praze rámci programu A.I.R. FUTURA. 

 

Kasia Fudakowskii: Maso v okně, bojí se vosy

Autorka v rámci příprav své výstavy v přízemí FUTURY pracovala i s místním keramickým studiem. To jí pomohlo připravit formy pro odlitky ve tvaru tradičního tatranského uzeného sýra, které tvoří část jedné z jejích instalací. Specifický, podle oblasti odlišný reliéf v jeho středu, kdysi sloužil jako obchodní značka. Fudakowski si však, v rámci své umělecké exkurze do rustikální estetiky, vybrala pro jejich povrch glazuru podobnou tradičním krajáčům.

 

 

 

• Kasia Fudakowski se zajímá o podobnosti mezi strukturou vtipu a konstrukcí sochy. To, co nazýváme vtipem, je přechodem od prvotního porozumění představované situace k porozumění jinému, které je často zcela opačné. V jádru vtipu je tedy nejasnost, protiklad, který se objevuje v momentu překvapení, které je ještě zesíleno vědomě špatným nasměrováním divákových očekávání.

 

• Posun od jednoho vnímání k druhému se u Fudakowski odehrává v napětí mezi látkou a formou a tím, jak na nás toto napětí bez našeho vědomí působí. Vnímání je zároveň bezmyšlenkovitým a automatickým rozpoznáváním tvarů, jejich identifikací a kategorizací, stejně jako expozicí vyvolávající v našem těle fyziologické reakce.

 

•  Jedním z původců tohoto napětí je poté prostor mezi vědomou mizérií a zkratkovitostí nebo volností materiálního provedení sochy a v tom jak zároveň precizně vystihuje to, co dělá zobrazené tím, čím je. Podobně jako u vtipu i zde spočívá mistrovství v tom nalézt správnou rovnováhu, která udrží rozpor v maximální výši, aniž by výsledek kolaboval k nerozpoznatelnosti nebo naopak přílišné očividnosti. To, že někdy ve věcech vidíme, to co tam vůbec není, je způsobeno strukturami naší mysli, avšak netýká se jen antropomorfních tvarů jako jsou obličeje, ale i lidských pocitů. Empatie, která v nás vyvolává dojem vítání nebo naopak skrývání se, sevření či otevření, tlaku a pohybu, připisované tomu, co vidíme, je opět v kontrastu s tím, čím sochy objektivně jsou.

 

•  Rozpor se však může projevovat také v patrné absenci funkce, kterou předmětu připisujeme, nepatřičné zveličenosti určitého rysu a v nespočetně mnoha jiných momentech.
•  

 

 

 

 

 

 

 

 

Kasia Fudakowski nepracuje s textualizací výsledku, ale jeho emocionalizací a není tak závislá na jazykových figurách, ale asociacích. Ty jsou poté vybírány s důrazem na binární opozice dominance a submisivity ve vztahu k tomu, jak je označována žena a ženskost v pozicích oblosti, jemnosti, slabosti, závislosti, neprůraznosti, měkkosti, neforemnosti a dalších.

 

Sama Fudakowski říká, že vtip je ´pláštěm neviditelnosti.´ Může nás zbavit odpovědnosti za to, co říkáme, nebo nám naopak umožnit sdělit, co bychom jinak nahlas vůbec vyslovit nesměli. Její výstava v galerii FUTURA krouží okolo tématu úzkosti. Ta je prezentována nejen jako svíravá a tragická, ale i v momentech osvobození a komičnosti, která je také nezranitelností.

 

Fudakowski pracuje s časovou následností a očekáváním, které jsou nutné pro moment překvapení a vyplynutí pointy. V pointě však dochází k současnému nahlédnutí obou částí a jejich rozporu zároveň. Obava ze selhání, která se zde objevuje ironicky jako určitý umělecko-komický postoj, je tak naprosto skutečná a kriticky zpřítomňuje rysy maskulinního systému individualizace, expanzivnosti a invaze.

 

Thomas Jeppe (* 1984, Austrálie):

autor představil v přízemí FUTURY na své výstavě Neo-Lad i několik obrazů, které sám namaloval a jsou kopiemi děl českého romanticky symbolistního malíře Jana Preislera. Na plátně je rámuje diagonální šestiúhelník, grafický prvek reklamního vyobrazení komplexu Lucerna v ptačí perspektivě z 20. let.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jedná se převážně o výběr pozdních prací s plošným zdůrazněním, zjednodušenými tvary a výraznou intenzitou barev. Jejich přestylizovaná nedbalost podporuje zobrazené nečasově snové mládí v jakési prázdnotě. Vidíme však vždy jen o výřezy, které rámuje diagonální šestiúhelník, grafický prvek dobového reklamního vyobrazení komplexu Lucerna v ptačí perspektivě z knihy Václava M. Havla Mé vzpomínky. Ten Preislerův obraz zároveň restriktivně vykrajuje, současně však do něj vnáší asymetrickou dynamičnost.

 

Chronologickou paralelu dále vytvářejí i zvětšené autentické fotografie australských teenagerů přelomu tisíciletí a jejich městského, převážně nočního života. Ty prostupuje pocit ledabylosti, ale zároveň univerzálnosti. Jeppe předělal i několik Preislerových plakátů, jako u fotografií je doplňují proklamativní věty z textu Neo-Lad, tentokrát však ručně vymalované Preislerovým symbolistně secesním fontem písma. 

• Thomas Jeppe pracuje metodou abstraktního žurnalismu
• při hromadění výzkumného materiálu, putování kulturní krajinou se náhle setkává s výlučným obrazem, objektem nebo situací - významy nabitým symbolem, který se mu okamžitě ohlašuje jako hledaný cíl. V této vybrané referenci je posléze forma vyvázána z původních souvislostí a v procesu estetizace, na základě podobnosti, spojitosti a náhodnosti vpletena do sítě jiných forem. To umožňuje celkovou reorganizaci jejích možných významů, účelů a možností.
• metoda tak aplikuje na empirický výzkum kulturních studií estetické kritérium platnosti výtvarného umění. Nesnaží se eliminovat, ale naopak zdůrazňuje nejednoznačnost, rozporuplnost a rozbíhavost. Opírá se o to alegorické, citově podněcující a komunikativní. Výsledek je přístupný, srozumitelný a rezonantní natolik, že může překračovat jednotlivé kulturní kontexty. Je tím, co Jeppe nazývá produktivním nihilismem, sofismem, avšak zároveň poctivým a angažovaným. Postupem, který spojuje intuici a vášeň s intelektem, v jehož sdělení jedině cítit může znamenat vědět.
•  

Výstava Neo-Lad se formálně pohybuje okolo tématu dandysmu, zápasu mezi společenskými zvyklostmi a nudou. Obecněji je ale o tématu svobody a uvolnění, vymezení a struktury a vlastně tak ztělesňuje i celkový postoj umělce. 

 

 V eseji Neo-Lad, kterou Thomas Jeppe napsal u příležitosti výstavy o subkultuře australských ´lads´, městských floutků, odlišujících se zřetelným stylem značkového sportovního oblečení, hovoří o kultuře ´tance v ulicích´, ´fyzického tance piruety delikvencí, jejímiž partnery jsou autority, městské prostředí a historie´ a jejíž hudbou je ´zvolená nevyhnutelnost´ - rezignace bez zoufalství.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Série lamp se formálně obrací k motivu pražské Lucerny, zároveň je však obecným symbolem města a noci. Symbolický náboj zasahující v některých momentech až k lyrickému patosu doplňují krakeláže a celková eroze motivů na sklech. Jejich podpůrné struktury, připomínající snad pódia nebo šibenice, Jeppe rozvinul na základě rozdílných typů kloubů, které sám vyvinul, omezených jednoduchou strukturou čtvercově profilovaného dřeva a spojovacích kolíčků. Jejich formální čistota a jednoduchost rozvíjené struktury naproti tomu asociuje téměř nehmotnou znakovost. Ta se však opět vzápětí propadá do amorfnosti elasticity gumového pódia pod ní. 

J

 

 

 

 

 

 

 

 

Jeppe tak formálně podniká stále odvážnější exkurze do ještě divočejších oblastí neprozkoumaných a zakázaných estetik a podniká stále komplikovanější a bravurnější skoky a piruety vlastních kontradikcí. Neo-Lad je tak nakonec inkarnací Jeppeho vlastního uměleckého postoje.

 

V 1. patře vystavuje Jimena Mendoza (z Mexika),

která na své výstavě ´Pojem vzdálenosti (hrozba)´ buduje paralely mezi fantazijními ikonografiemi vzdálených periferií. Příslib kosmické budoucnosti a folklorní motivy pozdní modernity se potkávají ve vizi ztraceného staro-nového utopického světa. Mechanismus střetu je ještě podporován precizní formální citlivostí a vyspělou zkušenou prací s materiálem, jaksi až neobvyklou pro západní umění současné.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Autorka mnohé z vystavených prací vytvořila vlastníma rukama, bez použití specifických technologických postupů, kromě základního nátěru, lisování do formy a vypalování. Jak autorka sama říká, jsou její ruce vždy zapojeny do jejích projektů jako základní nástroj. Je ráda, když její práce obsahuje tzv. řádek ducha, lidskou chybu, a i když výsledek může působit průmyslově, ráda implikuje rozpor.

„Když jsem v roce 2013 přijela do České republiky, poprvé jsem o vesmíru uvažovala jako o člověku…. sci-fi mě nikdy předtím nezajímalo, můj zájem o literaturu je velmi lokální. Přesněji řečeno, zajímá mě jedinečná atmosféra, kterou zde, v České republice, dějiny, kontext a události vytvořily.“ Jimena Mendoza

 

Kurátor: Michal Novotný

 

 

 

 

 

 

 

 

 

150 00 Praha 5

Holečkova 49

www.futuraprague.com

Máme otevřeno: středa -  neděle: 11.00 -18.00 hodin

Vstup: volný

 

Hodnocení:  100 %

Ing. Olga Koníčková (zdroj: tisková zpráva)

Foto: © Ing. Olga Koníčková